Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Zamávej křídly a leť - 1. část

8. března 2010 v 22:04 | 斎藤 昇 |  Povídky
Zamávej křídly a leť

Říká se, že vrána je symbolem smrti. Když se objeví na bojišti, není to dobré znamení. Možná.

Příjemně teplý vánek, na obloze téměř ani mráček, pěkné počasí. Tomu se říká ideální den na slunění se někde v zahradě. Mladý muž, tak okolo osmnácti let, si tento den vybral pro relaxaci na sluníčku. Ten mladík se jmenoval Harlen Brown. Žil ve městě, jeho otec však zastával vesnici. A tak syna nechal samotného v jednom malém bytečku a zcela s ním zpřetrhal veškerá pouta. Jeho vlastní syn ho zradil. Vyčetl mu, co se stalo matce, že jenom on může za to, jak všechno dopadlo. Za to, že už není mezi živými. Ale mladičký Harlen moc dobře věděl, že jeho obvinění jsou oprávněná. Neměl otce rád a otec neměl rád jeho. Ti dva už pro sebe přestali existovat.



Kapitola I. - Anděl smrti


Tehdy bylo Harlenovi sedmnáct let. O rok později našel ve schránce dopis. Oznámení o smrti svého otce, posledního zbývajícího člena rodiny, jelikož sestra zemřela v nemocnici několik minut po matce. A teď tu stojí, poslouchá proslov muže, který stojí nad hrobem jeho otce, do kterého za chvíli uloží otcovo tělo a zasypou ho hlínou. Harlen nepláče, v ruce svírá rudou růži a dívá se na celou tu scénu před sebou. Plakal by, kdyby mohl. Ale on nemůže, něco mu v tom brání. Není to nenávist, ale chce se naposledy otci v něčem zavděčit. Muži nepláčou,říkával mu vždy jeho otec. Chtěl mu dokázat, že aspoň tohle mu v této chvíli neodepře.
Je konec, Harlen položil na otcovu rakev růži a hodil na ni hrst hlíny. Všichni mu přáli upřímnou soustrast a pak se pomalu šourali ke svým autům. A byli oblečeni do černé barvy. Nakonec mu přece ukápla slza. Jenom jedna, jediná horká slza, kterou otci daroval na rozloučenou. Přišel ke svým přátelům, několika chlapcům a třem dívkám. Konejšivě ho poplácávali po zádech a spolu s ním odcházeli po cestě domů. Harlen se ještě zastavil. Pak se ohlédl přes rameno a spatřil na vyprahlém poli a jediným stromem postavu v dlouhém černém plášti. Ta postava byla sice daleko, ale jakmile začal trošku vanout vítr, zvedl její dlouhé vlasy, které musely dosahovat někam pod zadek. Ty vlasy měly barvu té nejčernější černi. Harlen sdělil přátelům, že se ještě chce zdržet a ať na něj nečekají. Tak učinili a on šel přímou cestou přes hřbitov směrem k té postavě, která nehybně stála na poli, otočená k němu zády.
Byl už tak blízko, snad jen deset metrů od té postavy. Co je to za dívku, nebo je to muž? Kdo to může být?Problesklo Harlenovi hlavou. Když se ta tajemná osoba otočila k němu čelem, ze země se zvedlo hejno vran a kroužilo vzduchem kolem černě oděného muže. Takže to je muž.Procitl konečně Harlen a sledoval zajímavou scénu před sebou. Muž měl stále skloněnou hlavu a rozpuštěné vlasy mu vlály kolem těla. Ano, odhadl to správně, byly dlouhé tak pod zadek, černé a poněkud...jak to jenom říct. Vypadaly velice hebké a lesklé. Chtěl se dovědět, co je ten muž zač. Viděl jenom část jeho obličeje, tu druhou zakrývaly prameny havraních vlasů. Popošel asi půlku vzdálenosti k němu. Muž zvedl hlavu a otevřel oči. Harlen byl od něj asi pět metrů. Vrány se rozletěly pryč a k zemi se sneslo několik černých pírek. Jedno z nich dopadlo vedle Harlena, který jej sebral a točil mezi prsty. Zjistil, že muž před ním je vlastně hodně mladý, možná skoro stejně starý, jako on. Přišel k němu blíž a byl asi tak dva metry od něj, když se uvolil říct aspoň pár slov.

"Byl jste na pohřbu?" zeptal se ostýchavě.

Mladík pouze pomalu zavrtěl hlavou. Proč se mnou nemluví?Pomyslel si Harlen a zkusil to tedy znovu.

"Jsem Harlen. Ne-nepotřebujete pomoc?" otázal se zdvořile.
"Gabriel." ozval se po chvíli mladík stojící před ním.

Jeho hlas byl hluboký, ale podivně jemný. Pohled těch bouřkově šedých očí se do něj vpíjel čím dál víc a Harlen nebyl s to odtrhnout od něj oči. Neuhnul pohledem a znovu se nadechl, aby něco řekl. Mladík Gabriel ho však zarazil pozvednutým ukazováčkem uprostřed svých rtů. Přišel k němu blíž a pokynul, aby šel za ním. Harlen chvíli váhal, pak se ale připojil k muži v plášti a srovnal s ním krok.

"Tak kdo vlastně jste?" zeptal se po chvíli mlčenlivé chůze.
"Anděl smrti." zašeptal sotva slyšitelně Gabriel. Harlen zamrkal překvapením.
"Vtip, že? Co jste vlastně dělal na tom poli?"
"Takhle mi říkali..." opáčil Gabriel stroze.
"Teď nějak nerozumím."
"Anděl smrti, tak mi říkali. Vrány, prohlížel jsem si tam vrány, pohřeb jsem nevnímal. Vás ano."

Ten poměrně nízko položený hlas a ta slova, která byla pronesena, způsobila, že se Harlen zachvěl a naskočila mu husí kůže, i když bylo poměrně horko. Ten kluk je divný. Vážně divný. Cítil ale, že ho tohle téma zaujalo.

"Co jste zjistil?" zeptal se znovu. Už si připadal lehce dotěrně.
"Jsou to úctyhodná stvoření. Symbolizují smrt. Asi proto mne doprovodily na hřbitov."
"Doprovodily?"
"Ano."
"Vy nejste moc výřečný, že ne?"
"Ne." zněla velmi jednoduchá odpověď.
"Kde bydlíte?"
"Na konci té ulice, ve které vy."
"Jak víte, kde bydlím?" otázal se nechápavě Harlen.
"Jediný blonďák v té ulici jste vy." odpověděl Gabriel, ale Harlenovi to nestačilo.
"Sledujete mě?"
"Občas."
"A proč mě sledujete?"

Neodpověděl. Pouze se na Harlena podíval a ten pohled byl plný zájmu. Zajímal se Gabriel o toho mladíka z nezištných důvodů, nebo měl něco v úmyslu?

"Běžte domů a užívejte dne. Mě už asi neuvidíte."
"Ale..." Harlen se zarazil, když Gabriel dořekl poslední slovo, "rád bych vás ještě viděl."
"Položme si otázku. Proč?"
"Nevím, zaujal jste mě. Podívejte, jak vypadáte. Co jste zač? Gotik, nebo tak něco?"
"Ano, dalo by se to tak říct."
"Tak uvidím vás ještě?"
"Pírko z vraního křídla, co máte v ruce. Nechte si ho u sebe jako upomínku. Ano, uvidíme se."
"Vy už jdete?"
"Mám jít?"
"No...já nevím, jak chcete. Ehm...chcete?"
"Ne."
"Tak nechoďte."
"Musím. Uvidíme se zítra, přijďte v šest hodin večer na konec ulice. Levý konec ulice."
"Dobře, tak já přijdu." přikývl Harlen poněkud horlivěji, než měl v plánu.
"Zatím na shledanou."
"Jo, zatím." uzavřel rozhovor Harlen a zmizel v domovních dveřích.


******



Ležel na posteli, zavřené oči a vraním pírkem si přejížděl přes víčka. V noci téměř nezamhouřil oka. Pořád myslel na Gabriela, na toho podivného mladého muže, na Anděla smrti. Pořád si říkal, že co ví, tak byl v Bibli jako anděl smrti označován také...kdo vlastně? Archanděl Gabriel, ano, to byl on. Ten Gabriel, kterého včera potkal na poli, rozhodně působil tajemně. Když Harlen usnul, zdálo se mu o něm. O muži, který stojí na poli s jediným stromem. O jeho ocelově šedých očí a o těch rtech, které se letmo dotkly jeho rtů. Když se probudil, musel se nad sebou zamyslet. Copak je možné, aby se mu zdálo, jak ho rty laská jiný muž? Muž, proboha, byl to muž!Ozval se mu našeptávající hlásek v hlavě. Rozum bylo ovšem to jediné, co teď nechtěl poslouchat. Je fakt, že ještě nikdy nikoho přímo nemiloval. No, vlastně ano, jednu zrzku na střední, ta se pak ale odstěhovala a od té doby se s nikým nelíbal, s nikým se nemiloval a ani nepozoroval, že by se mu kdy ještě někdo další líbil. Ale teď cítil podivné mravenčení, kdykoli si vzpomněl na ten smyslný jemný hlas, na pohled těch nádherných očí a na....DOST!Takhle přece nesmí uvažovat. Je to přece muž, tak proč by se mu měl líbit? Je ale pravda, že na sobě už párkrát Harlen pozoroval, že mu vůbec nevadí, když na ulici viděl dva líbající se muže...naopak, dokonce se mu to i líbilo. Je tedy možné, že je gay? Že se mu líbí kluci? No, tak možné to je, to samozřejmě, ale i tak. Tohle přece není úplně normální. Ale ten Anděl smrti mu prostě nedal spát. A velice rychle se blížila šestá hodina. Hmm, gotik, pomyslel si Harlen a musel se pousmát, když mu došlo, že on vlastně gotiku preferuje taky. Spíše tedy styl oblékání a líčení. Vlastně, Gabrielovi tenhle styl vážně sluší. Ještě ho ani nezná a už si říká, co mu sluší. Tohle bude zajímavé. Konečně se dostatečně upravil, svoje blonďaté vlasy s černými pramínky sepnul do úhledného culíku a vyšel ven z bytu. Bylo za pět minut šest, takže poměrně dost času. Došel až na konec ulice a vzápětí se mu rozbušilo srdce radostí, když viděl, jak k němu přichází postava v plášti. Rázně mu vykročil naproti a zastavil se až těsně před ním.

"Jste tu brzy, máte ještě zhruba dvě minuty." uvítal ho Gabriel a lehce se mu uklonil. Harlen taktéž.
"Mám říct pravdu?" skoro řečnická otázka.
"Prosím, pokud chcete."
"Nějak jsem se nemohl dočkat." odpověděl odvážně Harlen a cítil, že se lehce červená.
"Milé. A když vidím ruměnec ve vaší tváři, soudím, že i pravdivé." opáčil Gabriel.
"Neusmíváte se. Proč?" zeptal se Harlen a viděl, jak se jeden koutek Gabrielových úst zvedl.
"Ano, to je pravda. Nějak jsem se odnaučil usmívat se."
"Tak vás to naučíme. Kam půjdeme?" Harlen se v duchu pokáral, je nadšený jak děcko o Vánocích.
"Jste koukám horlivý mladý muž. Kolik vám je let? Dvacet?" zeptal se Gabriel.
"Osmnáct. Moc mladý, že?" opáčil se sklopeným zrakem Harlen.
"Dvacet, tolik let je mě. A ne, nejste příliš mladý. Kam chodíte na školu?"
"No, momentálně nikam. Dal jsem si od školy pauzu." zavrčel v odpověď Harlen a vykročil.
"Zřejmě chápu vaše důvody." dodal Gabriel, když s ním srovnal krok.

Šli tiše až na konec města. Přeci jenom, ulice, ve které údajně oba bydleli, byla jedna z těch ke konci města, takže nešli daleko. Ocitli se u potoka a zastavili se na malém mostě, který přes něj vedl. Harlen se opřel o zábradlí nadloktími a sledoval proud vody. Gabriel však stál vedle něj a díval se zatvrzele před sebe. Chvíle ticha rušilo pouze bublání potůčku a nedaleko kvákající žába. Jinak nic. Až za pár okamžiků zazněly kroky těžkých bot na dřevěném mostu, Harlen se otočil a podíval se na Gabriela, který si právě rozpouštěl své dlouhé vlasy. Nejprve je měl také v culíku.

"Nádhera." vydechl Harlen a pousmál se.
"Prosím?" zvedl jedno obočí Gabriel.
"Vaše vlasy. Musí být jemné na dotek." Gabriel se při těchto slovech konečně usmál.
"Možná...třeba..." začal Gabriel, jeho společník ho však přerušil.
"A máte krásný úsměv. No..ale ty vlasy." Harlen toužebně pohlédl na závoj černých vlasů.
"Můžete si vyzkoušet, jestli jsou tak hebké, jak myslíte." dořekl načatou větu Gabriel.

Harlen ztěžka polkl. Při představě, že má svolení se dotknout těch nádherně dlouhých vlasů se mu v dušičce rozhořel plamínek naděje, že se bude moci dotknout i té nádherně bledé kůže, toho zcela evidentně hebkého obličeje, který byl těmito vlasy orámován. Zaváhal, pak ale přistoupil blíž. Vztáhl ruku a nechal si mezi prsty jemně prokluzovat dokonale heboučké vlasy. Byly tak dlouhé, že jejich prameny urazili na jeho dlani značnou cestu, než zase volně spadly podél vysokého a štíhlého těla jejich majitele. Gabriel se zaujetím pozoroval, jak si Harlen užívá jeho vlasů. Líbil se mu, ano, ten chlapec se mu vážně líbil. Kdyby měl rozpuštěné vlasy, jistě by mu sahaly někam k lopatkám. Měl o něco tmavší odstín pleti, než Gabriel sám, ale i tak působil velice zajímavým dojmem. Gabriel musel uznat, že je jeho společník velice přitažlivý mladík.

"Jsou...přesně takové, jak se mi o nich...." Harlen se zarazil. Velký vykřičník v jeho hlavě!
"Zdálo?" dopověděl za něj Gabriel. Mladík znovu zčervenal a přikývl.
"A-ano. Promiňte." omluvil se Harlen a okamžitě přestal sahat na ty krásné vlasy.
"Neprominu. Není tu nic k promíjení. Nestyďte se za to. Ne přede mnou." odvětil Gabriel.
"Můžu...se ještě dotknout vašich vlasů?" zeptal se ostýchavě Harlen.
"Jak dlouho budete chtít." opáčil Gabriel a znovu se pousmál.

Když chlapec znovu vnořil prsty do jeho vlasů, aniž by se dotkl nějaké části jeho těla, usmál se Gabriel a odhalil tak své zářivě bílé zuby. Díval se na toho chlapce, jak uchváceně hýčká jeho vlasy. Škoda, že v nich nemá cit, pomyslel si Gabriel a v duchu se pokáral, že takhle smýšlí.

"Mohl...mohl bych se vás dotknout?" zašeptal rozpačitě svou otázku Harlen.
"To smíte." odpověděl jeho společník a přešlápl, aby mu hleděl přímo do očí.

Harlen postupoval velmi pomalu. Nechal si poslední pramínky vlasů proklouznout mezi prsty a pak zvedl ruku trošku výš. Jeho prsty se pomalu, ale neúprosně blížily k bledé tváři toho mladého muže. Když ucítil jeho jemnou kůži na konečcích prstů, zachvěl se a zcela slyšitelně vydechl. Sám pro sebe se za to pokáral. Proč zatraceně nedokázal ten tichý výdech skrýt? Gabriel si toho jistě všiml. Nicméně postupoval dál a přejel bříšky prstů po jeho lících. Gabriel udělal něco zcela nečekaného. Pootevřel ústa a zavřel oči. Byl to ten typ doteků, které sotva cítíte na kůži, ale i tak je cítíte velmi intenzivně a víte, že se prsty sotva dotýkají kůže, je to jako záchvěv vzduchu, když motýl zvedne svá křídla. Přesně to samé. Harlen vzal jeho tvář do dlaně a pomaloučku rukou hladil jeho horké líce. Gabriel měl stále zavřené oči, ani se nehnul. Kdyby nestál, člověk by si myslel, že snad spí. Harlena ten pohled ale uchvátil. Sledoval o hlavu vyššího muže před sebou a jemně přejížděl dlaní po jeho jemné tváři. Náhle však pocítil zvláštní touhu a dal jí volný prostor. Udělal, co zrovna chtěl. Neslyšně se ke Gabrielovi přiblížil a jemně otřel svou tvář o jeho. Musel se trochu natáhnout, aby na něj dosáhl. Když Gabriel neprotestoval, pokračoval. Pomalu a s tou největší opatrností přejížděl tváří o tu jeho a laskal tak jeho kůži. Najednou cítil, jak se dlouhé hubené a nádherně jemné prsty dotkly jeho ruky. Obtočily se kolem jeho dlaně a přejížděly po ní s maximální péčí. Harlen se trochu odtáhl a podíval se do obličeje svého společníka. Byl už večer, všude přívětivé šero.

"Máte jemné ruce." zašeptal Harlen a jeho modré oči se střetly s šedými.
"Rád čtu knihy. Jejich stránky mají nádhernou vůni." opáčil s úsměvem Gabriel.
"Dotkl jste se mé ruky."
"Já vím."
"Líbilo se vám, co jsem dělal?"
"Ano."
"Mám pokračovat?"
"Prosím..."

Harlen tedy znovu přiblížil svou tvář ke Gabrielově a teď už s větším sebevědomím hladil jeho pleť. Gabrielova ruka se vymanila ze sevření Harlenovy. Ten zakňučel v protest, nepřestal však třít svou tvář o hedvábnou kůži Gabriela. Ruka, která ho před chvílí pustila, se objevila na jeho tváři a teď odtáhla Harlenův obličej kousek dál. Pohlédli si do očí a oběma bylo v tu chvíli jasné, na co ten druhý myslí.

"Podle někoho je na to ještě moc brzy." prohlásil Gabriel, Harlen pochopil význam jeho slov.
"A chcete to? Na tom jediném záleží."
"Vy víte, že to chci. Proč bych vám jinak dovolil tohle všechno?"
"Protože chcete to samé, co já." odpověděl s porozuměním Harlen a zadíval se do ocelových očí.
"Tak mě tedy polibte, můj mladičký krasavče."

Harlena překvapilo, že ho ten muž označil za krasavce. Udělal ho tím velice šťastným. Chtěl však postupovat pomalu, s rozvahou. Přiblížil se k obličeji svého společníka tak blízko, že cítil jeho horký dech na své tváři. Spalující, ale příjemný. Gabriel uchopil chlapcovu tvář do svých dlaní. Pozvolna přibližoval své rty k jeho a nakonec se o ně jenom lehce otřel. Harlen zavřel oči a Gabriel udělal to samé. Už nemohl dál odsouval tu chvíli, kdy se jejich rty spojí. Začali se líbat zprvu lehce, pak se ale polibek prohloubil a jejich těla se k sobě přitiskla. Objali se, ale neodtrhli od sebe rty, naopak začali proplétat své jazyky a navzájem zkoumat každý kout úst toho druhého. Gabriel jemně pohladil jazykem ten Harlenův a jeho ruce se přesunuli po jeho těle trošku níž. Držel teď jeho tělo za boky a přitiskl se k němu tak těsně, jak to jen šlo. Mohl cítit chlapcovu vzrůstající touhu, nedokázal však přerušit ten nádherný polibek, který si užíval plnými doušky. Prsty přejel přes košili po Harlenově hrudi a jemně jej hladil. Harlen v důsledku toho doteku krátce a tiše zasténal do Gabrielových úst. To nezůstalo bez odezvy. Gabriel tedy přidal na intenzitě svých dotyků a začal lačně sát Harlenův spodní ret. Pak se odtáhl a tím přerušil náruživý polibek. Na malý okamžik viděl v chlapcových očích náznak smutku. Usmál se na něj, ale než stačil cokoli říct, začal ten mladík mluvit, hlas zastřený touhou po dalším polibku.

"Pojďte ke mně do bytu. Dnes nechci být sám." naléhal na Gabriela.
"Nemůžu vás takhle zneužít. Už i tohle bylo příliš ne...."
"Ale vy mě nezneužíváte. Chci jenom usínat ve vaší náruči." Harlenova slova Gabriela zasáhla.
"Ženete se do maléru, uvědomujete si to?" zeptal se po chvíli rozpačitého mlčení.
"Ano. Plně." opáčil Harlen stroze a chopil se Gabrielovy ruky.
"Půjdu tedy s vámi. A klidně u vás zůstanu až do rána, klidně i další dny."
"Víte...já...něco k vám začínám cítit. A je to silné."
"City nás někdy vedou zvláštní cestou. Znáte mě chvíli a přesto ke mně něco cítíte?"
"Ano. Gabrieli, prosím, staňte se mým přítelem."
"Můj drahý Harlene, já už se vaším přítelem stal. Už před pár minutami."
"Dokážete mě někdy milovat?" zeptal se s rozpaky Harlen. Záporná odpověď by ho zdrtila.
"Ano. Myslím, že zrovna vás dokáži milovat." opáčil Gabriel a políbil chlapce před sebou.

Pak už oba mlčky vyšli proti osvětlené ulici a měli jasný cíl. Oba věděli, že dnešní noc patří jen jim.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Ghoul Carrot Ghoul Carrot | Web | 22. března 2010 v 18:01 | Reagovat

Sorry, dlouho jsem tu nebyla :-( Fakt moc krásný :-)

2 Iris Iris | 25. září 2010 v 20:20 | Reagovat

Ahoj! Díky moc, jen si říkám, že Harlen začíná používat Gabrielovu mluvu :D

3 Altair Altair | 3. června 2011 v 21:18 | Reagovat

Jednou mě zabiješ Asagi! Gabriel se zdá jako pořádnej zvrhlík a Harlen zas jako naivní děcko. Ale skvěle to do sebe zapadá! :)

4 Mladík Mladík | 30. září 2011 v 22:26 | Reagovat

Tato část je velice zajímaná a pěkná.

5 Asagi Asagi | Web | 1. října 2011 v 10:37 | Reagovat

Děkuji, drahoušku, jsem rád, že se ti líbí :)

6 Lenka Lenka | E-mail | 7. března 2012 v 22:04 | Reagovat

perfektne :D Gabriel to je mooj oblubeny archaniel. a moc se mi libi to meno :D

7 Nathan Nathan | Web | 8. března 2012 v 20:18 | Reagovat

[6]: Děkuji mockrát :-* Taky mám moc rád Gabriela, ale Uriel je můj favorit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama