Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Ruka Osudu - 2. část

20. prosince 2009 v 13:52 | 斎藤 昇 |  Povídky

Kapitola II. - Dům mladého gotika



Posadil jsem se do toho křesla, do kterého by se vešli dva lidé. Postel byla poměrně prostorná, taková normální manželská postel, akorát rudá v černém pokoji. V černé vitríně jsem uviděl asi dvě lebky, sametový stojan s bílou svíčkou, dva zlaté zuby (stoličky), dýku s rukojetí ve tvaru draka (zřejmě japonského původu) atd. V druhém rohu pokoje bylo terárium, ve kterém lezl nějaký velký pavouk, asi tarantule nebo sklípkan. Naštěstí mi pavouci nevadí (tamten byl taky dost tmavý, skoro černý). Na stěně visel černě orámovaný obraz nějakého starého domu v mlze, dost pochmurné, ale mělo to svoje kouzlo. Marshall se za chvíli vrátil s docela bílými šálky čaje na stříbrném podnosu. Měl na sobě zase jenom kalhoty, raději jsem nechtěl vědět, proč. Jeho sněhobílé tělo docela kontrastovalo s tou černí všude okolo. A ty jeho havraní vlasy mu barvy taky zrovna nepřidaly. Vypadal prostě...dost dobře. Až jsem si nechtěl připustit, že se mi......líbí (!!!)
"Já vím, asi ti tu není zrovna příjemně, ale..."
"Tady je to fajn, žasnu, jaký máš smysl pro...no, jak se tomu říká. Aby bylo všechno sladěné."
"Chápu, neřeš to."
"Díky za čaj a za příjemnou společnost."
"Hmm, není zač. Ehm, příjemnou?"
"No, víš, jak to myslím. Rozhodně je mi s tebou líp, než s kluky v baru."
"Nebo s Gertrůdou." (další škodolibý smích)
"A nebo s tou."
"Taky si říkám, že jsem si ještě před nějakou dobou nedokázal tak dlouho povídat s jedním člověkem. Zdůrazňuji slovo člověkem, protože Stevie," ukázal prstem na svého pavouka, "ten musí, chudák, poslouchat moje řeči pořád."
"Taky bych tě mohl poslouchat pořád." ani nevím, proč jsem to řekl, ale ten jeho tajemný hlas mě k němu nějak poutal. Byl jemný, ale zároveň docela hluboký. Prostě se mi ten hlas líbil.
"Mě? Ne, na mých řečech není nic zajímavého."
"Přiznám se, že někdy poslouchám hlas, ne to, co říká, ale to fakt jen někdy."
"Aha, takže polovinu cesty."
"To ne, vážně..."
"Jen žertuji. Co ten čaj? Chutná ti?"
"Je zvláštní, jako všechno tady."
"Místnost jsem navrhoval sám a sám jsem jí taky dal tuhle podobu."
"Povedla se."
"Změna rolí?"
"Cože?"
"Nic."
Čím dál kratší věty, co? Jo tak, už jsem to pochopil, teď já mluvím stroze on ve větách. No, co byste čekali. Podíval jsem se na tu velkou postel a najednou mě napadla neuvěřitelně báznivá myšlenka. Představil jsem si na ní Marse, jak leží na té posteli, celý nahý a s pravidelnými pohyby rukou se ukájí. Prostě sám, jen tak, nemravně, nezbedně, vyzývavě. Kruci, to snad není možné, teď přemýšlím jako nějaký úchyl. Dost! V tom čaji muselo něco být, protože jsem se najednou cítil tak nějak, jinak. Bylo mi dobře, neměl jsem žádné starosti a děsně se mi líbilo vpíjení se do těch nádherně modročerných očí, kterým jsem teď ale nemohl věnovat pozornost.
"V tom čaji vážně něco je, že jo?"
"Ne, není."
"Tak proč jsem najednou jako na drogách?"
"Nejsi."
"Ale jsem."
"Nejsi."
"Snad vím, jak se cítím, jsem jak na drogách."
"Když říkám, že nejsi, tak prostě nejsi."
"Já ale js..."
Umlčela mě ruka, která svírala mou čelist a oči, které mi propálily do hlavy díru.
"Jsi koukám jenom...ehm...jak to říct, no, podívej se sám."
Ve stálém sevření nezvykle dlouhých štíhlých prstů jsem sklopil zrak ve směru, kam se Marshall právě díval.
S hrůzou jsem zjistil, že to slovo, které mi on neřekl, jsem vypustil z úst já sám.
"Vzrušený?"
"A to taky nechápu, proč? V tom čaji vážně nic není! Přísahám na smrt svého pavouka."
"To věřím, ale...nemáš vysvětlení?" už jsem se začínal cítit docela trapně, protože když jsem se Marsovi podíval do očí, jeho ruka mi příjemně sjela po lícních kostech a můj problém se tím ještě zvětšil. A ještě víc se zvětšily moje obavy, protože mi právě došlo, že mě neskutečně přitahuje...chlap. Asi zešílím, zpanikařím, ztrapním se (pokud to po dnešku ještě vůbec jde) a pak se už nebudu moct podívat do těch nádherných očí. Sakra, uvažuji tady a ON mi zatím pořád drží čelist. Ať už toho nechá, prosím, to mě ničí! Udělal jsem umučený výraz v obličeji, možná víc, než jsem chtěl, ale proč ne, mám tady fakt velkej problém! Naštěstí to asi pochopil a ruku stáhl zpátky k tělu. Nervózně jsem složil ruce do klína, cítil, jak červenám a taky pociťoval docela velkou hanbu. Nejraději bych teď byl v nějaké zapadlé části města a tam si pořádně nafackoval.
"Za to se nemusíš stydět." ten kluk snad čte myšlenky.
"No, ale stydím se. Já to prostě nechápu, jediné, co by mě tu mohlo vzrušit..."
"Jsem já."
"Jsi ty. Prosím tě, promiň."
"Zase. Poslouchej, co říkáš. Neomlouvej se mi. Mě..mě to..." snad poprvé, kdy začal koktat.
"Co tě to?"
"Ale ne, že mi to...lichotí." dělá si srandu? No, ale...počkat! Cítím neuvěřitelnou touhu ho teď začít líbat. Je vážně tak nemravný, tak strašně zvrhlý a...tak moc přitažlivý, jak vypadá? Bože, ať se na mě nekouká, to prostě nejde! Ovšem tím je definitivně potvrzeno, že jsem gay a on je nejspíš taky, když mu tahle nechutnost lichotí. Kam jsem se to zase dostal? A to už je fakt...no, super. Ani nevím, co že to fakt je. Ale začínám cítit, že ten neskutečně krásný kluk, který sedí naproti mně, dokázal objevit moje pravé...já? Dobře, jsem naprosto, ale naprosto vyveden z míry! Mám toho dost! Zjistil jsem následující:
  • Jsem gay, moje holka mě přestala bavit asi kvůli tomuhle. Ale nejsem! To přece nejde. Nebo ano?
  • Neuvěřitelně se mi líbí nový nadhazovač našeho baseballového týmu.
  • Jméno Marshall a jeho hlas mi způsobuje mravenčení v podbřišku.
  • Začínám si s ním rozumět víc, než je zdrávo.
  • Zoufale toužím po jeho dalším doteku (!!!)
  • Už o tom nechci uvažovat.
  • Začínají mě bolet...radši nic.
Tak to je stručný soupis mých momentálních myšlenek. Myslím, že už mi začíná být jedno úplně všechno. Cítím nutkání se zvednout a odejít, ale něco mi říká, že jestli to udělám, tak se můžu rozloučit s jakýmkoliv úspěchem. Zůstal jsem tedy sedět a díval se do zářících očí. Jako nějaké vzácné drahokamy. Snažil jsem se z nich něco vyčíst, aspoň náznak něčeho, ale nic v nich nebylo. Ač se Marsovy rty ani nehnuly, jeho oči se na mě němě smály.
"Tak..." krátká pauza, "co s tím chceš tedy dělat?"
"S čím? Jo, aha. Já nevím, nejlepší by teď bylo, kdybych odešel."
"Nepřesvědčím tě, abys zůstal?"
"Hmm, já. Tak fajn, řeknu to rovnou. Chtěl bych tu zůstat, ale po tom, co se právě stalo, bych měl urychleně vypadnout, stydět se za sebe a tobě se už nepodívat do očí...ale to by mě mrzelo." sklopil jsem zrak a když jsem se nedíval, Mars se přisunul blíž. Seděl jsem na tom křesle a on jenom na nějakém sedátku (černém).
"Nebudu tě nutit, abys zůstal, ale přál bych si...a zvlášť teď...abys neodcházel. Popravdě jsi jediný můj kamarád, ostatní z týmu mě k sobě neberou. Rodina je někde...ani nevím, kde a nějak se o mě nezajímají, takže tu, prosím, aspoň na chvilku ještě zůstaň."
"Ty žiješ sám? Nevěděl jsem..."
"Nevěděl jsi o mě nic, ale teď víš něco, co bych před ostatními nikdy nedal najevo. Prostě nikdy."
"Nechci tě urazit, pokud se pletu, ale ty jsi..."
"Ano. Není to tak dávno, co jsem se to o sobě dozvěděl, ale jestli tě tohle vystrašilo, tak můžeš odejít, jak chceš."
"Raději zůstanu. Vlastně...chci tu zůstat."
Jenom se usmál, už nic neodpověděl. Neviděl jsem, že by se někdy smál, jenom dneska v té ulici a teď. Měl moc hezký úsměv, to se musí nechat. Pomalu si začínám uvědomovat, že se mi strašně ulevilo, když řekl, tedy on to neřekl přímo, ale jednoduše už vím, že je gay. Tím pádem mi něco říká, že bych se nemusel chovat tak, jak se chovám teď. Vlastně, co je na tom špatného? Nikdo to o mě nemusí vědět, snad jenom Mars. Ale je mi jasné, že kdyby se to dozvěděla Daniela...co to plácám, na ní mi nezáleží. Ani na tom, jestli mě vyhodí z týmu, pokud se to provalí. Ale byl bych nerad, kdyby letěl i Marshall, protože takového nadhazovače jsme tu ještě neměli. Končím s těmito úvahami, nemá cenu se s tím zaobírat. Teď mě spíš zajímá, jak zvládnu Marsovu blízkou přítomnost.
"Nechtěl bys...na chvíli odejít, já... hned bych přišel za tebou. Jenom tady potřebuji nějak vyřešit...ehm...no."
"S tím bych ti mohl pomoct." zčervenal jsem. Bože, on mě tady začíná normálně svádět! To ne...
"Ale ne tak, jak myslíš, prostě počkám a pak."
"Chápu. Budu v kuchyni."
"Dík..."
Tak. To bychom měli. Teď už jenom počkat, až se zbavím toho...problému...a všechno bude zase ok. Fakt se docela stydím. Tohle se může stát fakt jenom mě. To je šílený. Čekal jsem nějakou chvíli a zatím se zabavil zkoumáním lebek, divných kostnatých pařátů, srnčího kopýtka a dvou zlatých zubů. Pak jsem nesměle otevřel dveře, prohrábl si vlasy a podíval se do velkého zrcadla na chodbě, jak teď vypadám. Docela to ušlo, ale původně kaštanově hnědá barva mých vlasů teď byla v tom světle nějak tmavší. Což je detail. Zamířil jsem přes chodbu do protější místnosti. Bingo, to byla kuchyň. Nikde jsem Marse ale neviděl. Šel jsem k jednomu z oken, kde byla dobrá vyhlídka do ulice a opřel jsem ruce o parapet. Chvíli jsem tak pozoroval lidi venku v domnění, že je Mars asi na záchodě. Netrvalo dlouho a za zády jsem uslyšel kroky, zůstal jsem však nehnutě stát. Za uchem jsem ucítil teplý dech a zvláštní šepot.
"Možná už je pozdě na odchod." měl pravdu, bylo už nějakých osm hodin večer, dost jsme se zakecali. Ale něco mi říká, že takhle on to nemyslel.
"Já ale ani odejít nechci." řekl jsem s bušícím srdcem, protože jeho šepot ve mně nadělal paseku.
"Otoč se." poslech jsem.
Spatřil jsem Marsovu tvář, opět s kamenným výrazem. Až teď jsem si všiml, že má nádhernou pleť. Vypadala jako sametová, jenom se jí dotknout. Byl hrozně bledý, ale asi se jen špatně opaloval. Nebo nechtěl být tmavší. Gotika je gotika. A mě se to líbí. Mars zvedl ruku, ve které držel led, k mému obličeji a začal kostkou ledu přejíždět po mých rtech. Hrozně to studilo, ale o to víc jsem chtěl, aby místo té kostky nahradily jeho rty. Rudé, jako krev, kontrastující na jeho bílé tváři. Když se jeho ruka dotkla mé tváře, musel jsem zavřít oči a semknout rty, abych se vůbec udržel. Nějak takhle to vypadalo, když jsem poprvé viděl Danielu nahou. Teď si tak říkám, jak mě mohlo vzrušit její...ženské...tělo. Pootevřel jsem oči a sjel pohledem po Marshallově hrudníku a zase zpátky k obličeji. Přestal si hrát s ledem, udělal opět známý pohyb rukou a kostka jen cinkla o dřez. Rty jsem měl studené a vlhké. Začala mi být trochu zima. Marsova ruka z mé tváře sjela ke krku, prsty se ovinuly kolem něho a jemně stiskly. Nebál jsem se. Naopak. Cítil jsem se bezpečně, ač mě právě držel pod krkem, byl jsem ve zvláštním bezpečí. Jak mohl vědět, že mi to nebude vadit? Potom povolil a stáhl ruku k sobě. Trošku se nahnul ke mně a já už pomalu začínal cítit, jak se mě dotkne. Ale nedotkl se. Asi mu došlo, že se mi v očích leskne zklamání. Vzal do rukou moji hlavu, trochu ji zvedl a donutil mě, abych se mu díval do očí. Jako kdyby mě prosily, abych vážně neodcházel. Byl jsem připraven je poslechnout. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli se se svou orientací nakonec nepletu a taky jsem chtěl být s ním, s Marshallem. Ostré rysy jeho obličeje se najednou přiblížily nebezpečně blízko. Teď už jsem ani nesměl odejít. Já to prostě nemohl vydržet! Musel jsem ho políbit, jeho ústa mě přímo sváděla, nedokázal jsem odolat tomu horku, které sálalo z jeho obličeje.
Rty jsem ani necítil, jak byly ztuhlé z ledu. Ale okamžitě jsem začal cítit příjemné teplo, když se jich dotkly Marshallovy jemné a teplé rty. Chvíli si ta krásná ústa jen tak hrála, ale potom se rty vpily do těch mých. Byl jsem v sedmém nebi. Moje rty už byly rozehřáté a já si mohl vychutnávat tuhle chvíli. Vůbec jsem se tomu nebránil. Ani mi to nebylo divné, že mě tu líbá kluk. Jeho rty byly mnohem jemnější, než ty Danieliny. A asi byly i sladší, přes tu její rtěnku jsem to nemohl poznat, ta chuť byla fakt divná, ale tohle! Nemám slov. Chvíli jsme se jen tak líbali, potom jsem ucítil na těle jeho ruce. Otevřel jsem oči, když se mi jeho jazyk dral do úst. Myslel jsem, že bude drsnější, ale byl stejně jemný, jako jeho rty. Docela mě překvapilo, s jakou horlivostí mě teď začal líbat, ale ty oči jsem nechal otevřené. Chtěl jsem se na něj dívat. Sice jsem měl rozmazaný obraz, ale i tak jsem se na něj nepřestával dívat. Nakonec jsem se ale nechtěl připravit o ten pocit. Semkl jsem víčka k sobě a poddal se polibku. Trval nekonečně dlouho. Marshall mi ovinul ruce kolem pasu a přitáhl si moje tělo ke svému. Parapetu jsem se konečně pustil a hladil Marsovy ruce. Když jsem se přiblížil k jeho prstům, jasně jsem cítil vystouplé klouby a kůstky jednotlivých článků jeho rukou. Tiskl jsem se mu na hrudník a cítil jeho žebra. Někdo by řekl, že je podvyživený, ale ne. V týmu je už asi 4 měsíce, vždycky jedl úplně stejně, jako ostatní. Asi prostě jenom nepřibírá. Ale tím se teď nebudu zabývat. Ani na to nemohu myslet, protože právě cítím jeho jazyk hluboko v ústech. To mě jaksi vzrušilo, v jeho přítomnosti už podruhé. Zatraceně, ten kluk tohle musel dělat každý druhý den, jinak si to nedokážu vysvětlit. Po nějaké chvíli tohoto k smrti dráždícího polibku se Marshall trošku odtáhl, ale pořád mě svíral v objetí. Významně se na mě podíval a já cítil příjemné mravenčení v podbřišku. Myslel jsem, že tohle se stává jenom holkám. Tak asi ne.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Enki Enki | Web | 25. prosince 2009 v 8:49 | Reagovat

*rozplývá se*

2 Iris Iris | Web | 4. ledna 2010 v 6:59 | Reagovat

;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama