Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Ruka Osudu - 1. část

20. prosince 2009 v 13:50 | 斎藤 昇 |  Povídky

Ruka Osudu



Život hrou - očima Viktora Gravese
Rok 2009


Kapitola I. - Konečně úspěch, hned dvakrát


Tak jsme zase jednou vyhráli. Měli jsme docela štěstí, že proti nám nehrál někdo, jako byli ti minule. Zabít, rozřezat na kostičky, naložit na friťák a podávat s oblohou. Všechny zápasy s tímhle týmem jsme projeli na plný čáře. Neuvěřitelně mě namíchlo, jak to dopadlo, ale dneska jsem si to dobře vynahradil. Až na to, jak trefili našeho nadhazovače do holeně a aby toho nebylo málo, tak ho ještě seřvali, že si má stoupat jinak. Chudák. Ani se nedivím, že pak švihl rukavicí plnou silou do plotu. Ostatní skoro nestačili té letící rukavici uhnout. Má fakt sílu a to je dobře. Baseball není zas tak těžký se naučit, to umíme všichni, ale když někoho trefím, tak se aspoň omluvím, ale to bychom asi chtěli příliš. No, nebudu to řešit.
Sedím na jedné lavičce v šatnách, jediné, co mám na sobě je modrej ručník a mnu si bolavé zápěstí. Vždycky si s tím něco provedu, ani nevím, jak se mi to povedlo. Pardon, ale nevěřím, že bych byl takový trdlo, že při odpalování bych si nějak divně zkroutil ruku a pak mě to bolelo ještě večer. To je fuk, prostě to přestane. Opět zůstávám zírat na dvířka svojí skříňky. Už mě to přestává pomalu bavit. Vtom uslyším sprchu. Copak jsem tu nezůstal jediný? Po všech těch "Dobrá hra" a "Super odpal" nebo "Konečně jsme vyhráli, co? Fakt hustý!" a spoustě dalších keců svých spoluhráčů jsem si fakt myslel, že tu nikdo dlouho nezůstane a půjdou hned slavit úspěch. Zjevně jsem se ale spletl. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, kdo tady zůstal. Nakouknu do sprch. Kromě páry tam vidím nějakého kluka. Byl to ten nadhazovač, bez těch rozevlátých vlasů jsem ho nemohl poznat. A navíc, je nahý...přirozeně, přece se nesprchuje v plavkách. Stál tam pod sprchou, ruce opřené o dlaždičkovou stěnu, nohy mírně rozkročené a prohnutá záda, hlavu skloněnou a ani se nehnul. Kapky vody se mu tříštily o záda a stékaly po jeho těle od ramenou po zadeček a přes nohy na zem.
Zatraceně! Přistihl jsem se, jak si ho prohlížím a začal jsem cítit, jak rudnu. Okamžitě jsem uhnul pohledem a vrátil se zpátky na lavičku. Lehl jsem si na ni, zavřel oči a prostě odpočíval, domů se mi nechtělo a jít na party s ostatními rozhodně taky ne. Nevím, jestli jsem usnul, asi jo. A ani nevím, jak dlouho jsem spal.
Otevřel jsem oči. Hned jsem sebou škubl, protože mi těsně pod oko padla kapka studené vody. Zamrkal jsem a pořádně se podíval na zdroj toho překvapení. Kapka spadla z vlasů toho nadhazovače, který se nade mnou momentálně skláněl tak blízko mému obličeji, že jsem mohl na své kůži cítit jeho dech. Posunul jsem se trochu dozadu a rychle si sedl. Odtáhl se ode mě a jenom na mě zíral. Docela mě tímhle vyvedl z míry. Byl to snad nejtišší člen našeho týmu, nováček, ale jeho nadhozy byly vždycky perfektní. Pokaždé s elegancí mávl rukou a s přesností chirurga vyslal míček proti pálce. Nikdo, kdo u nás dělal nadhazovače, nedělal svou práci tak dobře, jako právě tenhle kluk. I přes úspěchy a pochvaly trenéra se nás všech vždycky stranil. Vlastně jsem s ním mluvil snad jen jednou. Ale zpátky k téhle prekérní situaci. Pořád tam stál, koukal na mě. Stažené rty, rukou si přidržoval ručník kolem pasu, který už byl stejně tak nízko, že kdyby jenom trošku povolil stisk, asi bych viděl i to, co nechci. Vážně jsem nevěděl, jestli mám vstát, převléct se a odejít nebo něco říct. Naštěstí jsem nemusel dělat nic z toho.
"Promiň....že jsem tě polekal." prolomil ticho ten kluk. Aha, já ani nevím, jak se jmenuje. To bude trapas.
"Ale ne, v pohodě. Nelekl jsem se." no super, hned začínám menší lží.
"Hmm, tak já jdu."
"Kam?" idiote, co se ho tak blbě ptáš? To je snad jeho věc, ne?
"Převleču se, usuším vlasy, učešu se a pak prostě půjdu. Zamkneš?"
"Jo, jasně. Jasně, že zamknu." koktám jak puberťák při prvním rande. Co je?
"Dík." odvětil stroze.
A dál už nic neřekl. Prostě poodešel o pár kroků ke své skříňce. Zase na něj tak civím. Párkrát jsem zamrkal, otevřel svou skříňku a okamžitě mě praštila do očí fotka mojí holky. Měla i lepší, než tuhle na kolotoči, ale dala mi ji, tak proč ne. Nahnul jsem se a podíval se na toho kluka. Zrovna hodil přes dvířka skříňky ručník. Něco asi hledal vespod skříňky. Klečel na studené dlažbě a pořád šmátral mezi svými věcmi. Sledoval jsem ho celou dobu, ale pak najednou pomaličku pootočil hlavou, oči zavřené a až mě měl v dosahu zorného pole, prudce je otevřel. Ani nevíte, jak jsem se lekl. Cukl jsem rukou a praštil se dvířky do hlavy. Instinktivně jsem si sáhl rukou na čelo. Ten kluk se na mě díval a zvedl pravý koutek do lehkého úsměvu. To ale přece vůbec nebylo k smíchu, spíš k pláči. Jsem prý jeden z nejschopnějších hráčů a vyvede mě z míry obyčejný pohled obyčejného nadhazovače. V tu chvíli mi neviditelná ruka plnou silou vrazila facku. Co to melu? Není to obyčejný nadhazovač, je nejlepší a ten pohled? Něco uvnitř mi říká, že ten taky nebyl jenom tak. Ale zase moc fantazíruji. Blbosti se ze mě poslední dobou jenom sypou. Ale musím uznat, že mu to fakt slušelo, jak měl ty svoje černé vlasy poházené na hlavě. Měl z nás všech nejdelší vlasy, sahaly mu skoro až na ramena. Teď právě připomínaly spíš nějaké černé provázky, jak byly mokré. Zatraceně! Zase si ho tak prohlížím a ani mi nedošlo, že na mě celou tu dobu kouká. POŘÁD! A já se začínám chovat jako magor, přece jensem teplej! Opět jsem uhnul pohledem a tupě zíral na fotku Daniely (mojí holky). Najednou mi připadala nějak okoukaná. Podíval jsem se směrem k nadhazovačově skříňce, ale už tam nebyl. Ve zlomku sekundy se moje dvířka zaklapla a vydala ohlušující kovovou ránu. Tentokrát jsem se nejen lekl, ale málem se i počůral, jak šíleně mě to probudilo z myšlenek. Přistála na nich ruka toho nováčka, stojícího tu jenom v kalhotách a já musel opět leknutím poodskočit. Chvíli jsem tam tak vyděšeně stál a koukal na tu ruku. Pod kůží vystupovaly klouby dlouhých, ale opravdu dlouhých prstů. Můj pohled se setkal s tím jeho. Koukal na mě a v jeho očích bylo něco jako výčitky. Chtěl jsem sklopit zrak, ale nějak jsem nemohl.
"Příště už na mě nekoukej!" řekl rázným hlasem, který mi ani nedával možnost odporu.
Každé slovo pořádně zdůraznil a dělal mezi nimi trošku mezeru. Srdce mi neuvěřitelně bušilo. Nevím, jestli to bylo tím nečekaným leknutím nebo tím, jak mě jeho pohled propaloval. Cítil jsem se divně, skoro mi tekly slzy, jak mi bylo úzko. Co skoro, fakt jsem měl v očích slzy a třásl jsem se jako ratlík. To fakt nechápu. Jeho zrak se konečně odlepil od mých očí a sjel někam do míst, kde jsem měl hrudník. Došlo mi, že dýchám zrychleně, jako kdybych se díval na horor a napjatě čekal na první vraždu.
"Rozuměl jsi, co jsem řekl?" řekl, když jsem se začal tvářit jako naprostý idiot, tím jsem si jistý. Asi mu fakt vadilo, že jsem na něj tak civěl.
"Já....ehm....já jsem...chtěl..."
"To by stačilo. Uklidni se, nebo to s tebou sekne."
Pravdou je, že jsem se opravdu cítil jako před infarktem. Což ovšem bylo vyloučeno. Bez jakýchkoliv dalších řečí se otočil a šel opět ke své skříňce. Opřený o skříňky, ruce jako přísavky přitisknuté na tom mizerném kovu a zíral jsem někam...ani nevím, kam že jsem to zíral. Vzpamatoval jsem se, hodil na sebe všechno oblečení, vzal si tašku a rychle vyrazil ze dveří pryč. Slunce svítilo jako blázen, bylo docela horko. Už mě ani nezajímalo, jestli tam nováček zůstal, jestli je už pryč a tak. Zamířil jsem rovnou domů.
Hodil jsem tašku do chodby, boty jsem nesrovnával a šel jsem do kuchyně. Na lince vidím sendviče. Aspoň něco. Koukám, že máma zase někam zmizela, takže se jí dočkám asi až zítra, jestli šla na noční. Dobrá zpráva je, že máme pátek a přede mnou je víkend. Bez brigády, což už není zas tak dobrá zpráva. Po dnešku si ale zasloužím odpočinek. Aha, asi se trochu pletu, jen sáhnu po sendviči, zazvoní telefon. S nechutí odkládám sendvič a šmátrám po sluchátku.
"Haló?"
"Ahoj! Tak kde tě máme? Už jsi tu měl být, mě je smutno a kluci tě postrádají." ozvala se Daniela.
"Nó, já jsem...doma."
"Co děláš doma, prosím tě? Přijď za námi, jsme zase v tom baru, jako minule."
"Hmm, víš, zlato, mě se tam dneska nechce."
"Přece jste vyhráli, důvod k oslavám, tak bez řečí, čekáme tě za deset minut, nebo dvacet."
Zavěsila dřív, než jsem stačil protestovat. Sakra, já nemám náladu na oslavy. A docela mi leze na nervy, jak mi pořád rozkazuje a nenechává mě vyjádřit svůj názor. Ehm, mluvím o Daniele, abych to upřesnil. Tak jsem ze sebe rychle sundal všechny hadry a rozevřel skříň. Nakonec jsem se rozhodl pro kombinaci následujícího:
Černé džíny, šedé tričko s bílými rukávy a se srdcem omotaným ostnatým drátem (to mi koupila mamka na narozeniny) a na to všechno černou bundu. Nebo tedy spíše bundičku, byla jen tak letní, docela dost slabá.
Málem jsem si doma nechal klíče od bytu. Štěstí, že jsem se pro ně vrátil, boty asi taky nevedeme. Opět převládá černá. Tak teď už snad plně vybaven jsem zamířil rovnou do baru. Jmenovalo se to tam "Sweet Pain". Je fakt, že někdy tam člověk mohl cítit sladkou bolest. Jen tam vejdu, už se ke mně valí halda spoluhráčů a vedou mě k jejich stolu.
"Děcka, půjdu si koupit něco k pití, chcete něco?" zeptal jsem se jen tak, protože mi bylo jasné, že by hned někdo něco chtěl.
"No jasně, tři piva. Dík."
Mohl jsem snad čekat něco jiného? Aspoň jsem se dostal z dosahu Daniely, která se po mě dneska mimořádně horlivě sápala. Mám ji rád, ale to je asi tak všechno. Začínám ji brát spíš jako kámošku, poslední dobou jsme se moc nepohodli a upřímně jsem radši, když nejsem s ní. Bylo to všechno moc hezký, ale nějak už to prostě opadlo. Je to pryč, jednoduše s ní nechci být. A taky jí to dneska řeknu. Ještě nevím, kdy. V půlce cesty k baru mě někdo chytil za ruku a rychlostí blesku začal líbat. Okamžitě jsem poznal Danielu. Kolikrát jí mám říkat, že pokud chce, abych se s ní líbal, tak ať si nemaluje rty. Ta její rtěnka vážně nechutná zrovna nejlíp. I to mě utvrdilo v myšlence, že tohle líbání bude poslední, tak ať si to užije. Chvíli jsem tam s ní stál a předstíral zamilovaného. Fakt jen předstíral. A šlo to ztuha. Nakonec asi usoudila, že bude lepší, nechat mě jít pro ta piva a vrátit se zpátky k ostatním. Tak jsem došel k baru. Barman zrovna utíral umyté skleničky zády ke mně. Pak jednu skleničku položil na skleněnou poličku a hodil utěrku na pult. Musel jsem zamrkat, abych zjistil, jestli mě náhodou nešálí zrak. Ten barman tam tu utěrku hodil s úplně stejnou elegancí, s jakou hází míčky náš nadhazovač! Barman se po chvíli otočil a jakmile mě uviděl, z obličeje mu zmizela veškerá barva a zůstala jenom mrtvolně bledá. Asi jsem na něj taky tak třeštil oči. Na 100% jsem ho poznal, stejně semknuté rty, lehce zamračené obočí a rozhodně jsem poznal jeho nádherně modré oči. Měl vážně dokonale modré oči, které byly propletené několika černými čárkami. V těch očích se člověk ztrácel. Co byly moje oči proti těm jeho, já je měl hnědé, někde světle, někde tmavě. Neměl jsem s tím problém, ale jeho oči mi přišly mnohem zajímavější. Chvíli jsme tak na sebe koukali, ale pak jsem se rozhodl odevzdat objednávku a prostě pokračovat v oslavách. MOMENT! Obrovský vykřičník v mé hlavě! On má přece taky oslavovat, je právoplatným členem NAŠEHO týmu. Netušil jsem ale, že tady pracuje. Vlastně o něm nevím absolutně nic. Jenom to, že se ho trochu bojím.
"Marshalle! Ten mladík si chce asi objednat, tak koukej makat!" zařval na něj nějaký chlápek, asi majitel.
"Omlouvám se...hned to bude!" zakřičel směrem, kde před chvílí stál ten chlap.
"Co si..."
"Dvě...ne, vlastně tři piva, abys šel slavit taky a...asi ještě...odpuštění?"
"Tady jsou ta piva, nemůžu jít slavit, mám práci a dneska Odpuštění nepodáváme, došla koktejlová brčka." ani jeden sval v obličeji se mu nepohnul, ale vtip to byl dobrý, naštěstí jsem ho pochopil. Musel jsem se zasmát, prostě mi to přišlo vtipné.
"Aha. A kdy se mám pro to odpuštění zastavit?"
"Za hodinu a půl."
"Cože?"
"To mi končí směna."
"Aha, tak to jo. Kam mám přijít?"
"Já si tě najdu sám. A ty už radši běž, nebo se mě zase rozhodneš šmírovat."
"Ale já ti to..."
"Nechci to slyšet! Aspoň ne....teď. Prostě se jdi bavit, pak tě někde najdu, snad ne pod stolem."
Zase vtip. A zase jsem se tomu zasmál jenom já. No nevadí, už ho nebudu zdržovat. Aby neměl problémy, třeba s tím chlápkem, co na něj řval.
"Tady jsou ta piva." podal jsem je klukům a sedl si na červenou pohovku z koženky, předpokládám.
"Konečně jsi zpátky, zlato." oznámila mi Daniela, jako kdybych to nevěděl. A hned mi přistála na tváři pusa.
Na okamžik jsem ucítil poměrně známou vůni. Jo, poznal jsem to. Značka Playboy, červenej. To poznám všude, uvažoval jsem, že si ji koupím, ale nakonec jsem si koupil nějakou jinou. A už vím, co bylo zdrojem té vůně. Byl to on, Marshall. Hele, konečně jsem se dozvěděl, jak se jmenuje. Marshall. To je zrovna jedno z mých oblíbených jmen. Právě dával k našemu stolu už dříve objednané pití. A prý jako pozornost podniku jsem dostal sklenku whisky. Proč zrovna já, tak to jsem si už domyslel. Jinak se už na mě ani nepodíval.
"Danielo? Musím ti říct, že..."
"Já vím, nic neříkej, jen mi dej pusu."
"Počkej, ty ale nevíš, o čem chci mluvit."
"No dobře, tak povídej." tohle řekla už trochu zmateným hlasem. A já byl lehce mimo, protože mi pořád hladila ruku a koukala mi do očí, to mi na odvaze nepřidalo.
"Už jsem o tom přemýšlel dávno, ale i tak. Nezdá se ti, že se od sebe vzdalujeme čím dál víc?"
"Ani ne, právě teď jsi docela dost blízko."
"Prosím tě, nech toho aspoň na chvíli. Já bych to měl rád rychle za sebou." to rychle jsem dost zdůraznil.
"O čem to jako mluvíš? Chceš vypadnout a někam se zašít? Znám jedno místečko, je tam i palanda."
"Slyšíš, co říkám? Já s tebou nechci spát, nechci být blízko tebe a nechci být s tebou! Prostě ne!" to jsem asi přehnal, ale už mě s tím štvala. Pořád chtěla jen sex, nebo kdo ví jaké něžnosti a nedala mi chvíli samoty. Já samotě sice zrovna neholduji, ale je to fajn, když může člověk v klidu přemýšlet, nikým nerušen.
"A jako co? To se se mnou rozcházíš?" hmm, pochopila.
"Myslím, že jsem to řekl dost jasně, takže promiň, ale já fakt už dál nemůžu. Nemá cenu si dál něco nalhávat. Končím, bylo to fajn, ale už to skončilo. A řekl bych, že už dřív, ne až teď."
"No fajn, tak co na mě řveš? Chováš se jako idiot, taky jsi mi to mohl říct v klidu. Hele, mě to je jedno. Věc se má takhle, řekla bych, že za slzy zrovna ty nestojíš."
"Aha, tak jsem ten, kdo nestojí ani za slzu? No paráda, aspoň můžu rozdávat kopačky, jak jenom bude libo, že jo? Víš co? Jdi do háje. Už mě fakt...sere, jak mi pořád jenom rozkazuješ! Nejsem tvůj pes, abys mě mohla tahat za vodítko! A hlavně, nech si ty sentimentální výjevy a ne, nebudeme přátelé, dokud ti nedojde, že tohle není moje vina!"
A tak nějak to pokračovalo ještě dobrých dvacet minut. Spleť výčitek, nadávek, ujasňování minulosti a znovu výčitek. Rozeřval jsem se tam docela dost, ale zatraceně se mi ulevilo. Asi jsem se taky pěkně ztrapnil, ale byl jsem aspoň trochu hrdý na to, že jsem s ní zametl tak, jako ona vždycky zametala se mnou. Už jsem chtěl jít k baru a zrušit tu tajemnou schůzku s Marsem, ale nakonec jsem to neudělal. Chtěl jsem se omluvit aspoň jemu za svoje chování. Vážně to asi nebyl dobrý nápad, když jsem tam zíral na jeho nahé tělo. Docela se za to teď stydím. Kopl jsem do sebe whisky a letěl z baru. Měl jsem ještě 40 minut, tak jsem se šel projít pár bloků dál, abych si aspoň trochu pročistil hlavu. Do sluchátek jsem si pustil Three Days Grace a potom ještě The Prodigy. Pořád dokola. Uběhlo asi dalších dvacet minut a já už měl za sebou tak pět bloků. Sedl jsem si na jednu lavičku u stánku s novinami a čekal a čekal a poslouchal hudbu a zase jenom čekal. Bylo 15:50. Pomalu jsem se zvedal a zamířil zpátky k baru. Dorazil jsem tam přesně v 16:12. Digitální hodinky se někdy fakt hodí. Chvíli jsem tam stál u zdi, vevnitř totiž byli ještě pořád ostatní z týmu a Daniela se taky zdržela.
Za pár minut se otevřely dveře a ven vyšel Marshall (budu říkat spíš Mars), celý v černém. Koukl se na mě a hlavou mi pokynul, ať jdu s ním. Poslech jsem a srovnal s ním krok. Chvíli jsme jen tak kecali, ale pak došlo na hlavní téma - omluvu.
"Tak, Viktore, povídej, cos mi chtěl říct?"
"Jak znáš moje jméno?"
"Já si aspoň zjistím totožnost svých spoluhráčů, než s nimi někam jdu."
"Za to se omlouvám. A taky mi prosím promiň, že jsem tě v těch šatnách tak sledoval."
"Jo."
"Co, jo?" výřečný zrovna nebyl, jeho odpovědi byly většinou jenom velice stručné.
"Nic, nic se nestalo. Jen jsem tě zkoušel, mě je jedno, jestli na mě kluci koukají, nebo ne. U holek by to asi bylo horší, to bych se asi styděl a možná i červenal." jeho nejdelší věta, co dnes pronesl. Ale nějak mě zaskočil.
"A ty máš nějakou holku?"
"Ne."
"Po mém dnešním vystoupení v baru jsem tě od toho asi odradil, co?"
"Poslouchej se někdy. Tohle znělo divně."
"No jo, taky fakt."
"Tvou bývalou jsem neznal, ale podle toho, co všechno jsi jí vyčítal, to asi byla pěkná Gertrůda." zase jsem se musel smát, ale tentokrát se ke mně přidal i Mars, což můj smích ještě víc znásobilo.
"Jo, prvně mi tak nepřišla, ale byla dost šílená."
"Slyšel jsem. Veřejně se přiznávat k tomu, že tě nutila k sexu, to není nejlepší nápad."
"Haha, to jsem řekl? Já už ani nevím." opět jsme vyprskli smíchy. Už ani nevím, jak dlouho jsme se na té ulici smáli. Pamatuji si jenom, jak jsem zůstal hledět do jeho krásných očí, teď už velice lesklých, jak se smál. Mars se ještě pořád lehce usmíval. Moc dobře se mi s ním povídalo. Docílil jsem i toho, že mluvil v rozvinutých větách a ne jenom obvyklé "Jo" a "Ne". Začali jsme si rozumět. A to docela dost.
"Dáš si čaj nebo pivo?" zeptal se mě nesmyslně.
"Cože?"
"Jsme před mým domem, tak tě zvu dál."
"Aha, tak teď už tomu rozumím. Dám si asi čaj, díky za pozvání."
"Zatím neděkuj, ještě nevíš, do čeho jdeš."
"Neděs mě..."
Vešli jsme do domu. Jevil se normální, takže si myslím, že Mars venku jenom žertoval. Čeho bych se taky měl bát? Zazděné babičky Mary v podkrovní ložnici? Nebo Marilyna Mansona vykukujícího z lednice? To asi těžko, ovšem ta fotka MM v ledničce je prostě dokonalá. Toho chlapa poslouchám už od dětství a ještě mě neomrzel, písničky vynikající, vzhled taky. Ale nechápu, proč tady mluvím o něm, když bych měl mluvit například o prvních dojmech z tohohle bytu. Mars mě zavedl po schodech nahoru. Otevřel dveře a mě se naskytl pohled do místnosti s dost zvláštně zařízeným interiérem. Černý nábytek, černý strop, černý koberec, velké rudé křeslo v rohu, rudá postel a bílé stěny, na kterých byly cákance černé a červené barvy. Vypadalo to tam...mysticky. Hned mi bylo jasné, jaký styl má tenhle kluk rád, protože to by napadlo ihned snad každého.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 20. prosince 2009 v 15:46 | Reagovat

Nemám slov...to je...to je...to je prostě...FANTASTICKÉ! :-)  ;-)

2 Iris (Mahasti) Iris (Mahasti) | Web | 20. prosince 2009 v 16:05 | Reagovat

DÍKY! Řeknu ti, nevěděla jsem, jak to dopadne, ale udělala jsem tomu potom docela divnou zápletku:)

3 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 22. prosince 2009 v 13:44 | Reagovat

No, divnou snad ani ne, spíš bych řekla nečekanou :-) Ale to té povídce spíš dodává na zajímavosti :-)

4 Iris Iris | Web | 4. ledna 2010 v 7:02 | Reagovat

Jo, slovo 'divná' já používám často, to víš, taky to často slyším na mou osobu:D Ale moc díky za hodnocení!

5 Abbey Nex Abbey Nex | Web | 17. října 2010 v 18:11 | Reagovat

Hele, mohu se na něco zeptat? To jména toho nadhazovače Marshall, že jsi si to vypůjčila od Nera Belluma z Psyclonu? :-D Třeba se pletu, jen mě to zarazilo, protože on se tak jmenuje :D  :-)

6 Iris Iris | Web | 24. října 2010 v 18:47 | Reagovat

Aha, ne, toho chlapíka neznám. To jméno Marshall je vypůjčené z filmu Rukojmí (Hostage)

7 Iris Iris | Web | 24. října 2010 v 18:47 | Reagovat

Aha, znám ho, sakra, teď jsem si jenom neuvědomila, kdo to vlastně je, ale ne, není to jeho jméno:)

8 Abbey Nex Abbey Nex | Web | 24. října 2010 v 22:15 | Reagovat

[7]: Aha, tak to jo :-D
Není? Já jsem myslela, že je O_O Sakra, tak teda furt nevím jak se jmenuje :-(  :-D

9 Iris Iris | Web | 26. října 2010 v 17:25 | Reagovat

Ale ne, ty mi nerozumíš. Můj Marshall se nejmenuje podle Nera (tedy také Marse). Nero se nejspíš Marshall jmenuje, to já nevím. Dozvěděla jsem se to až od tebe :) :-D

10 Abbey Nex Abbey Nex | Web | 27. října 2010 v 15:01 | Reagovat

[9]: Ahá, už to chápu. :D
Jo, opravdu se Nero jmenuje Marshall, osobně mi to potvrdil. :-D A mimochodem, skvěle se s ním kecá. ;-)  :-D

11 Iris Iris | Web | 27. října 2010 v 20:39 | Reagovat

No tak to věřím, že se s ním dobře kecá :) Já si vždycky dobře popovídala s ´O´uem z UndercoverSlut :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama