Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Padající Sny - 1. část

6. ledna 2010 v 17:45 | 斎藤 昇 |  Povídky
Padající Sny

Z nebe nepadají jenom sněhové vločky...


Nikdy jsem tam neměl nastoupit. Nemohl jsem to tušit, ale měl jsem pocit, že sem patřím. Šeredně jsem se mýlil, rozhodně mě nepřijali podle mého očekávání.

******

V den mého nástupu na novou školu, která mi připomínala spíš nějaký hrad, jsem ještě netušil, že po pár dnech strávených v těch prostorách se tam už nebudu chtít vracet. Nevím, co to bylo, ale něco mě tam pořád táhlo.

Bylo zrovna třetího prosince. Ten den jsem měl nastoupit na novou školu. Člověk si říká, že nejhorší na stěhování z jednoho města do druhého, je asi hledání nových přátel, nové práce, školy a zabydlení v novém domě. Je to tak, ale nejen tohle jsou těžké věci. Když vás v té škole lidi mezi sebe neberou, prostě se jich budete stranit, ale když si z vás jeden idiot udělá terč, co s tím potom chcete dělat? Zavolat na policii, říct učitelům, že máte problém se spolužákem, oznámit to rodičům? To sotva, pokud se to týká mě. Ve třídě jsem seděl sám v lavici, což bylo více než dobře, nemám rád ty kecy ostatních, když se snažíte soustředit a oni vám pořád vykládají o super dovolené na horách, u moře, u tetičky a tak dále.
Sepnul jsem si čerstvě nabarvené vlasy červenou barvou do culíku, vzal batoh ze země, klíče z poličky a šel čelit novému školnímu dni. Od mé první návštěvy té školy uplynuly tři týdny, stále jsem si nezvykl. Zato se mě "ujala" partička namyšlených blbečků. Zaujal jsem jednoho kluka, kterého měl jejich "velitel" celkem dost v oblibě. Prvně mě jen slovně napadali ("Proč ty červený vlasy?" "Samotář, co?" "Abys někdy jen tak náhodou neuklouzl po ledě a něco se ti nestalo."). Bylo to jen samé vyhrožování, ale nikdy se nic nedělo. Oplácel jsem jim stejnou mincí, ale asi po týdnu sporů bylo hůř. Ten kluk, kterého jsem zjevně zajímal nejvíc mě chtěl zmlátit při každé příležitosti, přičemž se mi tělocvik stal noční můrou. Jmenoval se Nathan. Partička mu ale říkala Nate. A právě o něm jsem mluvil před chvílí, vážně jsem tam nikdy neměl nastoupit. Nemá to jediný důvod, je jich víc...


Kapitola I. - Rváči



"Tak co? Už ses naučil všechno, co máme umět? Máš už všechny úkoly?" ozval se pan "vedoucí".
Rozhodně jsem mu nechtěl padnout na ránu, takže jsem se otočil na podpatku a doufal, že když už vyučování skončilo, půjdu se projít, než se vrátím zpátky na kolej. Opět jsem se spletl. Na zátylku jsem ucítil malou bolest od sněhové koule, která mi pak sjela na krk a dost studila. Zastavil jsem se a otočil, abych viděl, kdo si ze mě udělal terč.
"Tady Taylor s tebou ještě mluví, jestli sis toho nevšiml." jak jsem mohl čekat, byl to Nathan.
"On možná, ale já už jsem skončil. A jdi si upravit kabát, ty nádhero." ostře jsem se na něj ohradil a to jsem neměl dělat.
Otočil jsem se zase zpátky a neuvědomil si, že nepříteli se nemají ukazovat záda. Něčí ruka mě chytla za rameno a jakmile jsem se podíval, kdo to je, přistála mi v obličeji dostatečně velká rána na to, aby mi začala valit krev z nosu. Chvíli jsem zůstal ležet a jediné, co jsem vnímal, byl smích všech okolo, chladivé účinky čerstvého prašanu a rudá krev okolo mě. Dokonale kontrastovala s běloučkým sněhem. Ta ruka, která mě před chvílí chytla za rameno, mě teď obrátila na záda a já se díval do obličeje svého největšího rivala.
"Myslím, Jaspere, že tě doma učili, jak se máš k lidem chovat." řekl Nathan a sklonil se nade mnou.
"Nemáš na to, abys mě praštil, jsi příliš slabý."
"To se ještě uvidí." postavil jsem se mu na odpor a jakmile jsem se zvedl ze sněhu, snažil jsem se ho vší silou praštit. Vyhýbal se mým úderům dost úspěšně, ale jednou to přece jenom nestihl. Nevím jistě, co se stalo, ale asi jsem se dobře trefil, protože v další chvíli Nathan vyplivoval krev. Všude kolem nás bylo slyšet nadávky a povzbuzování mého soupeře. Některé holky si ustrašeně zakrývaly oči, jiné prostě jenom se zaujetím přihlížely. Ani jsem se nestačil pořádně vzpamatovat a už se mi kolem krku sevřely prsty toho šílence, který rozhodně nechtěl prohrát. Vůbec jsem nemohl dýchat, špatně jsem vypočítal, jakou může mít sílu. Když už jsem myslel, že to vzdám, najednou mi vystřelila ruka do vzduchu a prsty okamžitě povolily svoje sevření. Udeřil jsem toho idiota do oka. Blázen, myslel si, že má vyhráno, asi proto mi hodil plno sněhu do obličeje. Nic jsem neviděl, musel jsem si protřít oči, ale neměl jsem na to čas. Začaly na mě padat prudké rány, z nosu mi valila krev, stejně jako ze škrábanců na krku a z prokousnutého rtu. Ten hajzl vyhrál. Cítil jsem, jak mě rány začínají pálit, už jsem se jenom bránil rukama, což mi ale moc nepomáhalo. Zády jsem narazil na strom, který rostl před školou a snažil jsem se za něj schovat, když už se nemůžu pořádně bránit. Nathan ode mě utržil asi dvě další rány. Pak jsem ucítil, jak mě chytil za košili a vší silou mrštil proti tomu zatracenému stromu. Narazil jsem hlavou na vypouklinu v kůře a dál už viděl jenom padající sníh nad sebou.
Probral jsem se s velkou bolestí hlavy. Promnul jsem si oči a snažil se posadit.
"Jenom lež, dost jsi to schytal." ozval se vlídný hlas někde vedle mě.
"Kde to jsem?" zeptal jsem se zmateně a s vynaložením značného úsilí, jelikož mě při každém slově bolel natržený ret.
"Jsi na ošetřovně. Páni, nedalo se na to dívat, pěkně tě zřídil."
"Hmm..." zamručel jsem v naději, že to bude Linzy stačit.
"Musí to dost bolet, jak se cítíš?"
"Jako pod fénem."
"Cože?" zeptala se Linzy nechápavě.
"Pálí to."
"Jo tak, neboj, za chvíli to bude dobré. Ležel jsi hodnou chvíli v tom s něhu, nediv se, že tě všechno pálí."
Otevřel jsem oči a mžoural na hezkou tvářičku, orámovanou dlouhými plavými vlasy. Linzy se mi vždycky líbila, nikdy jsem jí to ale neřekl. Koukala na mě modrýma očkama s ustaraným výrazem ve tváři.
"Díky...že jsi tu zrovna ty." zašeptal jsem a znovu zavřel oči. Chtělo se mi strašně spát a hlava se mi motala.
Ucítil jsem, jak se kolem mé dlaně ovinuly měkké prsty a lehce ji stiskly. Konečně jsem se propadl do blaženého spánku spravedlivých.
Znovu jsem se vzbudil a snažil se vnímat okolní dění. Slyšel jsem kroky a nějaké hlasy. Koukl jsem se před sebe.
"Tak už toho nechte. Jasper se právě probírá."
"Jaspere, chlapče, co jste to, prosím vás, vyváděl? Vypadáte příšerně." poznal jsem hlas dámy, která pracovala na ošetřovně.
"Díky za kompliment." snažil jsem se vypadat líp, než asi vypadám.
"Vtipné...Vidím, že se o tom nebudete chtít bavit, tak si aspoň odpočiňte."
"M...moje knížky!" vyhrkl jsem na ni.
"Žádný strach. Celou vaši tašku i s knihami máte tady ve stolku." ukázala na stolek vedle mé postele. Nic už jsem neříkal, jenom zabořil hlavu do polštářů a díval se na strop. Jediné, co mě tam zaujalo byl pavouk a poletující mol.
Další den mě už propustili z ošetřovny na kolej. Jsem rád, že tam nemusím zůstat, protože to prostředí na mě působí jako márnice. Navíc jsem tam byl úplně sám.
Přišel jsem na pokoj, hodil svoje věci na prázdnou postel a sedl si na tu svou. Tady jsem naštěstí byl taky jenom já, nikdo jiný. Aspoň jsem měl vlastní klid a mohl dělat všechno, co jsem chtěl. Nikdo mě neotravoval. Byl zrovna pátek, takže jsem měl výhodu, že mám celý víkend na doučení se několika látek, které jsem promeškal za ten den v márnici....chci říct, na ošetřovně. Upřímně řečeno, absolutně jsem nevěděl, co budu dělat. Přes svátky jsem stejně byl tady, měl tu být nějaký ples, tak doufám, že se mnou bude chtít Linzy tancovat. Jestli nikoho nenajdu, pak jsem mohl být rovnou doma, co bych tu jinak dělal? Ale co, ples má být až za nějakých dvacet dní. Jo, má se to konat 21. ledna, takže žádný spěch. Společenské oblečení už je dávno ve skříni. Tak si říkám, že bych se mohl podívat po zasněženém okolí. Teď ale nevím, nemám si s sebou náhodou vzít suspenzor, kdybych náhodou narazil na pana "výjimečného"? Jen ať si něco zkusí. Přeražený nos, natržený ret a docela dost modřin, co víc si přát? Stejně mi nemůže udělat už nic horšího. Aspoň doufám. Zajdu za Linzy a zeptám se jí, jestli by se nešla projít se mnou. Jo, přesně to udělám.
Šel jsem až k dívčím ložnicím a Linzy souhlasila, že půjde se mnou. Venku byla sice zima, ale všude ležela hromada sněhu, takže to byl krásný pohled. Stejně jako pohled na plavovlásku, která šla po mém boku. Pořád něco brebentila a smála se, když jsem řekl něco, co vůbec nebylo k smíchu. To se mi na ní líbí. A nejen to.
"Je fajn, že už se cítíš líp. Nechápu, co po tobě Nate chtěl."
"No...jo, je mi fajn." zalhal jsem a doufal, že to v mém hlase nepozná.
"Kam že to vlastně jdeme?"
"Nikam, neříkal jsem, kam půjdeme, prostě jen tak, za nosem."
"Super, takže prostě rovně."
"Ehm...chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou šla na ten ples, co bude na konci ledna?"
"Jé, víš, já jdu se svým přítelem. Nezlob se..."
"Pří...jo, jasný, to je v pohodě." tak to mě zarazilo. Nevěděl jsem, že někoho má.
"No a s kým bys jinak chtěl jít?"
"Já ještě nevím. Aha, třeba s Natem, ten si určitě rád zatančí, hlavně když mi bude šlapat po nohách, aby to co nejvíc bolelo." pokusil jsem se o ironický vtip. Linzy se trochu smutně pousmála.
"Je to idiot. Vůbec si ho nevšímej."
"Copak to jde? Všude, kde ho potkám je s ním ta jeho partička a vždycky si mě pěkně vychutnají."
"Tak to prostě ignoruj, jsi sice jejich menší oběť, ale prostě na ně kašli."
Byli jsme už celkem daleko od školy...
"Jé, já už budu muset jít, mám doučovat kámošku, tak se uvidíme ve škole?"
"No jo, jasně. Tak zatím ahoj."
"Pá a měj se!"
A běžela zpátky ke škole. Nechtěl jsem se zatím vracet. Pokračoval jsem dál tou ulicí a jakmile jsem zahnul za roh, naskytl se mi pohled na nádherně zasněžený park. Ale! Něco mi tam dost kontrastovalo s tou neporušeností a bílým sněhem. Zhruba uprostřed parku byla nějaká skupinka asi půl tuctu lidí a něčemu se smáli. Viděl jsem, že se náramně baví, ale pak mě něco zarazilo. Dva z té skupinky poodstoupili a já spatřil ve sněhu ležet tělo nějakého kluka. Černé vlasy mu zakrývaly obličej, takže jsem nepoznal, o koho jde. Váhavě jsem přišel blíž. Slyšel jsem, jak ten kluk prosí, aby už ho nechali být. Pak už mi bylo všechno jasné.
Ten hlas jsem poznal okamžitě. Cynicky jsem si rozmýšlel, jestli mu přijít na pomoc nebo ne. Cítil jsem poněkud zvrhlou radost, že můj trýznitel konečně okusil bolest, jakou způsoboval mě, ale něco uvnitř mi říkalo, že bych neměl jenom nečinně přihlížet. Sám jsem si nadával, ale rozběhl jsem se k té partičce a bezmyšlenkovitě začal křičet a metat kolem sebe rány pěstí. I v tom chaosu jsem zaznamenal, že je sníh kolem zmučeného těla potřísněný povážlivým množstvím krve.
"Hej, hej! Nechte ho na pokoji! Padejte!" řval jsem na ně jako smyslů zbavený, nechápal jsem, proč se já blbec obtěžuji nasadit krk za toho hajzla, který by mě nikdy nepomohl, tím jsem si byl jistý. Pak mě ale srazila k zemi jediná dobře mířená rána a já se sesunul těsně vedle nohou jednoho z těch rádoby machrů, kteří umí všechno nejlíp. V tu chvíli jsem se cítil zcela poníženě. Rozhodně jsem tam nechtěl jen tak ležet. Už ale nebyl důvod, abych vstával. Slyšel jsem, jak ještě někdo něco křičí a adresuje to mě i Nateovi. Už jsem ale neslyšel, co to bylo. Zavřel jsem oči a cítil, jak mi vločky sněhu dopadají na tvář. Když jsem se probudil, prudce jsem sebou škubl a pokoušel se sednout si, něčí ruka ale byla silnější, než já a tak jsem musel zůstat ležet. Otevřel jsem oči a mžoural na bílou oblohu, pak mi ale výhled zastínila něčí tvář.
"Co tě to napadlo, ty idiote? Jsi fakt magor." řekl posměšně stále ještě rozmazaný člověk nade mnou.
"Já...kde..." zadrhával jsem se, stále jsem nechápal, kde že se to právě nacházím.
"Sklapni. Radši řekni, co ti je, že ses sem vrhl? Co sis myslel, že dokážeš?"
"Nate?"
Viděl jsem už úplně ostře. Nate zvedl jedno obočí a zadíval se na mě udiveně. Pak ale nasadil zase masku drsňáka.
"Tak pojď, ty nádhero. Vypadáš příšerně."
"Hmm, to už mi lidi říkají nějak často." proč se tu zdržel? Proč prostě nezmizel a nenechal mě tu?
"Snad se jim ještě nedivíš? Hele, nehodlám se tu s tebou zdržovat, koukej vstát."
"To je tvoje práce, ten můj ksicht. Jen se kochej svým dílem."
"Čekáš, že se ti budu omlouvat? To sotva, zasloužil bys přes hubu."
"Dokázal jsi mi to už několikrát, myslím, že víc už není potřeba." najednou jsem si všiml podivně úzkostné grimasy v jeho obličeji. Jako by se mi chtěl vážně omluvit, to jsem ale ani neočekával.
"Dík...že ses mě zastal. Ale stejně jsi hlupák."
"Proč jsem hlupák?"
"No, vůbec...neměl ses vůbec zastavovat a jít prostě dál."
"Blázníš? To bylo poprvé, kdy tě někdo takhle pokořil, že sis lehl. To jsem si nemohl nechat ujít."
"Ty jsi hajzl!" snažil se zatvářil rozzlobeně, ale začal se místo toho smát.
"Prosím. Já tě prosím," začal jsem už vážně, "nechme už těch rvaček, nechci se s tebou prát."
"Cože? Ty mě..." podal mi ruku a postavil na nohy, "prosíš mě?"
"Ano, co je na tom divného? Tak jak?"
"Nechci přijít o boxovací pytel, ale musím souhlasit, pořád jenom vyhrávám, to už není taková zábava."
"Pak kdo je tu hajzl." zašklebil jsem se na něj a v tu chvíli jsem se dost zapotácel. Nate mě chytil kolem pasu.
"Nemehlo. Blbec, blázen, co zachraňuje dávno odepsaný lidi, co ho masakrují a..."
"Koukej mě pustit!" začal jsem se vzpírat.
"Tak fajn. Jak chceš." a jakmile to dořekl, žuchl jsem zpátky do sněhu.
"No, fakt díky."
"Jenom netrucuj, padáme. Tady to fakt není nejbezpečnější místo."
Tak jsem se zase musel zvedat, tentokrát už ale bez pomoci a zamířili jsme s Natem bok po boku zpátky do školy. Nikdy, ani v těch nejdivočejších snech bych si nemyslel, že někdy budu v jeho přítomnosti a nepovalí mi z nosu krev. Překvapivá změna.
"Hele, ty Supermane, až budeme skoro u školy, rozběhnu se a ty poletíš za mnou. Na nikoho se neptej, stejně ti budu nadávat." řekl po chvíli divnou prosbu Nate.
"Já chápu, o co ti jde. Mazaný. Tak jo, dlužím ti to."
"Ne, ty blbečku, já dlužím tobě. Teda, teď už ne, souhlasil jsem s příměřím, to by ti mohlo stačit."
"Jo, bohatě. Fajn, kam poběžíme?"
"Prostě běž za mnou."
"Nemělo by to být ale naopak? Já kočka, ty myš?"
"Ne, Jaspere, takhle to bude mít lepší efekt, když budu utíkat já před tebou."
"Ty jsi prostě geniální debil, viď?"
"Hele, nač ta ostrá slova? Hej, už jsme skoro u školy, tak se připrav, padavko."

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 7. ledna 2010 v 17:17 | Reagovat

Oooo, jak hezky udělaná povídka :D
Zvedám celý nohy, nejen palce u obou rukou :D

2 Iris Iris | Web | 7. ledna 2010 v 18:22 | Reagovat

Carrot: Já se z tebe jednou fakt picnu :D Tvoje hlášky prostě nemají obdoby!:D

3 Dead.Caroline Dead.Caroline | Web | 7. ledna 2010 v 18:35 | Reagovat

:-D Picnout ne, to by byla škoda :D Kdo by pak psal povídky? [:tired:]  :-D

4 Iris Iris | Web | 8. ledna 2010 v 20:22 | Reagovat

Pravda, tak nic, budu to musel přetrpět :-D

5 Lena Lena | 3. března 2010 v 19:10 | Reagovat

Teda Iris..nestačím valit kukadla... seš vážně hodně dobrá..;-)...gratuluji..

6 Iris Iris | Web | 6. března 2010 v 11:05 | Reagovat

Lena: Díky moc:) Chvála vždycky potěší. Zvláště, když se jedná o nejkratší povídku, které jsem prvně nedávala velké naděje. Ale koukám, že jsem se spletla:) Děkujů ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama