Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Ruka Osudu - 4. část

20. prosince 2009 v 14:52 | 斎藤 昇 |  Povídky

Kapitola IV. - Jako dobří "přátelé"


Ráno jsem se probudil docela vyspalý. Ten divný závěs už byl zpátky ve svém nástropním pouzdře, svítilo slunce a černá místnost se trošku projasnila. Vedle mě ale bylo jenom prázdné místo. Vstal jsem a šel do kuchyně. Na lince ležel nějaký papír. Dopis od Marshalla.
" Nechtěl jsem tě rušit, až se vyspíš, počkej na mě doma. Šel jsem koupit něco k snídani a udělal jsem kávu, tak si dej. Kdybys náhodou někam chtěl jít, napiš mi vzkaz. Doufám, že ti mohu důvěřovat, tak ti dávám druhý klíč od domu. Přijdu za chvíli, snad tě tu najdu.
Mars "
Klíč? Po jedné noci mi dává klíč od domu? Uznávám, zná mě už delší dobu. A že mám počkat doma? Bere to snad jako NÁŠ dům? Jestli ano, tak se konečně můžu odstěhovat od mámy a splním jí tak nevyřčené přání, aby konečně bydlela sama a mohla si domů tahat toho jejího milence. Nemám toho chlapa rád. Ale když ona jo, tak ať si s ním je. Já, pokud to Mars dovolí a bude chtít, můžu bydlet tady. Uslyšel jsem otevření dveří a následné zavření. Stál jsem tam nahý, tak jsem doufal, že to není nikdo jiný, než Mars. Měl jsem štěstí, byl to opravdu on. Zůstal stát mezi dveřmi s taškou v ruce a přejel moje tělo od hlavy až k patě pohledem.
"Tedy, dobré ráno." pozdravil mě s lehce šibalským úsměvem.
"Ahoj. Ehm, nestačil jsem se obléct."
"To mi ale vůbec nevadí. Jak vidíš, já na sebe hodil jenom kalhoty a mikinu, jdu naboso."
"Aha, toho jsem si nevšiml. ty jsi prostě blázen."
"Přinesl jsem snídani, rohlíky a koblihy." zvedl tašku s nákupem, abych ji viděl. Já byl myšlenkami jinde.
"Fajn. Na něco jsem se tě chtěl zeptat."
"Oč jde?" jednoduše se zeptal a začal pracovat na snídani. Znervózněl jsem.
"Přemýšlel jsem o tomhle domě a tak jsem si říkal, že když tu bydlíš sám, tak bych..."
"Ano, můžeš tu bydlet se mnou, ale ne teď."
"Jak jsi věděl, že to chci říct? A jak myslíš, ne teď?"
"Bylo mi to jasné, sám jsem ti to chtěl nabídnout, ale jak říkám, ne teď. Mám nějaké problémy, které bych měl vyřešit, než si tě vezmu domů."
"Tak to chápu." v duchu jsem si ale říkal, že se chová divně. Mluví divně a divně taky vypadá. Uznávám, slušelo mu to, ale bylo na něm něco, co jsem ještě neviděl. Vypadal, jako kdyby před chvílí viděl ducha, přestože se snažil usmívat. A navíc, normálně by se na mě díval i při práci, teď ne.
"Stalo se něco?" zeptal jsem se rozpačitě.
"Myslím, že ne." odsekl docela chladně a nenechal se rušit od mazání rohlíků marmeládou.
"Něco se muselo stát. Jsi nějak..."
"Jiný?" skočil mi do řeči, jak to často dělával.
"No, tak nějak. Zdáš se mi smutný."
"Jen jsem měl malý konflikt dneska ráno."
"Aha...Něco vážného?"
"Proč se mě tak vyptáváš? Prostě jsem se s někým nepohodl, to je všechno."
"Nezvyšuj hlas, jen chci vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jo! Jsem, stačí?" teď už začínal skoro křičet. Došlo mi, že čím víc otázek mu budu pokládat, tím bude nevrlejší. Nechal jsem toho. Marshall usedl za stůl a položil přede mě rohlíky s kávou. Jedli jsme snídani, ale ani to mě neodradilo od pocitu viny.
"Omlouvám se." pronesl jsem tak tiše, že mě mohl sotva slyšet. Myslel jsem si, když dlouho neodpovídal, že mě prostě neslyšel.
"To spíš já. Neměl jsem na tebe řvát. Ale chápej, tím, že jsi tady a někdo to ví, dost riskuješ."
"O čem to mluvíš? Kdo to ví?" ne, to mi neříkejte, že se o nás někdo dozvěděl tak rychle. Viděl nás snad někdo včera u baru?
"Povím ti pohádku: Otevřu dveře, vyjdu před dům a koho nevidím? Naše milé hochy z týmu a tvou bývalou."
"Cože? Co tu dělají? Oni snad vědí, kde bydlíš?"
"Asi ano. A taky vědí, že jsme spolu šli ke mně a ani nepřehlédli, jak jsme se k sobě na ulici měli. Já bych si toho tedy nevšímal, ale smáli jsme se spolu a to jsme nikdy neudělali. Je jim jasné, že jsi tu zůstal přes noc. Nechápu, asi nás sledovali."
"To od nich máš tak otlačenou ruku?"
"Zatraceně! Doufal jsem, že si toho nevšimneš. Nač skrývat, ano, je to od nich. Vyhrožovali, ať tě nechám."
"Ale ty to přece nechceš udělat, že ne?"
"Mám na výběr?" při jeho slovech jsem se začal tvářit jako sentimentální malá holka, která právě ztratila panenku na hraní.
"Opouštíš mě?"
"Ne!....Vlastně, ano. Já nechci, musím." při těchto slovech posmutněl ještě víc. Bylo vidět, že on to vlastně nechce udělat.
"Prosím, dej mi čas to urovnat. Přece to nebyl vztah na jednu noc, to přece nejde." čím dál víc jsem si připadal blbě. Cítil jsem, že mám slzy na krajíčku. A nejen tam, začaly mi stékat po tvářích. Nečekal jsem, že se dám tak snadno rozbrečet.
"Neplač. Nechci, abys měl jenom kvůli mně problémy. Chci, abys byl šťastný."
"Tak proč mě chceš nechat?" pochopil, že to se mnou nemá cenu dál řešit. Už jsem nedbal na nějaké zábrany, prostě jsem schoval ubrečenou tvář do dlaní a jenom doufal, že to byl jen zlý sen. Mars pravděpodobně vstal ze židle a potom jsem ucítil jeho ruce, jak mě objaly a tisknou si mě k sobě.
"Musel bych se přinejmenším zbičovat, kdybych tě opustil."
"Ale chceš to udělat." řekl jsem nesrozumitelně na jeho divnou poznámku.
"Rozhodl jsem se. Budu dělat všechno proto, aby se k tobě nepřibližovali. Nepustím tě k mámě, zůstaneš tady a budeme tu spolu. Kašlu na baseball, to není cesta pro mě a pro tebe asi taky ne. Mohli jsme se sice tvářit jako dobří přátelé, ale teď už to nejde. Já se za tebe rozhodně nestydím, takže se hodlám i odstěhovat z tohohle města."
"Ne. Všechno bude tak, jak to bylo dřív. Jenom budeme všude chodit spolu, aby..."
"Nás nikdo nepřekvapil. To je dobrý nápad. A teď už neplač. Netušil jsem, že tě to takhle vezme. Omlouvám se."
Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Díval se na mě dost smutně a i on měl v očích slzy, ale věděl jsem, že mě má rád. On by mě neopustil. Tohle musíme vyřešit. Možná měl vážně pravdu, možná by bylo lepší začít nový život. Společně. Jedině s ním. Brečím tady a on mě drží v náručí, to je důkaz, že mu nejsem lhostejný.
Položil jsem mu hlavu na rameno a tiskl se na něj.
"Neopustíš mě, že ne?" krátce se vůbec nic nedělo. Jenom moje slzy stékaly na Marsova ramena.
"Miluji Tě..." nechápal jsem. Řekl to tak tiše, ale zněl tak vážně. Viděl jsem, že se možná i stydí.
"Co na to říct?"
"Nic říkat nemusíš. Ale chci, abys věděl, že tě neberu jen jako známost na pár dní."
Dál už ale neříkal vůbec nic. Mars mi otřel slzy a políbil mě.
"Proč se tak třeseš?" zeptal se po chvíli, když mě odvedl do ložnice a posadil do toho velkého křesla.
"Netřesu se."
"Ale ano. Proč?"
"To je přece jedno. Uvažoval jsem, zítra můžeme vyjet za město a podíváme se k jezeru. Aspoň zapomeneme na to, co se stalo dneska ráno."
"Dobrý nápad. A vůbec, můžeme vyrazit hned teď."
"Já ale ještě musím domů za mámou. Dělala by si starosti a navíc jí chci říct, že budu bydlet s tebou."
"Takže přijímáš mou nabídku?"
"Ano a už definitivně."
Tak jsem se stavil domů. Matka se tvářila, že mě nerada nechává jít, ale už bylo načase. Zrovna, když jsem tam přišel, seděl u stolu ten její nový objev a díval se na mě zcela pohrdavě. Zvlášť, když jsem jim potom představil Marshalla, jakožto mého 'dobrého kamaráda', u kterého teď budu bydlet. Pomohl mi s pár věcmi, které jsem si chtěl odnést už teď a potom jsme vyrazili jeho autem rovnou za město. Bylo tam vždycky pěkně, jako dítě jsem si tam hrával s ostatními. Teď už tu nebylo po dětech ani památky. Malá pláž, která tu vždycky sloužila jako pískoviště, byla už zarostlá trávou a různým plevelem. V lese zcela jistě ubylo stromů a chatka, která tu stávala, už nebyla k nalezení. Řekli jsme si, že bychom mohli stanovat. Dnes byla sobota. Můj nejoblíbenější den. Šli jsme na procházku lesem, která se protáhla do pozdního večera. Vrátili jsme se docela pozdě a usoudili jsme, že nemá cenu rozdělávat oheň. Umíme se zahřát i jinak. Povídali jsme si dlouho do noci a zjistili jsme, že toho máme hodně společného. Usnuli jsme někdy kolem půl třetí ráno.
Když jsem se probudil, potěšilo mě, že Mars spí vedle mě. Pohladil jsem ho po rozcuchaných vlasech a koukal se, jak klidně spí a nic nevnímá. Koukl jsem se na hodinky. Bylo 10:49. Takhle to dopadá, když se někomu nechce večer spát. Nicméně jsem se rozhodl, že patřičně probudím Marse, sbalíme stan a odjedeme zase zpátky domů. Mars nebyl dvakrát nadšený z probuzení, ale má smůlu, už jsem se těšil na tu černou místnost v jeho...našem domě. Balení stanu nebyla zrovna lehká záležitost, zvlášť, když je venku docela vlhko a vám to klouže, ať děláte, co děláte. Měl jsem ale pocit, že nám to s Marsem prospělo. Tahle výprava k jezeru nás sblížila. Hodně jsme se toho o sobě dozvěděli. Ale teď už sedím v autě a jedu zase zpátky domů. Když jsme přijeli, všechno zůstalo tak, jak jsme to nechali. Což bylo dobré, protože krádeží se tady najde dost. Jakmile jsem vkročil zpátky do temného pokoje, lehl jsem si na postel, jenom nohy mi visely přes její okraj.
"Snad nejsi unavený? Spali jsme dost dlouho." zeptal se s úsměvem na rtech Mars.
"To je sice pravda, ale tuhle postel jsem si zamiloval."
"Čím to asi bude?" zase ten jeho laškovný tón.
"Nevím, nezjistíme to?" asi jsem právě překročil hranice.
"Fajn, když chvíli počkáš, za dveřmi máme nejspíš oběd, paní Martinová, co bydlí naproti, mi ho vždycky nosí."
"Ok, čekám. Ale pospěš si."
"Brzdi, nedočkavče."
Slyšel jsem, jak Mars otevírá dveře. Nejspíš sem donesl nějaký plechový nosič na obědy, protože to bylo dostatečně slyšet. Říkal jsem si, jestli ho nemám nějak překvapit. Tak jsem si svlékl tričko, došel k jeho teráriu s pavoukem a vyndal ho. Chvíli mi lezl po ruce. Jak že se jmenoval? Stevie? Tak nějak. Lehl jsem si na postel, hlavu opřel do velkého množství polštářů a pavouka jsem nechal, aby mi lezl po břiše. Když Mars přišel, pavouk se mi sápal na hrudník a já ho zamyšleně pozoroval.
"Hraješ si?" zeptal se klidným hlasem Mars.
"Já? To spíš ten pavouk, jen tak si tu leze..."
"Sám od sebe vylezl z terária přímo na tebe a ještě ti stačil sundat tričko, předpokládám." řekl a nasadil ležérní výraz.
"Šikula, co? Stejně jako jeho majitel."
"Není zas tak šikovný, ale znám někoho, kdo nebude jenom popolézat sem a tam, když má pod nohama tvoje tělo."
"Nikoho s tímhle uměním neznám."
"Vážně? Tak ho brzy poznáš."
Svérázně ke mně přišel, vzal si pavouka na ruku a odnesl ho zpátky do domečku. Zavřel víko a chvíli u něj zůstal stát, díval se, jak pavouk leze přes dekorační větev. Byl jsem štěstím bez sebe, že nevidí, jak mu koukám na zadek. Pak se ale otočil a tak jsem raději začal koukat do jeho obličeje. Zavřel dveře a roztáhl závěsy.
"Chtěl sis hrát, tak dostaneš, co ti patří." při jeho slovech jsem se zřetelně zachvěl. Určitě si toho všiml. Stál přede mnou, já stále na posteli a nezmohl jsem se k ničemu jinému, než jen napůl ležet a zírat na něj. Už jsem pochopil tu jeho hru. Cílem bylo, aby mě dostatečně vyprovokoval a já se pak nedokázal ovládnout. Jak mazané. A proč jsem to tak rychle pochopil? Stačilo se na něj podívat. Sundal si pomalu tričko a hodil jím do křesla. Potom si začal sundávat kalhoty a velice provokativně si je stahoval přes zadek. Pak zůstal chvíli stát. Díval jsem se, jak v jeho očích přeskočila šibalská jiskra a hned jsem věděl, že tahle hra zdaleka nekončí. Jeho ruce spočinuly na okrajích šedých trenek a začaly je stahovat dolů. Připadalo mi jako věčnost, než byly pryč z jeho těla a ležely někde na zemi. Můj zrak náhle spočinul v jeho klíně. Přistihl mě při činu. Civěl jsem na něj a chtěl si sáhnout na jeho měkkou kůži. Zvedl jsem se z postele a přišel k němu blíž, ale když jsem se ho chtěl dotknout, zarazila mě ruka na mé hrudi. Nepustil si mě blíž. Jenom mě dvakrát obešel a rukou přitom přejížděl přes moje boky. Musel jsem zavřít oči, když jsem ucítil, jak hbité prsty rozepínají pásek kalhot a následně i zip. Vím, měl jsem se držet zpátky, ale nešlo to. Už bylo příliš pozdě. Surově jsem chytil jeho zápěstí a přitáhl si je blíž k místu, kde byla látka mých kalhot napnutá k prasknutí. Když jsem ho takhle chytil, slyšel jsem za zády, jak sykl a vrazil mi hrudníkem do zad. Ta jedna noc s ním mi stačila k tomu, abych pochopil, že on je ten, kdo má rád bolest. Žádný masochista, to ne, jenom měl rád, když jsem mu způsoboval bolest. Tak jsem mu ji dopřál. Zápěstí jsem mu spoutal jednou rukou a druhou nemilosrdně zmáčkl jeho pevný zadek, což ho už ale opravdu muselo bolet, protože zaťal nehty do vlastní kůže na dlaních. Měl jsem pocit, že ho absolutně ovládám, ale dokonale jsem se mýlil. Protočil ruce v mojí dlani a hbitě mě povalil na zem.
"Dnes nebudeš mít možnost, abys mě mohl takhle trestat. Nabídl jsem ti domov, měl by ses mi odměnit."
"Jak?" hlesl jsem, stále ještě omámen pocitem moci a taky vůní, kterou byl Marshall cítit.
"Uvidíme, budeš dělat všechno proto, abys mi oplatil tuhle velkorysou službičku."
"Fajn, ale doufám, že máš výdrž."
"Spolehni se." zvedl koutek rtů ve škodolibý úsměv.
Oba jsme si v tu chvíli mysleli, že jsme lepší, než ten druhý. Hráli jsme pořád stejnou hru, nebo to byla hra na pravdu? Kdo víc vydrží, to se mělo teprve ukázat.
Marně jsem se snažil vymanit z jeho sevření, ale prostě to nešlo. Ruce mi držel nad hlavou, tvrdě přimáčknuté na podlaze. Klečel mi na stehnech, takže jsem neměl šanci se ani hnout. Jediné, co se mohlo bránit, byl můj hrudník, který se zvedal na odpor a hlava, kterou jsem otáčel tak, abych se vyhnul jeho polibkům. To ho asi namíchlo, tak pustil moje ruce a chytil mě za krk.
"Ty budeš poslouchat." řekl těsně před tím, než zajal mé rty a drtil je ve vášnivém polibku. Automaticky jsem ho objal kolem pasu a polibek mu oplatil. Kousal jsem ho do jazyka i do rtů, hladil jeho záda a díval se, jak se na jeho čele objevila malá vráska vždy, když jsem trochu skousl. Pak jsem toho ale nechal a jednoduše líbal jeho už tak dost podrážděné rty. Věděl jsem, že mi tuhle troufalost oplatí. A doufal jsem, že to všechno bude trvat dlouho. Nemýlil jsem se. Vyprostil se z mého sevření, postavil se a podal mi ruku. Zvedl jsem se.
Nějak nechci vědět, co mě teď čeká. Raději se nechám překvapit, ale už teď je mi jasné, že bydlení tady nebude zadarmo. Sice nemusím platit penězi, ale o to víc budu platit sexem. Mars mě znovu líbal a mlčky před sebou táhl na postel. Strčil do mě a já cítil, jak jsem tvrdě dopadl na matraci. Ať už je u mě, ať se na mě přestane jenom dívat a ať mě nechá udělat všechno, o co si řekne.
Klekl si na má stehna, která byla mimo postel a rukama se zapřel o okraj postele. Cítil jsem, jak se naše erekce dotýkají. Chci ho, chci ho hned teď! Dlouho už nevydržím v klidu ležet a nechat ho, aby si se mnou takhle hrál. Napřímil jsem se a sedl si na okraj postele. Mars to rozhodně nečekal a tak se mě nestačil chytit. Málem by ze mě spadl jako hruška, kdybych ho nechytil a nepřilepil své rty na jeho. Zavřel jsem oči a líbal ho s takovým nasazením, že jsem si ho musel přimáčknout k tělu zcela nadoraz. Vymanil se z polibku. Využil jsem toho, že popadá dech, buď ze šoku, že málem mohl skončit jako placka na zemi, a nebo z toho, jak rychle jsem mu sebral všechen kyslík, co mu zbýval a líbal jsem ho na krku. Po chvíli se svezl po mých nohou a sklonil hlavu k mému penisu. Prudce jsem nasál vzduch, protože to, co mi teď předváděl bylo krajně znepokojující. Rukou přejížděl přes můj penis a ústy dráždil jeho žalud. Semkl rty kolem jeho obvodu a jazykem obkroužil třikrát kolem dokola. Prsty jeho levé ruky mi pevně svíraly boky. Okamžitě mi bylo jasné, že jestli přidá ještě dráždění dalších citlivých míst, prohraji tuhle hru a můžu se rozloučit s tím, že by mi to aspoň jednou nepřipomněl. Pak ke mně ale vzhlédl a smyslně si olízl ukazováček. Myslel jsem, že mě opravdu začne dráždit ještě víc, ale jeho ruka ladným pohybem sklouzla jemu na zadek a viděl jsem, jak udělala známý pohyb. Chvíli takhle dráždil sám sebe a mě nechal, ať se na to žárlivě dívám. Usoudil jsem, že je to opravdu zajímavý pohled. Přestal s tím a vstal. Klekl si opět na kraj postele, podíval se mi do očí, vzal do ruky můj penis a přiložil si ho k právě opuštěnému místu, kde si před chvílí užíval vlastního umění. Bylo mi jasné, že chce, abych nebyl tak jemný, jako to po mě vždycky chtěly mé bývalé. Chvíli jsem pochyboval, jestli ho nezraním. Políbil jsem ho a prudce přirazil do jeho těla. Z úst se mu vydralo bolestné zasyčení, mísící se se slastným vzdechem, doprovázeným zavřením očí a záklonem hlavy. Byl to prostě neuvěřitelný pocit, když se svaly jeho konečníku stáhly kolem mého penisu. Držel jsem Marse pevně, aby nespadl a začal se pomalu pohybovat v jeho těle. Je jasné, že měl nutkání se vyprázdnit, ale byl to jenom pocit, který zcela jistě po chvíli přešel, protože se mi Mars začal pohybovat vstříc a tichounce sténat. Za malý okamžik se tempo začalo zrychlovat a intenzita přírazů stoupala s ním. Byl uvnitř neuvěřitelně horký a těsný, ale pravda je, že tohle jsem si zamioval. To, jak vykřikoval, když jsem přirazil do jeho těla tak prudce, neohleduplně a na můj vkus až moc tvrdě, až na samou hranici možností. Líbilo se mi, jak se jeho tělo třese, jak se jeho nehty zarývají do mých zad a jak se snaží líbat moje rty. Tohle je lepší než normální sex, tohle je vážně rituál.
Vzal jsem do ruky jeho penis. Byl jsem už tak vzrušený, že jsem nevěděl, co dělám. Pohyboval jsem zápěstím nahoru a dolu a tiše doufal, že je mu to dostatečnou protislužbou.
"Viktore, ne!" hlesl přiškrceným hlasem plným chtíče a podíval se na mě.
"Něco je špatně?" zeptal jsem se starostlivě.
"Jo, sakra, je! Musím se....smířit s pro...." vysvětloval mi a dělal mezi slovy pauzy, jelikož stále více sténal. Což já ostatně taky. Byl příliš vzrušený na to, aby řekl souvislou větu.
"Cože? S čím?"
"S prohrou, ty hajzle!" utrhl se na mě a nekontrolovatelně se začal pohyboval v mém klíně. Nevím, koho to vzrušilo víc, ale po chvíli jsem měl jasno.
"Tak s tím....zatraceně přestaň!.....Dost!" rozkázal mi v zoufalství, ale zbytečně. Rozhodl jsem se.
Mnul jsem mezi prsty vršek jeho penisu a rozhodně jsem nechtěl přestat. Sám jsem měl co dělat, abych nevyvrcholil dřív, než on.
Po chvíli se zřetelně napřímil, čímž způsobil hlubší proniknutí mého penisu do jeho těla, začal zrychleně, přerývaně dýchat a já cítil, jak se mi dlaň začíná plnit spermatem. Začal jsem vzdychat ještě víc a při posledním přiražení jsem sám vyvrcholil. Cítil jsem, jak se po mém penisu rozlévá mé vlastní sperma, když se Mars nadzvedl a políbil mě.
"Tohle si odpykáš, rozumíš?" zašeptal Mars, když si lehl na postel.
"Je mi to jasný." daroval jsem mu svůj obvyklý úšklebek. Vstal, došel pro ubrousky a důkladně nás oba očistil.
"Pojď do sprchy." vyzval mě a za ruku zvedl z postele.
Pustil na mě horkou vodu a do rukou si nakapal trošku sprchového gelu s vůní magnolie. Jemně mi ho začal roztírat po zádech a laskal mou kůži něžnými doteky. Přivinul si moje tělo k sobě a rukama pomaloučku jezdil po mém břiše a hrudníku. Cítil jsem něco zvláštního. V tu chvíli jsem byl jako omámený, nevím, jestli to bylo tou vůní nebo jeho doteky, ale najednou jsem cítil nutkání mu to říct. Snad jsem to opravdu myslel tak vážně, jak jsem to řekl...
"Miluji Tě." zašeptal jsem s hlavou otočenou k jeho tváři. Políbil mé rty a jazykem přes ně jemně přejel.
"Tohle všechno je proto, abys věděl, že nejen bolest je věcí, která se mi neskutečně líbí....Mimochodem, to, co jsem říkal ráno, to platí pořád. A teď už mám jasno, miluji tě a ty to víš, řekl bych, že už to víš dávno."
Chvíli jsem tak přemýšlel. Opravdu jsem měl vždycky pocit, že je vedle Daniely ještě někdo, kdo ke mně něco cítí. Jestli to byla láska nebo nenávist, o tom jsem mohl jenom uvažovat. Jasné je jedno, Daniela mě nikdy nemilovala, on ano. Dokázal mi to tím, co teď dělal. Vůbec se nechoval, jako Daniela, choval se něžně, objímal mě a líbal tak, jako kdybych byl největší vzácností světa. Líbilo se mi to.
Umyli jsme se navzájem a pak se osušili, než jsme šli na pozdní oběd. Rýže, nějaké maso a k tomu salát. Bylo to dobré, hlavně kvůli člověku, který seděl naproti mně a celou dobu mi vykládal nějaké zážitky ze svého života, když mu bylo tak patnáct let. Každou chvíli jsem se musel smát, protože aby někomu zůstala noha v dětské prolézačce a ostatní to zkoušeli podle něho, to jsem vážně ještě nikdy neslyšel. Nebo výlet na hory se školou a dělání, že jsem sněhulák, to je taky zajímavá věc.
"Jednou jsme se tak všichni sešli na jedné trati, kde byly povětšinou malé děti s rodiči a kluci rozložili na jednotlivé části sněhuláka, do poslední koule udělali díru, tam mě postavili a spěšně kolem mě začali dávat sníh. Ruce jsem poskládal tak, aby mi trčely jenom lokty do stran a za chvíli jsem byl celý pod sněhem. Vůbec nechápu, jak se jim to povedlo, ale cítil jsem pak už jenom, jak mi dodělávají nos z mrkve, oči a pusu z uhlí. Chvíli jsem tak stál a jak jsem uslyšel 'Už!', vyskočil jsem z té haldy sněhu a stačil jsem při tom všem pobavit pár dospělých a vyděsit jejich děti. Vždycky jsem byl za největšího odvážlivce, což bylo asi právem."
"Jsi blázen, víš to? Ale rozhodně to musela být slušná akce!" ohodnotil jsem nadšeně jeho vyprávění, přičemž Mars vstal a s úsměvem odnášel prázdné talíře do dřezu.
"Ráno musíme dost brzy vstávat, že?" zeptal jsem se, zírajíc na Marsovo pozadí.
"Ano. Jak to trenér říkal? V pět?"
"Tak nějak, nevím, je mi to jedno."
"Chceš snad zmeškat trénink?" opáčil na mou odpověď zmateně.
"Klidně, pořád lepší, než aby na nás každý koukal a ukazovali si..."
"Sklapni!" rozčílil se, určitě. Takhle se nechoval snad nikdy, no, možná jednou.
"Cože?"
"Kašlu na to, co budou říkat. Zatraceně, je to náš život! Ser na to, všechny je můžeš strčit do kapsy, všechny je klidně můžeš poslat do...někam." nechtěl být tak sprostý, ale přece jenom tomu dodal větší význam tím, jak házel rukama kolem sebe vždy, když chtěl něco pořádně zvýraznit.
"No dobře, uklidni se. Co je to s tebou?"
"Nic! Nech mě přemýšlet, prostě buď zticha."
Bylo mi jasné, že bych se neměl nechat jen tak odbýt, ale taky jsem nechtěl ještě víc znásobit jeho vztek. Je jasné, že se pořádně naštval, když ho to ráno tak přepadli lidi z týmu.
"Jdu si zařídit pár věcí, čekej mě buď pozdě, nebo až ráno." řekl po chvíli ohlušujícího ticha.
"Počkej, kam zase chceš jít?"
"O mě se neboj, jdu jenom něco vyřídil, vrátím se."
Přišel ke mně, věnoval mi polibek na čelo, vzal ze židle bundu a podíval se, co dělám.
"Nezapomeň, když chceš, můžeš všechno. Nenechávej se jimi ovlivnit. Tak zatím ahoj."
"Hlavně neudělej žádnou blbost...Čau."
Pak už jsem slyšel zavření dveří. Konec. Nic víc, celým domem se rozlilo ticho. Jak ale myslel to 'můžeš všechno'? To prostě nechápu.
Uplynuly asi 4 hodiny. Za tu dobu jsem stačil přečíst něco málo z knížky, kterou měl ve skříni a podívat se na jeden film. Jmenoval se Vrána, ještě teď si říkám, jak někdo mohl natočit tak perfektní film. Stoprocentně jsem se zabral do děje, že jsem přestal myslet na všechno ostatní. Asi po další hodině, kdy jsem si dělal večeři a umyl všechno nádobí, jsem si řekl, že nejlepší bude spánek.
Mars přišel asi až ráno, protože když jsem se probudil a ohlédl se přes rameno, ležel tam ještě oblečený. To se mu asi nechtělo převlékat. Nebo spíš svlékat, říkal, že spí nahý. Tak jsem si řekl, bylo devět hodin ráno, že ho z toho oblečení svléknu. Opatrně jsem mu sundal tričko a zůstal klečet na posteli jako socha. Přes břicho měl zarudlý šrám a na prsou škrábance. Prvně mě napadlo, že se s někým popral, ale pak jsem začal myslet jako žárlivka a říkal si, jestli ho takhle neporvala tajná milenka...nebo milenec. Sáhl jsem mu na šrám na břichu.
"Prosím...Nech to být." ozval se Mars přiškrceným hlasem. Asi ani pořádně nespal.
"Bolí to?"
"Jsem v pohodě."
"Tvoje největší lež." rozhodně jsem nechtěl uvěřit, že je v pořádku a že ho nic nebolí.
"Měl ses spíš zeptat: kdo ti to udělal...nebo tak něco."
"Je mi celkem jedno, kdo za tím stojí, záleží mi na tobě, abys byl v pohodě, jak říkáš."
"Ale já JSEM v pořádku."
"Fajn, kdo ti to udělal?"
"Znáš je dost dlouho. Názorně mi vysvětlili, že spát s mužem je proti přírodě." řekl a v očích měl pohrdání.
V mé hlavě opět výhružně zablikal vykřičník!
"Cože?! Názorně? Jak?"
"Tak, jak říkám." s těmito slovy se otočil na bok, přičemž sykl bolestí z utržených ran, jak jsem si myslel.
"Oni tě..."
"Opovaž se to říct!" vyjel po mě a chytil mě za zápěstí.
"Promiň...ale, oni tě vážně...."
"Jo! Co je na tom k nepochopení, že se tak blbě ptáš?" začal už skoro křičet, bylo mu asi dost trapně. Pokusil se sednout si na okraj postele, ale bolest mu to nedovolila. Nedokázal jsem pochopit, proč ho někdo znásilnil. Bylo mi ho líto, ale cítil jsem neuvěřitelný vztek. Je mi jedno, jestli na mě Mars zase křičí, je mi jedno, jestli mě zmlátí, jen ať to udělá. Někdo mu ukradl to, co patří jenom jemu....a mě. Kašlu na to, nedám Marsovi možnost mi odporovat. On je jen můj!
"Lehni si a neřvi na mě!" začal jsem na něj používat jeho zbraně. Okamžitě mu sklaplo a poslechl.
"Tak mi řekni, proč ti tohle všechno vyprávím?"
"Je mi to jedno, nedovolím, aby si z tebe dělali děvku! Ty patříš jenom mě! Ty nebudeš nikomu dávat to, co patří mě! Je ti to jasný?" začal jsem na něho doslova ječet. Ano, uvědomuji si, že to není jeho chyba, ale zatraceně, má poškrábaná záda i hrudník, nateklý ret a kdo ví, co ještě. Tohle já tak nenechám.
"Ty jsi buď pitomec, Viktore, nebo mě chceš nasrat ještě víc! Já NIKOMU děvku nedělám Nejsem žádná kurva, copak to nechápeš?!"
"Mlč! Buť už sakra sticha a poslouchej mě! Sakra. Máš tu něco, co by ti pomohlo?"
"P-proč se staráš? Říkáš o mě, že to dělám s každým a teď mi chceš pomoc? Tak fajn, pokud ti bude líp, v koupelně je v krabičce taková mast, to by mělo pomoct. Ale říkám ti rovnou, udělám to sám." mezi tím, co na mě křičel, se Mars rozbrečel.
Je to poprvé, co vidím, jak nekontrolovatelně pláče. A je to všechno moje vina.
Vypadalo to, že jsme se oba v tu chvíli uklidnili, ale rozhodně nebyl čas na vysvětlování, vzbudili jsme se přece v devět hodin, ale měli jsme vstávat v PĚT! Prošvihli jsme trénink. Ale co, Mars teď nemůže ani chodit, vypadá hrozně a jeho bolesti si člověk všimne okamžitě. Došel jsem tedy do koupelny a vyndal z krabičky jakousi mast, o které Marshall před chílí mluvil.
Cítil jsem se jako ten největší pitomec. Křičím tady na něj a přitom za to, co se mu stalo, můžu jenom a pouze já. Je snad možné, že ty lidi, co mu to udělali, opravdu znám? Kdo to ale může být? Vůbec nic mě nenapadá a to mě zžírá. Přišel jsem zpátky do ložnice a viděl, Jak si mars utírá oči do peřiny a jeho tělo se třese. Když mě uviděl, upřel na mě uslzený pohled a zatvářil se tak, jako když ho bolí se na mě jenom podívat.
"Marsi...omlouvám se ti. Nehtěl jsem na tebe křičet a už vůbec ne tě z něčeho obviňovat. Můžu za to já. Nikdy jsem..."
"To není pravda," skočil mi do řeči, "oni, byli tři a jedna holka. Říkali mi, že když tě nenechám být, ulíží i tobě. Řekl jsem jim, že mě můžou raději zabít, než aby ti něco udělali. A pak promuvil Jack a sdělil mi, že mi vysvětlí, že s muži se spát nemá. Hodil se mnou na zeď a pak mi k ní přimáčkl obličej. Nemohl jsem se hýbat, jinak bych to zvládl sám. Jenže on...stáhli mi kalhoty a...prostě. Cítil jsem, jak mi teče krev po nohách, nechápu to, pak už si nic nepamatuju. Prostě jsem tam ležel a myslel na tebe. Co mi asi řekneš, až mě uvidíš. V tu chvíli jsem se nenáviděl, nechal jsem je...všechny, aby si vzali moje tělo a pak mě prostě pohodili na ulici. Ale nenávidím se, nelituji se. Jen chci, abys to věděl, jak to asi bylo. Chci, abys věděl, kvůli čemu máš ode mě odejít." když Mars brečel tak, že už prostě nemohl mluvit dál, ani moje oči nezůstaly suché.
Takže mého milence znásilnil Jack a ostatní? A ta holka....určitě to byla Daniela. Jen se tak dívala a smála se. Zatraceně. Co všechno musel prožít, aby mě zachránil?
Přišel jsem k němu a sedl si na postel. Vzal jsem do dlaní jeho tvář, políbil ho a přisunul si jeho tělo tak, že se tiskl k mému hrudníku a tiše vzlykal.
"Nikdy tě neopustím, ano? To si pamatuj. Já tě nikdy nenechám samotného. Marsi, podívej se na mě..." udělal, co jsem mu řekl.
"Hodný chlapec. A teď mě dobře poslouchej, já ti pomůžu trošku se zbavit bolesti, očistím tě a pokud to bude možné, půjdeme na ten trénink spolu. Uvidíme, co bude potom."
"Proč myslíš, že bych tam šel?" zeptal se zmateně Mars, ale stále se nechával objímat.
"Protože se chystám oznámit, že odcházím. Miluji tě, tak moc. Já tě nedokážu nechat jen tak trpět. Chci, abys byl v pořádku. A taky že budeš." byl jsem rozhodnutý, jeho já nikdy nikomu nenechám napospas. Snad jen mě samotnému.



(pokračování v další části)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 23. prosince 2009 v 17:13 | Reagovat

Tahle povídka? Perfektní! Jen tak dál :-)

2 Iris (Mahasti) Iris (Mahasti) | Web | 23. prosince 2009 v 19:34 | Reagovat

Díky, Carrot! Na druhém blogu mám článek, kde se ptám, jestli náhodou někdo nemá přímé požadavky na další povídku, takže kdybys chtěla, uvítám cokoliv:) A ještě jednou děkuji moc!

3 Enki Enki | Web | 25. prosince 2009 v 9:00 | Reagovat

Skvělý počteníčko *tleská* :)

4 Iris (Mahasti) Iris (Mahasti) | 25. prosince 2009 v 17:47 | Reagovat

Enki: Díky moc, chvála vždycky potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama