Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Zpověď temného stínu - 1. část

6. března 2010 v 16:16 | 斎藤 昇 |  Povídky




Zpověď temného stínu
Trevorova druhá zpověď. Co přizná tentokrát? A promluví i jeho přítel?




******


Kráčel potemnělou ulicí, všude ticho, jediné, co mu dělalo doprovod, byl jeho vlastní dech. Šel pomalu a našlapoval tiše. Na konci ulice stála nějaká postava. V té tmě nerozeznal, je-li to muž nebo žena. Přišel blíž. Ta postava stála bez hnutí, jenom prameny havraních vlasů vykukovaly zpod kapuce a orámovaly tak bledou tvář, která vynikla ve svitu měsíce. Teď, když stál jen pár metrů od temné postavy, zjistil, že je to on. Ten, na kterého dnes měl narazit právě v této ulici. Přistoupil ještě blíž k muži, který připomínal temný stín, přesně jako on sám. Opět ucítil tu omamnou vůni, opět stál tak blízko, aby se mohl dotknout sametové kůže svého společníka...Musel však odolat. Zatím.



Kapitola I. (část 1.) - Návrat



Jsem rád, že ho zase vidím. Ne, nebyla to dlouhá doba, co jsme byli odloučeni, ale bez něj si připadám jako ve vězení. Uvězněn v samotě obrovského sídla. Chci se ho dotknout, jenom letmo ho pohladit po tváři. Nesmím, ne teď, ne tady. Musím čekat, vydržet. Dva týdny, dlouhé dva týdny na něj čekám. Ať už konečně něco udělá, ať něco řekne. Tu vůni jsem měl vždycky rád, stejně jako lesk jeho dlouhých vlasů, které mu za ten rok, co jsme spolu vyrostly už skoro k poslednímu z žeber. Sice jsme o rok zestárli, ale on zkrásněl. Jeho ostré rysy se zdokonalily a dlouhé prsty vypadají snad ještě hubenější, než bývaly. Trošku se změnil, stejně jako já. Mezi blonďatými vlasy jsou proužky černé barvy, změna nastala i v mém chování. Jsem skoro jako on. Můj a jenom můj...Goran. To jméno vzbuzuje respekt, ale také nádherně zní. Upřený pohled sytě modrých očí, místy se zelenou příměsí mě teď propaluje čím dál víc.
Je mi teď 21 let, Goranovi je tedy 20. Jsme si hodně podobní, pokud pominu jeho temný hlas a moje, o trošku více mužské rysy.

"Někdo by tě už měl naučit tolik nepozorovat lidi, kteří to o tobě vědí." promluvil tichý hlas.
"Prostě si nedokážu pomoct, kdo by se na tebe nekoukal."

Usmál se na mě a udělal krok vpřed. Přitiskl jsem ho ke svému tělu, zahaleného do jeho vlastního pláště. Silné paže se mi ovinuly kolem pasu a já cítil tu pronikavou vůni ještě blíž, než před chvílí. Zabořil obličej do mých vlasů a tiše oddechoval. Nechci ho pustit, ale musím. Kdyby někdo zjistil, že jsme to my, byly by problémy. Jak se zdálo, nikdo tu nebyl, takže tedy můžu udělat to, co jsem chtěl udělat už od chvíle, co jsem ho tu dnes viděl.

"Trevore, riskuješ." prohlásil, když jsem ho chtěl políbit.

Mám rád tuhle hru. Vzpomínám si, jak jsem před rokem uklouzl po mokré podlaze a přede dveřmi mého někdejšího bytu ležel dopis. Vzpomínám si, jak jsem několik minut před tou událostí vyčetl z kresby, kterou mi věnoval Goran při našem prvním setkání, nápis "Riskuješ", skvěle skrytý ve větvích vrby, která na skutečném místě vůbec nebyla. Tím to začalo. A pořád nás to doprovází.

"Co by byl život bez riskování? A co by byl život bez tebe?"
Po těchto slovech jsem mu vtiskl polibek a bylo mi úplně jedno, jestli nás někdo vidí. Deset hodin večer. Skvělá doba na pozdní procházku. Popadl jsem jednu větší tašku a šli jsme s Goranem cestou k našemu sídlu. Sice jsem trošku povyrostl, ale to i Goran, stále byl jenom o čtvrt hlavy menší než já, stále jsem se mu mohl dívat do těch nádherných očí skoro ze stejné výšky. Přišlo mi zvláštní, že jsme skoro celou cestu mlčeli. Po těch dvou týdnech ve Francii, které tam Goran strávil, mi opravdu chyběl. Naštěstí jsem se donutil uklidit aspoň to, co jsem ke všeobecnému nepořádku přidal já. Jenom doufám, že byl někde na jídle, vařit mi opravdu moc nejde. To jemu ano. Vždycky je to něco jiného, vždycky to chutná trošku jinak. Asi jako on sám. Nikdy mi ale nešlo do hlavy, kdo ho to vlastně naučil. Z knížek to asi těžko vyčetl.
"Chyběl jsem ti?" zeptal se Goran těsně před branou s vránou uprostřed, která vedla k sídlu.
"To je tedy otázka. Vůbec jsi mi nechyběl." odpověděl jsem s ironickým tónem v hlase.
"Fajn, rozhodl jsem se. Nebudeš mě šetřit, nedostane se ti k tomu příležitosti."
"A co uděláš? Půjdeš spát sám a zamkneš si dveře?"
"Vidina spánku mě zrovna teď moc neláká. A už neprotestuj, brzy uvidíš, jak jsem to myslel."
Můj další protest zanikl ve vrzavém zvuku otevírající se brány. Vzdal jsem to a poslušně šel za ním.
Vůně květin mě přivítala úplně stejně, jako vždycky, když se vracím domů. Vyšli jsme všechny schody v zahradách a přešli nádvoří s kašnou a sochami. Nohy mi opět pěkně podkluzovaly pod těmi kamínky, kterými bylo celé nádvoří pokryté.
"Když už mi chceš koukat na zadek, dělej to aspoň tak, abych si toho nevšiml." prohlásil Goran a vtáhl mě dovnitř sídla.
Nekoukal jsem mu na zadek...no, možná jenom trošku. Jakmile se za námi zavřely dveře, nestačil jsem se rozkoukat a už jsem byl v pevném sevření Goranovy náruče. V polibku, který mi právě věnoval, jsem se úplně ztratil. Skoro to až bolelo, jak horlivě mě líbal, ale tímhle mě dokonale naladil na to, co mělo přijít. Šikovné prsty mi sundaly kabát z ramen a nedočkavě vklouzly pod mou košili. Cítil jsem, jak si Goran vtáhl můj jazyk do svých úst a jemně ho kousal. Pak jsem se konečně vymanil z jeho sevření a čekal, co bude dál.
"Je čas ti oplatit tvou drzost." nekompromisně mě vzal za ruku a táhl ke schodům.
"Začíná se mi to líbit, víš o tom?" stačil jsem říct ještě dřív, než mě umlčel další Goranův polibek.
"Teprve začíná? Chceš mě naštvat? Už je to rok co spolu děláme všechny možné ohavnosti a tobě se to teprve začíná líbit?" řekl Goran jako by uraženě, ovšem neubránil se úsměvu.
"Tak schválně, jak mě potrestáš?"
"Ještě uvidíme, rozhodně ale tak, že na to budeš ještě dlouho vzpomínat. Ale ne teď."
"A kdy? Proč ne teď?" byl jsem zmatený. Proč ne teď?
"V Paříži jsem si užil dost násilí, to si asi dokážeš představit."
"Jo, takže rodina tě nepřijala jako sobě rovného?"
"Řekněme, že na mě uvidíš něco, co se ti nebude líbit. Poslyš, oni mi nic neudělali, ale zapomněl jsem, že někteří lidé mě ani ve Francii nestrpí." s těmito slovy odvrátil zrak. Už mi to došlo.
"Děláš si srandu? Jak tě tam našli?"
"Kdo by mě nepoznal. Uvažuj, je tam zbytek mojí rodiny, určitě jim přišlo divné, že jsem tam byl tak dlouho. Pak jim zcela jistě došlo, kdo vlastně jsem. Nikdy jsem se moc rvát neuměl."
"To já zase jo." odpověděl jsem hrdě, ale v Goranových očích se mihlo zoufalství.
Vzal jsem ho za ruku a společně jsme došli až do pokoje vedle toho našeho. Ještě před rokem jsem si myslel, že to bude můj pokoj, ale nakonec jsem zůstal u Gorana a z původně mého pokoje jsme udělali dosti prostornou pracovnu. Nemůže chybět velká pohovka před okny, která tu celkovou atmosféru místnosti dokonale vyplňuje útulností. Goran se posadil na pohovku, já zavřel dveře a šel se k němu připojit. Vypadal krásně, ale bylo na něm vidět, že mu někdo ublížil. Jeho rodina měla nepřátele, měla jich docela dost a proto se přestěhovali do Francie. Mladého příbuzného tu nechali, protože se jim nehodil do plánů, které měli. Vždycky byl jiný, měl svou hlavu a rozhodně si nenechal rozkazovat. Po jedné větší hádce se nakonec ostatní opravdu odstěhovali a Goranovi zůstalo tohle sídlo, které mu odkázali příbuzní. Tehdy mu bylo šestnáct let, v devatenácti potkal mě. Očividně byl rád, když jsem po dvou dnech známosti souhlasil, že s ním budu sdílet tohle sídlo. Teď už je to jeden celý rok, co jsme spolu, snad nikdy jsme se nehádali, snad pořád jsme si dokazovali, co k sobě vlastně cítíme. Teď tu seděl, někde na těle měl známky útoků nepřátel jeho příbuzných a jeho samotného. Chci mu pomoct. Chci se o něj postarat.

Sedl jsem si k němu, ruku položil na opěradlo pohovky a Goran zaklonil hlavu, aby se o ni opřel. Tak, jak to dělal už tisíckrát. Druhou rukou jsem ho hladil po tváři a sledoval, jak se jeho oči pohybují za zavřenými víčky. Měl jsem sto chutí vzít si jeho rty a ovládnout jeho tělo, ale musel jsem se krotit. Očividně se mu něco stalo, přes všechnu jeho obvyklou ironii před chvílí mluvil vážně. Přitiskl jsem si ho blíž k tělu. Stočil se do klubíčka a tiše vrněl, když jsem se mu probíral ve vlasech. Zase se z nich uvolnila ta krásná vůně, která dokonale doplňovala celkový dojem z toho kluka, který se mi teď tiskl k hrudi. Bylo fajn, že jsem starší než on, jemu je dvacet, mě o dva roky víc. Nikdy si na to nestěžoval, asi byl rád, že má u sebe někoho, kdo se o něj může postarat. A já se starám rád. Nevím, asi mi právě přeskočilo, ale začal jsem z něj pomalu sundávat oblečení. Nejprve košili, potom kalhoty. Chvíli jsem ho hladil po těle, ale chtěl jsem vidět víc. Zbavil jsem ho i zbytku oblečení a zvedl ho z pohovky. Chtěl jsem vidět, co mu ti parchanti udělali. Bál jsem se, jestli nepoškodili tu nádhernou kůži, která neměla jedinou vadu. Je dokonalý, světlá kůže, černé vlasy a zářivě modrozelené oči. Nemluvě o rtech, které jsem tak rád líbal. Nervózně se na mě podíval. Tušil jsem, že má někde na těle nějakou jizvu, nebo tak něco. Už kvůli němu jsem nechtěl, aby mu někdo zkazil jeho krásu. Obešel jsem ho a zkoumavě si ho prohlížel. Na zádech, pod levým ramenem, měl bolestně vyhlížející podlitinu. To bylo všechno, co jsem našel, jinak byl v pořádku. Ale i díky tomu kousku kůže, který byl teď tak zubožený jsem se dokázal naštvat. Na mého Gorana nikdo, nikdo, sahat nebude! Přijel tam jenom za rodinou, aby ještě jednou (a už nejspíš naposledy) viděl strýce Adama a jeho rodinu, a přijede s tímhle. To vážně odmítám trpět. Snažil jsem se zakrýt známky pobouření v obličeji, ale před Goranem snad nikdo nic neutají. Stoupl jsem si před něj a díval se do těch očí, které nikdy neucukly před mým pohledem.
"Ještě to bolí?" zeptal jsem se opatrně.
"Hmm, ani ne. Kromě toho mi málem zlomili nos. Naštěstí jen málem." cítil jsem ještě větší vztek.
"Co...co že ti udělali?" už jsem skoro koktal, jak mě tohle rozčílilo.
"Slyšel jsi, ale to je všechno, nic víc mi není, nemusíš se o mě bát."
"To tedy musím!" začal jsem už skoro křičet.
Miluji ho, jeho tělo mám až v posvátné úctě, ovšem jeho duši víc, rozhodně jsem nechtěl ztratit nervy, ale stalo se. Uvědomuji si, že jsem mu ještě nikdy neřekl to, co by možná chtěl slyšet. Pravdu. Pravdu o tom, co k němu cítím doopravdy. Nikdy ale svoje city nedokážu vystihnout úplně, to je až nemožné. Došlo mi, že to, jak se chovám, je spíše důkazem mé náklonnosti k jeho tělu, než k jemu samému. To ne, tak to není, musím to vysvětlit.
"Chápu tvoje rozčilení." ozval se Goranův tichý hlásek ještě dřív, než jsem stačil cokoli říct.
"Možná, ale já jen chci...musíš vědět, že mi nezáleží jenom na tom, jak vypadáš, ale..."
"...ale na tom, jaký jsem. Nemysli si, že to nevím. Já si tě vážím, ty to moc dobře víš."
Na tohle jsem už neměl argumenty. Vystihl to, co jsem chtěl říct. Stojí tady přede mnou. Je nahý, upřeně mi hledí do očí. Ne, tady teď být nechci.



******



Odvedl jsem ho do našeho pokoje. Sundal jsem ze sebe oblečení a prohlížel si nádherné tělo na posteli. Ze začátku se to dalo vydržet, ale asi šest dní, co zbývaly do jeho návratu, jsem zoufale toužil po jeho přítomnosti. A teď tady leží, nemá tušení o mých myšlenkách, nemá tušení o mých pocitech. Nemůžu si pomoct, vždycky mě okouzlí pohled na něj. Sedl jsem si na postel a hladil ho po vlasech. Otevřel oči a podíval se na mě. Chtěl bych vidět jeho myšlenky, právě teď, když jsme spolu, opět v té posteli, ve které jsme zažili rozkoš, bolest, smutek, ale taky lásku, přesně tu, kterou ani jeden z nás nevyslovil nahlas. Oba jsme ale věděli, že se opravdu milujeme. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně. On obětoval celý svůj dosavadní životní styl, svoje city zasvětil mě, dal mi svoje srdce. Já se dobrovolně odloučil od městského života, nestýkal jsem se s lidmi, se kterými jsem byl až příliš často, s těmi, kteří mě málem dohnali k věcem, které bych sám od sebe neudělal. A teď jsem našel to, co jsem hledal tak dlouho. Někoho, kdo mě opravdu miluje, kdo ví, co jsem zač. Někoho, kdo byl ochoten podělit se se mnou o všechno, co měl. Dal mi něco, co mi sám chtěl dát. Stále se mi teď dívá do očí, usmívá se a drží mou ruku tak, jak to už jednou udělal. Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsme oba měli mizernou náladu, ale dokázali jsme to změnit. Spolu...




Kapitola I. (část 2.) - Vzpomínky




Tehdy jsme vstali akorát při svítání. Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít, když už nemůžeme usnout. Nakonec jsme si sedli pod velkou jabloň v zahradách. Opřel jsem se o kmen toho stromu. Goran si sedl přede mě o položil se do mého náručí. Když slunce vplulo na oblohu, celá jeho záře spočinula na nás. Paprsky začaly ohřívat okolí, ale i nás. Podíval jsem se na Gorana, přičemž se na jeho obličej snesl závoj blonďatých vlasů. Spletly se dohromady s černými a dokonale zakryly před světem náš polibek. Seděli jsme tam dlouho a pozorovali odraz slunce v jezírku kousek od nás. Kolem nás začali poletovat motýli, ptáci zpívali, slunce zářilo ještě víc. Nikdy předtím jsem se necítil tak uvolněně. Obtočil jsem paže kolem Goranova těla, který je sevřel v dlaních. Bylo to jako z nějakého románu. Nikdy jsem je neměl moc rád, ale když něco takového prožíváte osobně, připadá vám to jako to nejlepší na světě. Věděl jsem, že tu nemůžeme sedět věčně, ale stejně jsem si to potají přál. Pak jsme si lehli do trávy a smáli, když jsme vzpomínali na naše první setkání. Vlastně to nebylo poprvé, znali jsme se už dřív, ale to Goran skrýval svou pravou tvář, takže jsem ho nikdy nemohl poznat. Až v tom horkém dni mi ukázal svou pravou tvář. Věděl jsem, že ho budu chtít vidět čím dál častěji. A stalo se. Zrovna jsem Goranovi říkal, jak jsem se ho snažil dohonit, když mi v parku mizel, jak jsem obdivoval jeho kresbu, na které jsem byl já sám. A taky to, jak jsem sebou praštil na chodbě, když jsem našel jeho dopis pro mě. Museli jsme se tomu smát, jenom jsme si povídali a smáli se. Goran prý ten den nevydržel chvíli v klidu. Aby ne, já dokážu zanechat dojem.
Taky jsme si říkali naše nejlepší hlášky, ale bezkonkurenční byl Goranův výrok, který pronesl jednou v podvečer ve městě, když jsme šli z téže kavárny, ze které jsem ho pozoroval před rokem. Znělo to asi takhle:
"Víš, čím dál víc se mi začíná líbit tvůj zadek." prohlásil jsem laškovně.
"No, všiml jsem si, že v něm trávíš dost času." po této Goranově odpovědi jsme se smáli snad celou cestu domů. A vždycky mu to musím připomínat, protože se pak smějeme ještě hodně dlouho poté.



******



Můj milý si ovšem vzpomněl na jeden ne zrovna radostný den, kdy jsme šli navštívit jedno místo, které....no, všechno hezky postupně...



******



Stál tam, oči zavřené, vítr si pohrával s jeho vlasy a jejich vůni přivál až ke mně. Vykročil jsem k němu a letmo se dotkl jeho ruky. Byla studená, volně visela podél těla. Nelekl se, jen otevřel oči a pohlédl v dál. Postavil jsem se vedle něj, tiše jsme sledovali okolí. Víc ale přitahovala můj pohled ta sněhobílá tvář, po které stékaly v pramíncích horké slzy. Bylo mi ho líto. Přesně v tom údolí zemřel jeho otec, jak mi jednou vyprávěl sám Goran. Nevím, jestli plakal kvůli tomu, že ho měl rád, spíš mu šel jen otcovským příkladem. Ničil mě jeho smutek. Stáli jsme na skále, pod kterou se rozléhalo ono osudné údolí. Jen my dva. Úplně sami. Potom jeho hlava klesla na mé rameno a jeho tělo se zachvívalo občasnými vzlyky. V tu chvíli jsem se nenáviděl. Nic jsem mu neřekl, ani jsem ho nepohladil a neutěšoval, když to potřeboval. Proč se chovám tak sobecky? To mi snad na něm vůbec nezáleží? Nemá cenu takhle přemýšlet, asi jsem byl zaražený z toho, že ho vidím brečet. Nesnažil se zakrývat svůj pláč. A mě to vůbec nevadilo, přišlo mi to spíš roztomilé. Vzhlédl ke mně uslzenýma očima, trošku popotáhl a ještě víc sevřel moji ruku.
"Už raději....půjdeme, nemám....tohle místo....rád." prohlásil přerývaně Goran a já následoval jeho kroky. Ten den si oba budeme ještě dlouho pamatovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama