Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Zpověď Černé duše - 1. část

27. listopadu 2009 v 15:32 | 斎藤 昇 |  Povídky

Trevor Griffin vypráví svůj příběh

Rok 2007


Kapitola I. - Náhlé setkání




Slunečný den, jen pár mraků na obloze, docela velké teplo. Ve stínu jednoho ze stromů v parku se krčil mladík s knížkou. Kolemjdoucí si ho nemohli nevšimnout. Byl snad jediný, kdo měl v tomhle horku dlouhý černý plášť, či co to vlastně bylo. Upřeně četl ze své knihy a občas zvedl hlavu, aby se podíval po okolí, s prstem přiloženým na právě rozečtenou část stránky. Přistihl jsem se, jak ho pozoruji za sklem kavárny, v ruce pořád nevědomky svírajíc šálek s kávou. Odvrátil jsem zrak od toho kluka, položil jsem kávu a málem převrhl sklenku s vodou, jak jsem ruku zase prudce zvedl k obličeji, abych si upravil neposedné vlasy. Pořád mi padaly do očí, až mě to občas pěkně štvalo. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se mi zase prameny blonďatých vlasů vracejí zpátky na tvář. Přestal jsem to řešit. Na chvíli jsem zase upřel pozornost na kluka v parku. Trhl jsem sebou, když jsem zabodl zrak přímo do jeho očí. Asi to taky neplánoval a rychle sklopil zrak ke knížce. Musel jsem se pousmát nad touhle situací. Přišlo mi to divné, ale měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl. Ale kde bych asi tak viděl blázna, co v červencovém horku nosí dlouhé pláště? To mě se stát nemůže. Dopil jsem kávu i s vodou, požádal o zaplacení a spokojeně opustil svůj stůl. Než jsem vyšel z kavárny, ještě jsem stačil neomaleně vrazit do židle u vchodových dveří. Až jsem se zapotácel, nečekal jsem to. "To nic, stává se to docela často." podíval jsem se směrem, odkud přišel uklidňující komentář. "Aha, no, stejně se omlouvám, ta židle tu docela překáží." odvětil jsem slečně, která držela v úrovni hlavy tác s nějakým koktejlem a smála se na mě. Rozloučil jsem se a teď už opatrněji odešel z mého oblíbeného místa, kde jsem si dával snídaně i obědy. Musel jsem si nasadit sluneční brýle, jak mi slunce prudce propálilo oči, když jsem vyšel ze stínu budov na ulici. Chvíli mým očím trvalo, než si zvykly na příval světla. Tak jsem si řekl, že si toho kluka ve stínu kaštanů prohlédnu trochu zblízka, jestli jsem ho vážně už někdy někde nepotkal. Přešel jsem ulici a zamířil si to rovnou k parku. Sedl jsem si na lavičku vedle šípkového keře. Všechno krásně vonělo. Mlčky jsem se snažil vylepšit svou pozici tak, abych objektu své pozornosti viděl do tváře. Rychle jsem si to ale rozmyslel, když se natočil a dával rozečtenou knihu do tašky. Chvíli v ní něco lovil a pak vytáhl nějakou desku s papírem, tužku a gumu. Malíř, pomyslel jsem si. Pozvedl trochu zrak a podíval se na mě, aspoň myslím, zahlédl jsem jeho oči jenom na malý okamžik, jeho černé vlasy mu spadaly do obličeje tak, že ho skoro celý zakryly. Pak se zase zadíval na prázdný papír a začal kreslit. Ani jeden sval v těle se mi nepohnul, jenom jsem fascinovaně pozoroval kmitající ruku po papíře.
Je vůbec možné kreslit takovou rychlostí? Asi ano, zvláštní, ale bylo to tak. Ještě několikrát opakoval pohyb hlavy směrem ke mně. Potom schoval všechny svoje věci do tašky, přehodil ji přes rameno a vstal. Rukama si oprášil plášť od hlíny a trávy, položil ruku na kmen stromu, pod kterým seděl a několikrát pohnul rty. Asi tomu stromu něco říkal...nevím. Pořád jsem ale seděl na místě a čekal, co se bude dít. Ani jsem neočekával, že by mě oslovil. Měl jsem pravdu, prostě o mě ani pohledem nezavadil. Co jsem čekal? Vážně jsem si myslel, že by mi něco řekl? Štěstí mi však přálo, jemu ovšem smůla. Asi by si ani nevšiml, že na místě, kde seděl, nechal ležet nějaký papír. Vystartoval jsem z lavičky, vzal papír a rychle běžel za ním, abych ho dohnal. Šel strašně rychle, takže jsem měl co dělat, abych ho stihl ještě před koncem parku. Opět jsem se musel zasmát, jak za ním vlál jeho plášť. Vážně úsměvný pohled. Zastavil se, nemohl přeslechnou moje rychlé kroky v běhu a dal mi šanci se aspoň trochu připravit na to, co bych mu tak řekl. Pohodil hlavou a zase se rozešel. To snad nemyslel vážně? Byl jsem nucen zase přidat do kroku, měl přede mnou slušný náskok. Jako vždy mě ale musela potkat zdržovačka, protože při vysoké rychlosti mi vyklouzl papír z ruky a já se za ním musel vrátit, ten kluk se ani nezastavil, prostě šel a hleděl si svého, pozorujíc stromy okolo sebe. Pěkná neopatrnost, mít hlavu v oblacích a jít tak rychle. Kdo umí, ten umí.
******
Už jsem ho konečně měl na dosah ruky. "Hej, zastav se, něco jsi ztratil!" první slovo jsem lehce zakřičel, až jsem se toho trochu lekl a tak jsem po zbytek věty už reguloval hlasivky. "Nevím o tom, že bych něco ztratil. Ale děkuji za ochotu, většina lidí by si však prvně nalezenou věc prohlédla, než by ji šla vrátit. Asi jsem se mýlil." Odpověděl mi naprosto tichým hlasem, takže jsem ho sotva slyšel, přesto mi při jeho tónu přeběhl mráz po zádech. Sázel snad na to, že jsem jako ostatní? Nedalo mi to a prohlédl jsem si ztracený papír. Koutky rtů se mi zvedly do lehkého úsměvu. Na papíře jsem poznal sebe, velice kvalitně namalovaného, jak sedím na lavičce. Zaujaly mě moje oči, upřeně jsem se díval sám sobě do přímého pohledu. Dokonalost, jak zachytil ten okamžik, jako kdyby se jeho oči propily do papíru a přenesly na něj, co právě viděly. Stále ještě trochu udiveně jsem se na něj podíval. Přišel jsem k němu blíž a podal mu papír zpátky. "Já to nechci, je to tvoje." pověděl, když mu zrak sklouzl na papír, co jsem mu podával. "Tak díky. Ani jsem se nepředstavil, jsem Trevor." podal jsem mu ruku, pozdrav mi opětoval letmým úsměvem a přijal mou ruku. "Goran, rád tě poznávám." odpověděl a pustil mou ruku, ta jeho klesla podél těla. Papír jsem si zastrčil za pásek u kalhot a jen tak zíral do těch jeho očí, které mi připomínaly nádherně modrou vodu. Mísila se v nich zářivě modrá s výraznou zelenou. Pěkné barvy, vzhledem k jeho barvě vlasů, která byla čistě přírodní černá, to se pozná. "Proč mě tak studuješ?" zeptal se tak náhle, že jsem ucukl pohledem, ale pak jsem se zase vrátil k osobě před sebou. Goran, zvláštní jméno, ale hezké, tajemné. "Já? Nic, jen jsem..." ani jsem nestačil větu doříct, přerušil mě. "...na mě civěl jako na ducha." Řekl odměřeně a lehce si odfrkl. Byl drzý, ale svým způsobem upřímný. Měl pravdu, civěl jsem na něj docela dlouho a to se zrovna dvakrát nehodilo. "Tak dobře, když jinak nedáš, půjdu chvíli s tebou, pak ale musím jít." Zvláštní, zrovna jsem to chtěl navrhnout. Ten kluk mě docela zajímal, Měl v sobě něco...tajemného, co člověk jen tak nevidí. A přesně to jsem chtěl najít. Hmm, to asi vyznělo, jako kdybych...se o něj vážně zajímal, ale je to tak.
Kolem nás prošla skupinka nějakých docela spoře oděných holek. Chvíli jsem se na ně díval, ale pak mě z rozjímání vyrušil zvuk poměrně těžkých bot. Goran vyšel naproti nim. Myslel jsem, že je zná, ale spletl jsem se. Nemravně prošel, nebo spíše rozrazil a poté prošel přímo středem té bandy a jakoby nic pokračoval v cestě. Vyběhl jsem okamžitě za ním. Proběhl jsem už připravenou cestou. Ještě jsem stačil zaslechnout docela hrubé nadávky od několika z dívek. Hbitě jsem přiskočil ke Goranovi a chytil ho za rameno. Asi jsem použil vetší sílu, než jsem předpokládal, protože sykl bolestí a vytrhli se mi, jak nejrychleji to jen šlo, tedy ihned. "Co se stalo? Proč jsi tak utekl?" zeptal jsem se tiše a v jeho očích jsem uviděl náznak výčitek. "To je jedno, prostě se mi nelíbilo, že tam přišly ty...holky. Musím už jít." nezněl moc přesvědčivě, ve své řeči se zasekával, asi chvíli přemýšlel, co říct. "Ony ti snad nějak vadí? Znáš je?" hloupá otázka, ale musel jsem se zeptat. "Proč bych je měl znát? Nevím, co jsou zač, ale stačí se na ně podívat a vidíš, co jsou zač, odhadneš jejich osobnost. A většinou velmi přesně." líbilo se mi, jak mluví spisovně. V jeho lehce narůžovělé tváři se po chvíli objevil upřímný úsměv. "Šel jsi za mnou, dobré znamení. Tak zas někdy příště." rozloučil se a odešel. Nestačil jsem se ho ani zeptat, kde bydlí. Ani jeho číslo jsem nezjistil. Nevadí, jenom doufám, že ho ještě někdy potkám. Docela mě lákala vize přátelství s takovýmhle člověkem. Líbila se mi i představa, že by mohl být můj společník v klubech a barech, kterého bych představil přátelům jako nového kamaráda. Co na tom, že ho "znám" teprve pár minut. Bylo mi jasné, že tenhle kluk mi nedá spát. Nezapomenu na jeho slova: Šel jsi za mnou, dobré znamení. Něco tím myslel, ovšem ještě tak zjistit, co že to mělo být. Musím to vědět, nejlépe ještě dneska, ale to je asi jenom zbožné přání. Člověk nikdy neví, co ho potká a mě právě potkalo podivné stvoření, které mi občas nahání strach, vzbuzuje respekt, ale taky tajemně přitahuje moji pozornost. Nechápal jsem, ale teď už vím, že jestli v tomhle přemýšlení budu pokračovat, už nebude cesty zpět. Pohltí mě to.

Kapitola II. - Tajemná tvář



Po částečně probdělé noci jsem se vzbudil něco kolem půl šesté ráno. Hrůzné zjištění, když jsem se podíval na budík. Jestli něco nesnáším, tak jsou to rána. Člověk ví, že musí vstát, ale čím víc se přesvědčuje, že teď už se opravdu bude muset znechuceně odkrýt a vytáhnout paty z domu, tím víc se zachumlává do peřin a snaží se usnout. Musela by zde být hodně silná podmínka, za které bych tohle dobrovolně udělal. A ta tady byla. Goran a jeho kresba. Vylezl jsem z vyhřáté postele a zamířil si to přímo k psacímu stolku. Moje nohy silně protestovaly, včera toho hodně nachodily a teď se sotva udržely vzpřímené. Přesto musely poslouchat. Doklopýtal jsem až k židli, sedl si a zahleděl se na Goranovu kresbu. Kromě mého portrétu jsem v pozadí také zahlédl spleť větví. Ty ale v parku nebyly, rozhodně ne za tou lavičkou, kde jsem seděl, tam ze země vyrůstaly jenom domy. Přišlo mi to divné, ale přesto jsem začal otáčet papír do různých stran a díval se na něj z různých úhlů. Jak jsem to mohl tušit? Vážně jsem z těch bezvýznamných vrbových větví něco vyčetl. Byl tam prapodivný nápis "Riskuješ". Co zase tohle mělo znamenat? Očima jsem chvíli zůstal trčet nad tímto nápisem. Potom jsem se zvedl a přešel k šatníku, abych si něco vzal na sebe. Nebylo moc z čeho vybírat. Měl jsem málo věcí a ty, které nebyly právě v prádelně jsem nemohl najít. Takže jsem rychle popadl nevyžehlené džíny, prohlédl si je, ale usoudil jsem, že modré džíny nebudou to pravé. Vzal jsem tedy poslední kalhoty, které mi v té malé skříni ještě zůstaly. Byly to docela upnuté koženkové kalhoty černé barvy, které jsem koupil od jednoho chlápka v baru, že je prý jeho syn už nechce. Říkal, že poslouchal metal a pak přešel na nějaký jiný styl a takové kecy. Docela mi padly, ač jsem při některých pohybech cítil v rozkroku menší tlak, oblíbil jsem si je. Jen blázen by si vzal modré džíny s děravými nohavicemi teď, v tohle létě a vůbec, nad tím ani nebudu moc diskutovat. Natáhl jsem na sebe kalhoty a tričko, které bylo v jednom krámku ve výloze. Docela pěkný kousek, nic nóbl, ale taky ani nic obyčejného a k těm kalhotám se rudá barva s lebkou na zádech perfektně hodila. Šel jsem si do koupelny opláchnout obličej a vykonat potřebu, což mě ovšem nenapadlo udělat ještě před převlékáním. Nevadí, stane se. Až jsem byl hotov, zavřel jsem do skříně poházené oblečení, nazul boty, zamkl a vyšel před dveře od svého bytu. Jaké překvapení mě ale čekalo před prahem dveří. Sjel jsem po čerstvě vytřených dlaždicích a aby toho nebylo málo, kousl jsem se do rtu, když jsem hlavou narazil do zábradlí u schodů. Štěstí, že jsem neletěl dolů. Docela milé překvapení, takhle zrána. Zaklel jsem, vstal na nohy a co nevidím. Pode dveřmi na mě kouká nějaká obálka. Teď už velmi opatrně jsem přešel ke dveřím, vytáhl obálku a začetl se do úhledného písma.
" Trevore,
Vím, že není zrovna slušné odejít uprostřed rozhovoru, ale musel jsem. Lhal jsem ti, že ty holky neznám. Znám je docela dobře. Jedna z nich na mě měla divné řeči a tehdy jsem neměl zrovna dobrý den, tak jsem se začal bránit. A kdyby jenom ústně. Dál už snad vysvětlovat nemusím. Nechtěl jsem, abys to věděl. Aspoň ne, když jsme stáli skoro vedle nich. Určitě jsi už rozluštil hádanku mé kresby, pokud ne, tak teď už ji rozluštíš určitě. Měl bys také vědět, že jsem dost přemýšlel, zkus někdy vstát dřív a projít se po parku na horním náměstí, třeba kolem půl sedmé ráno. Pohyb ti udělá dobře. Schovával jsem před tebou tvář, takže nevíš, jak vypadám, ale já tě poznám, takže neváhej vykročit z domu. Můžeš dorazit, kdy budeš chtít, já tam budu.
PS: Je to poprvé, co posílám vzkaz někomu, z koho bych rád měl kamaráda, takže si toho važ.
G. "
Zase mě přepadl ten zvláštní pocit. Kdybych viděl Gorana, jak tohle píše, určitě bych si všiml i toho tajuplného úsměvu, který používá asi často a rád. Mohl bych mu dát nějakou pozornost, myslím, že za tu námahu stojí. Bylo šest hodin, měl jsem už jenom půl hodiny. A to tam chci být dřív, aby nemusel čekat. Hmm, chovám se jako kdybych šel na první rande, jak...zvláštní. Sroloval jsem vzkaz a vhodil ho do schránky na zdi u dveří. Dobře, vybral jsem na náměstí malou rudou růži, přišlo mi zvláštní, vybírat dárek pro kluka, ale nějak mi na tom záleželo. Černé růže neměli, ty by určitě ocenil víc. Nevadí, aspoň něco mám. Bylo za pět minut půl sedmé. Divil jsem se, že jsou už obchody otevřené, vždycky sem chodím tak v devět hodin, dneska jsem ale udělal dobrovolně výjimku. Uviděl jsem v parku jenom pár lidí. Paní se psem, který spíš připomínal kuličku chlupů na vodítku, nějaký pár mladých lidí, líbající se na jedné z laviček a pár dalších osob. Ani jeden z těch lidí mi ale nepřipomínal mého....ehm, řekl jsem mého? No prostě, Gorana. Nerad to říkám, ale začínám se sám sebe bát, tohle jsem nikdy nedělal, takovéhle blbosti nejsou můj styl. Snad mi ale jednou neuškodí odložit všední stereotyp na později a soustředil jsem se jenom na osobu, která mi do hlavy dává čím dál většího brouka. Přijde vůbec?...Přistihl jsem se, jak uvažuji o něčem, na co bych vůbec neměl myslet. Ale to snad ani říkat nebudu. Bylo půl sedmé. Vyšel jsem rázným krokem přes ulici do parku a opět mě praštila do nosu ta omamná vůně květů. Měl jsem zvláštní pocit, že mě někdo sleduje, stále jsem se ošíval a díval za sebe, jestli tomu tak doopravdy není. Zastavil jsem se u toho stromu, o který se včera Goran opíral, ohlédl jsem se za sebe na lavičku. Jediné, co se na ní od včerejška změnilo, byl ten pár zamilovaných lidí. Ucítil jsem na tváři lehký dotek. Byly to prsty pravé ruky. Ani jsem se nehnul překvapením. Prsty si pak začaly pohrávat s mými vlasy a pak mě za rameno otočili směrem k jejich majiteli. Bílé a štíhlé prsty vystřídal stejné pobledlý obličej. Goran! Byl to on. Měl jsem co dělat, abych nezakřičel jeho jméno, jakou jsem měl radost, že ho vidím.
Vážně se chovám, jako bych ho snad i začínal....řekněme...mít rád. "Překvapen, že mě vidíš?" zeptal se po chvíli. Do té doby jsem se však už stačil uklidnit. "Jsem spíš rád, že tě vidím. Vlastně tě vidím poprvé, tedy, tvoji tvář." dobrá, to nevyznělo zrovna uklidněně, ale nevadí. Lehce se zachechtal. "Neblbni, potěšující, že mě rád vidíš, ale nejsem na to zvyklý. Ale i já rád vidím tebe. Dostal jsi vzkaz?" "Vzkaz jsem samozřejmě dostal, kdybych sebou na chodbě nepraštil, asi bych ho nedostal. Mimochodem, hezký rukopis." odvětil jsem. "Nepřeháněj to s tou chválou, cítím, že se začínám červenat. A že jsi upadl mě mrzí." Byl tak blízko, jen se ho dotknout. Hleděl jsem mu upřeně do jeho modrozelených očí. A opravdu, v jeho bledém obličeji se začal rýsovat odstín světle růžové. Roztomilý pohled. "Ah, málem bych zapomněl, něco jsem ti přinesl." čekal jsem, že se na mě podívá překvapeně a taky se tak stalo. Byl skoro stejně vysoký, možná o čtvrt hlavy menší, než já, takže jsem dokonale viděl každou jeho reakci. Podal jsem mu růži, kterou jsem před chvílí koupil v krámě a znovu pozorně hleděl do jeho očí. "Růže! Tyhle květiny mám rád. Děkuji." radostně málem vykřikl, ale bylo vidět, že je to radost upřímná. Jde to nějak rychle, z vize přátelství se začíná stávat vize něčeho jiného. Něco mě k němu táhne víc, než by mělo. Ale co záleží na tom, co bych měl a co ne? Jsem přece svobodný člověk, který se bojí říct, co by právě chtěl. Vlastně jsem ani nic říkat nemusel. Trochu jsem vytřeštil oči, když mi na lícní kosti přistál malý, lehký dotek rtů. Goran na tom byl asi podobně, jako já. Ta malá pusa by mi nepřišla divná, to je přece normální, někteří přátelé v baru tohle dělají taky, ale bylo tu ještě něco. Zcela jistě se záměrně otřel tváří o tu mou a tím ve mně rozpoutal zmatek. Brzy jsem si vše ujasnil. Usmál jsem se a řekl: "Za co to bylo?" Goran se na mě podíval a místo odpovědi mi před očima zamával růží, kterou jsem mu dal. "Aha, jistě, chápu. Myslím, že bychom mohli jít někam jinam, neznáš tu nějaké místo...bez tolika lidí?" Krátká odmlka, doufal jsem, že to nevyznělo trochu nemravně. "Ale ano, znám. Je to ale trošku dál. Na konci města." odpověděl po chvíli Goran s výrazem naprosté jistoty ve tváři. Na nic jsem nečekal a následoval ho. Až teď jsem si pořádně všiml, co si dnes vzal na sebe. Podobně, jako já. Černé kalhoty a podivuhodnou košili, jako ze středověku, ale slušela mu.
Docela dost mu slušela, takže jsem si nemohl nevšimnout, jak se na něj občas dívky v parku otáčely. Chladně je ignoroval a šel dál svou cestou. Přistihl jsem se, jak jsem se zastavil a civím na něj. To mu neušlo a zvolal: "Uvažování je dobrá věc, ale už bys mohl jít." Vzpamatoval jsem se a rozeběhl se za ním. Všechny tři dívky, které si nejspíš krátily cestu přes park se otočily, když jsem se rozběhl za tím hlasem. Tak si říkám, kdo by se neotočil, málem jsem se přímo před tou skupinkou přerazil o spadenou větev i s listím. Asi si někdo hrál a takhle to pak dopadá. Doběhl jsem ke Goranovi a těsně vedle něj jsem přibrzdil. "A co že je to za místo, kam mě vedeš?" zeptal jsem se ještě zadýchaně. "Nic zvláštního, je to dům, který jsem zdědil po prarodičích. No, dům to vlastně není. Je to spíš něco jako menší sídlo. Snažím se ho udržovat, aby aspoň dobře vypadalo." odvětil Goran a pak se na mě významně podíval, čekal na moji reakci. "Museli tě mít rádi, když ti odkázali své sídlo." uvažoval jsem nahlas. "Hmm, to ani ne. Spíš měli rádi mou matku, ale když oba rodiče zemřeli, připadlo to mě. Tehdy mi bylo šestnáct let, teď je mi devatenáct. S tím barákem je dost starostí, že jsem zapomněl na všechno okolo." Bylo zvláštní poslouchat jeho řeč, ale neřešil jsem to, asi už se smířil se ztrátou rodičů a vůbec celého příbuzenstva. Pohledem jsem vyjádřil lítost, to už ale Goran zase šel dál a já ho následoval. Mlčky jsme pokračovali v naší cestě, nikdo z nás nemluvil. Byl jsem trošku v rozpacích. Došli jsme na konec města a já spatřil pár samostatných domků. Ovšem jeden dům jim všem panoval.
"Není tamto tvůj dům?" ukázal jsem na sídlo, které bylo evidentně záměrně vystavěné na kopci. "To je ono, jsme tu." Goran došel k hlavní bráně. Byla velká. Tmavá kovová brána, která měla uprostřed motiv zlaté vrány. Se skřípáním se rozevřela a já vešel dovnitř. "Chce to promazat, ale už jsem si přivykl na ten zvuk kovu o kov. Bez toho by to nebyla ta stará brána, jakou jsem ji znal." prohlásil Goran, když se ke mně blížil. "A pozor na cestu, po těch kamenných schodech se plazí docela vzrostlý břečťan, tak o něj nezakopni." Varování bylo na místě, už jsme stáli před schody. Cestou jsem si prohlížel impozantní zahrady, nádherná zeleň a krásné květiny, které voněly nejrůznějšími vůněmi. Vyšli jsme schody a naskytl se mi pohled na něco, co jsem ještě nikdy v životě neviděl. To sídlo vypadalo perfektně! Velké nádvoří se sochami a kašnou, vedle domu nejspíše koňské stáje, z druhé strany malý park a to stavení, něco takového se musí ocenit. Ten kluk má se mnou svatou trpělivost. Někdo jiný a asi i já bych už dávno začal mít řeči. Přistihl jsem se totiž, jak tam stojím jako další ze soch a civím na tu nádheru. "To ještě není úplně tak všechno, vnitřek domu je trochu lepší." okomentoval své panství po chvilce Goran a otevřel vstupní dveře, nebo spíš vrata. Poslušně jsem k němu došel a znovu se zastavil. Úžasem jsem se ani nehnul a díval se na protější stěnu, kterou tvořilo jedno velké zrcadlo. Celý vestibul byl z bílého mramoru. Z Gorana nejspíš mluvila skromnost, jestli tohle je jen o trochu lepší, než vnější dům, jak tedy vypadají další místnosti? Byl to vestibul a přijímací salónek zároveň, soudím podle rohové sedačky. "Pojď, je tu mnohem chladněji, než venku, ukážu ti svůj pokoj. Nevím, jak tomu říkat, je to zároveň i ložnice." pousmál se Goran a vedl mě spletí přepychových chodeb přes lovecký salónek až k zeleným dveřím se stříbrným kováním. "Jak starý je vlastně tenhle dům?" zeptal jsem se tiše, abych moc nenarušil akustiku chodby. "Nevím, odhadem tak sto padesát až dvě stě let, možná víc. Nedovoluji si to tak rychle odhadnout." "To je dost." Goran přitakal a sáhl po mohutné klice. Otevřel dveře a pustil mě dál. Nádhera, opět obrovská místnost, zelené zdi, stříbrné malby run a krásný nábytek. "To je prostě nádhera!" rozhlížel jsem se a točil po pokoji. Bylo to perfektní místo na psaní nějakých povídek či dopisů, odpočinek a spánek, neuvěřitelné. Podíval jsem se na psací stůl, byl na něm nějaký pergamen, nebyl to obyčejný papír, ale ten starý zažloutlý pergamen, který se používal už dávno. Vedle něho byl v lahvičce s inkoustem namočený psací brk. Všechno připomínalo spíš starší dobu. Dokonce i postel, na které by se klidně mohli vyspat čtyři nebo pět lidí. Černé hedvábné povlečení, stejně jako pohovka v roku. Byly zde další otevřené dveře, nahlédl jsem a viděl krásnou koupelnu, celou z bílých dlaždic a velkou vanu se sprchou. Když jsem si vše dostatečně prohlédl, pobídl mě Goran, abych si sedl na pohovku. "Jestli ti to nevadí, převlékl bych si tu košili, docela škrábe..." chvíli se odmlčel a pak pokračoval dál: "Rodiče byli jasní aristokraté, pár předků a já vlastně také."
"Nedáváš to na sobě znát." odvětil jsem, ale když jsem uviděl, jak rozevírá velkou skříň, už jsem ani nemluvil. Sledoval jsem, co se bude dít. Rozvázal si provázky, kterými byla košile zapnutá, otočil se ke mne zády, dal ruce mírně za záda a pomalu nechával sklouzával látku z jeho aristokratických ramen. Měl docela dobře vyvinuté svaly, to se musí nechat. Havraní vlasy mu splývaly po bílé kůži až pod lopatky. Složil košili do úhledného čtverce a zandal do jedné z poliček. Přešel k druhé a začal v ní šmátrat. Vytáhl z ní tmavě zelenou látku, která tvořila nejspíše hedvábnou košili. Oblékl si ji a otočil se ke mně tak prudce, že mu vlasy spadly do očí. Odhrnul si je a blížil se ke mně. Sledoval jsem jeho perfektně propracovanou chůzi. Přešel k vitríně s nějakým alkoholem a začal číst názvy jednotlivých nápojů, abych si vybral.
"Mám tu Absinthe, Skotskou whisky, nějaký koňak, Čokoládový likér a...a to bude asi všechno."
"Myslím, že si nic nedám, pokud budu chtít odejít v pořádku a hlavně po svých domů." musel jsem odmítnout jeho velkorysou nabídku. Ohlédl se na mě přes rameno a zvedl pravý koutek do šibalského úsměvu. Jak jsem tak pozoroval jeho postavu a celkový dojem, který ve mně vyvolával, říkal jsem si, že bych ani domů nechtěl. "Zatraceně!" rozpačitě se na mě otočil s otázkou na jazyku, ani ji nemusel vyslovit, byl jsem rychlejší v odpovědi. "Zapomněl jsem, že mi za dva týdny končí smlouva na byt. Má to prý výhodu, můžu se odstěhovat dřív, ale delší čas mi už nedají. Je asi hodně zájemců o byt v centru města." snažil jsem se, abych nevyzněl vtíravě. "Tak si sbal věci a nastěhuj se sem, stejně tu bydlím sám, nikdo by tě tu nerušil, dal bych ti nejlepší pokoj." navrhl mi Goran
a posadil se vedle mě na pohovku, opřel si hlavu přes opěradlo s díval se mi do očí. "Promiň, ale to nemůžu, neznáš mě, já dělám občas velký randál a vůbec, nebudu tě takhle zneužívat."
"Randál? Vodíš si domů asi spoustu holek, že?"
Rozpačitě jsem mu pohlédl do očí a snažil se vysvětlit situaci.
"To právě ne, jsem typ člověka, který pořád něco dělá. Vyrábím různé věci, které občas hned po zhotovení letí do koše, protože s nimi nejsem spokojený a tak."
"Neodmlouvej. Chápu to, byl to jen žert. Pojď bydlet sem, pro jednoho člověka je toho domu škoda, pro dva už ne."
Zdálo se mi to, nebo na mě trochu naléhal? Jako kdyby chtěl, abych tady bydlel...s ním. Proč vlastně ne, kdy se člověku naskytne příležitost, aby bydlel v něčem takovémhle a s někým, kdo má tak krásnou tvář? Ah, co to zase melu, rozplývám se tady nad svým kamarádem. Došlo mi ale, že ho možná nechci brát jen jako kamaráda. Sledoval mě sice až domů, ale to bylo proto, aby mi doručil osobně svůj dopis, tak co je na tom? Mám už konečně jasno, vážně ho začínám brát jako...něco víc.
Náhle mě vytrhl z rozjímání o tajemné osobě, u které bych chtěl bydlet, lehce šustivý zvuk. Goran se trochu přisunul ke mně a tiše řekl: "Nebudu tě do ničeho nutit, ale nechci tu být sám. Přesně vím, s kým bych zde chtěl být." Polkl jsem a významně se mu podíval do očí. "Budu tu s tebou bydlet, pokud mě tu chceš." dořekl jsem to a Goran se pousmál, přimhouřil oči a kývl hlavou na souhlas. Najednou jsem si vzpomněl na tu hebkou tvář, která se o mě jednou v parku otřela a na ty rty, které se přitiskly k mým lícím a zanechaly na nich vlažný polibek. Ač jsem měl už více přítelkyň, takové rty neměla žádná. "Máš nějakou přítelkyni?" zeptal jsem se dost neomaleně, ale vzal to s klidem.
"Měl jsem, ale po všech těch zkušenostech už mít ani nechci, ženy jsou sice komplikované, ale snadno je prohlédneš, některé ano, některé ne. Já většinou hned přišel na to, proč že jsou se mnou." ani se nestačil nadechnout a já mu skočil do řeči: "Vzhled, sex a majetek, jak jinak."
"Správně, ale tuším snad správně, že ty takový nejsi, že?"
"Nějak nehledím na majetek. Co se týče vzhledu, ani se jim nedivím, že tě chtěly. Kdo by taky nechtěl..."
Touto větou jsem v něm asi rozpoutal živly. Přisunul se ještě blíž a dal si ruku na opěradlo. Pokorně jsem si na ni položil hlavu a čekal na jeho reakci. Byla více než pozitivní. Jeho štíhlé prsty s poněkud delšími nehty se začaly proplétat mými vlasy a zanechávaly za sebou příjemný pocit, jako při masáži. Zavřel jsem oči a oddával se tomu krásnému pocitu. Po chvíli však hlazení po vlasech přestalo a já ucítil jemné doteky na obličeji. Otevřel jsem oči a viděl, jak Goran sleduje svoje prsty na mých tvářích. Měl neuvěřitelně jemné ruce. Pak chytil můj obličej do dlaní a pomalu si mě k sobě přitáhl. Naklonil se nade mne a letmo se dotkl mých rtů. Ty jeho byly jako samet. Ani mi nebylo divné, že tohle provozuji s mužem. Bylo v něm něco ženského, nepůsobil ale vůbec zženštile. Něco mě k němu přitahovalo a to bylo podstatné. Cítil jsem, jak se jeho dech tříští o mou pleť a zanechává za sebou pocit horka. Byla v něm cítit máta, soudím, že pil něco jako Mojito, nebo prostě jenom žvýká mátu. Spíš to druhé. Déle to už však vydržet nešlo. "Líbíš se mi..." ozval se Goran smyslným hlasem a palcem přejel přes mé rty. Nechtěl jsem mu odpovědět, místo toho jsem se k němu nahnul a věnoval mu polibek. Náš první polibek, který jsem ani tak brzy neplánoval. Byl zvláštní, ale věděl jsem, že to chci udělat.
Konec první části...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 27. listopadu 2009 v 18:39 | Reagovat

Téééééééééda, já nemám slov :) To je tak kouzelný, až se tají dech :)

2 Iris (Mahasti) Iris (Mahasti) | Web | 27. listopadu 2009 v 22:34 | Reagovat

Jsi zlatíčko, Carrot!

3 Azreal Azreal | 26. ledna 2012 v 1:49 | Reagovat

je to asi nejdelši vec co sem kdy na pc přečet v jednom kuse ..... :D  :D  :-D  :-D

4 Nathan Nathan | Web | 27. ledna 2012 v 15:19 | Reagovat

Heh, tak to je pěkný :D Jsem ale moc rád, že jsi měl nervy na mou povídku :-*

5 Lenka Lenka | E-mail | 6. března 2012 v 21:31 | Reagovat

JJJJjíííííííííííííííhhhháááááááááá to je uzasné :D uz sa tesim ako si precitam dalsiu cast :-D  :-D  :-D

6 Radius Radius | 31. května 2012 v 20:50 | Reagovat

povedené dílo. Ty detaily mají fakt hodně do sebe. chválím!!

7 Nathan Nathan | Web | 1. června 2012 v 18:43 | Reagovat

[6]: Je mi ctí. Vážně jsem rád, že se Ti povídka líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama