Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Zpověď temného stínu - 3. část

6. března 2010 v 16:20 | 斎藤 昇 |  Povídky
Kapitola III. - Krev a stíny


Mladík, oblečen v jakémsi koženém úboru, běžel jako o život lesem. Řetězy za ním chřestily, černé vlasy se staly obětí studeného větru a ruce se štíhlými prsty a dlouhými nehty, připomínající drápy, si klestily cestu křovinami. Najednou se zastavil, těžce oddechoval a přitáhl si řetězy k sobě. Na jejich koncích se zaleskly háky, bodce a čepele nožů. Zkontroloval karabiny, které zajišťovaly, že se ty záhadné řetězy neoddělí od jeho opasku. Dech se mu trochu zklidnil, ruce i nohy se mu ale stále třásly. Vysoké těžké boty měl zamazané od bláta, Kůži na rukou měl posetou drobnými rankami, jak ho poškrábaly trny ostružiní a dalších keříků v lese. Rázným krokem vyšel kupředu. Už viděl světla. Byl skoro u konce tmavého a pochmurně vyhlížejícího lesa. Konečně venku. Rozhlédl se. Nikde ani živáčka, byl tu snad sám? Najednou kolem něj něco prosvištělo. Nereagoval, prostě jenom šel dál. Přeskočil lavičku, sáhl si na záda a zjistil, že mu něco chybí. Nosíval tam přece dýku, kde je teď? Neztratil ji, to je vyloučeno. Rozhlédl se do stran a téměř v půlce ulice zjistil, že ho někdo pozoruje. Dlouhé plavé vlasy té osoby se leskly ve světle lampy, pod níž stál. Přistoupil k němu blíž a viděl, že mu jde plavovlasá postava naproti. Nakonec poznal, kdo je to. Oba krátce přikývli na pozdrav a pak zamířil každý na jeden konec ulice. Přes vysoké domy bylo vidět, jak se v neprostupné tmě rýsují obrysy domů s jasně zlatavou aurou ohně. Celá čtvrť byla v plamenech. Mladík s řetězy se dal do běhu. Krátce nato se rozběhl i jeho společník a oba zamířili rovnou k nejbližšímu domu. Plameny ohně hltaly každý objekt, který jim přišel do cesty. Oba muži tasili zbraně. Plavovlasý mladík se chopil dvou mečů, které měl předtím skřížené na zádech a muž s havraními vlasy nahmatal všech svých šest řetězů, do každé ruky po třech. Z hořícího domu vyšla postava tak velká, že zastínila oba bojovníky a ještě kus cesty za nimi. Muži zaujali výhružný postoj, pohlédli si do očí a jako na povel se rozběhli proti té zohavené bytosti, která více než člověka připomínala jakousi nestvůru. Lehce zakroucené rohy se nebezpečně leskly ve světle plamenů a drápy na velkých rukou zlověstně škrábaly o lak aut, které ještě nepohltil zničující oheň. Plavovlasý mladík se vyškrábal nestvůře na nohy a šplhal po jejích ocelově tvrdých šupinách až někam do výše. Druhý muž roztočil v rukou dva ze řetězů, jež byly zakončeny háky a zaryl je do ramen netvora. Ten zařval tak mohutně, až se poplašené vrány rozlétly do okolí. Bojovník s řetězy se chytil jednoho ze svých nástrojů smrti, vyběhl po nohách a levém boku nestvůry a připojil se ke svému druhovi, který mezitím vyprostil jeden hák z kůže toho obra. Muž, kterému řetěz patřil, si ho okamžitě přitáhl, chytil jednou rukou svého společníka v zeleném úboru za zápěstí, duhou rukou vyprostil i zbývající hák z kůže nestvůry a opět stejné dva háky zaklesl za netvorovy rohy. Ten zařval a dal se vzápětí do běhu. Černovlasý mladík zatáhl za jeden ze řetězů a nestvůra běžela tím směrem, kterým on chtěl. Když se dostali až na místo, které více než náměstí připomínalo spíše pohřebiště, oba bojovníci seskočili z netvora, nechali ho bez povšimnutí a rozeběhli se do samého středu zničeného náměstí. Vypálené domy kolem připomínaly ruiny a házely ve světle ohně hrůzné stíny kolem. Ve středu těchto prostor stál jakýsi muž. Oči mu rudě zářily, černé vlasy po ramena se leskly v záři plamenů. Jakmile spatřil oba přicházející, vytáhl velký meč, který měl upevněný na zádech a do druhé ruky si vzal kopí. Jeho kůže byla namodralá a občas vypadala, že stříbrně září. Zaujal výhružný postoj a čekal, co se bude dít. Černovlasý muž roztočil řetězy, na nich byly upevněny čepele nožů, prudce jimi švihl proti nepříteli a jeden z řetězů se zaryl hluboko do protivníkovy kůže. Zasyčel bolestí a snažil se vytáhnout čepel z ramenního svalu. Všichni tři uslyšeli cvaknutí a čepel se rozevřela. Muž zakřičel a vrhl po černovlasém bojovníkovi v rudém koženém úboru kopí. Muž kopí v té neprostupné tmě neviděl, jeho společník však zachytil lesk ostří a hodil po útočné zbrani kamenem, který předtím sebral ze země. Blonďák a jeho druh k sobě přistoupili blíže, ne ale tolik, to proto, aby měl muž s řetězy větší prostor pro jejich používání. Pomalu se přibližovali blíž k nepříteli, který si mezitím vytrhl ostří jednoho ze řetězů z ramene, ale nepustil ten nástroj zkázy, naopak ho přitahoval blíž k sobě. Jeho majitel se úporně bránil pohledu těch rudých očí a snažil se zmírnit tlak, který mu způsobovala mužova snaha o přitáhnutí jeho těla k sobě. Blonďák si toho všiml, okamžitě se rozeběhl k protivníkovi, ten si ho ale nevšímal, prudce škubl za řetěz a pak se jednoduše vypařil. Plavovlasý muž se otočil a viděl, jak jeho společník nehybně stojí s rukou pevně přitisknutou k levému boku. Ve světle ohně bylo zřetelně viděl, jak zkřivil tvář v grimasu bolesti a strachu, upřeně však hleděl svému příteli do očí. Ten k němu přiběhl právě včas, aby zachytil jeho poraněné tělo, které se kácelo k zemi. Sáhl na mužovu kůži v místě těsně pod jeho rukou a cítil, jak jeho prsty nahmataly lepkavou a hustou tekutinu. Nebylo pochyb, že mladík těmto zraněním podlehne, nedostane-li urychleně potřebnou péči. Po tvářích plavovlasého muže stékaly horké slzy, přesto však vzal svého druha do náruče, postavil se a krátce se rozhlížel po díle zkázy kolem sebe. Jeho společník zvedl hlavu, znovu se mu podíval do očí a políbil ho na rty. Pak se ozvala rána někde v dálce a.............
Goran se probudil, celý zpocený se vymrštil z peřin a vystrašeně si rukou šmátral po svém levém boku. Žádnou ránu tam však nenašel, zato cítil, jak někdo sevřel jeho ramena. Škubl sebou, ale neodvážil se otočit. Podíval se na své ruce a viděl, že se z té noční můry samou hrůzou poškrábal.

"Jenom klid, lehni si." ozval se poněkud hrubší hlas za jeho zády a snažil se ho vrátil do polštářů.

Poslechl, lehl si zpátky, raději však zavřel oči a nevpustil do nich nic, co by mohl vidět. Chvíli jenom ležel, pak otevřel oči a zjistil, že se na něj dívá ustaraná tvář toho samého muže, který ho před chvílí držel v náručí, když už málem umíral, ten stejný muž, kterého políbil...Stulil se do Trevorova náručí a pevně se ho chytil za záda. Hlavu zabořil do jeho kůže a tiše oddechoval.

"Jsem tu s tebou, to bude dobré, jenom se neboj. Jsem tady." utěšoval ho Trevor a přitiskl si ho blíž k sobě, hladil jeho krásné vlasy a šeptal konejšivá slůvka.

"Už nechci...nechci usnout." breptal Goran, kterému bylo sotva rozumět. Znovu upadal do spánku.


******


To ráno jsem se vzbudil hodně časně, chtěl jsem se ujistit, že je můj milovaný v pořádku. Spal vedle mě, jeho oči se za víčky nehýbaly, takže jsem usoudil, že má klidný spánek. Nevím, co to v noci bylo, co se mu zdálo, rozhodně to ale muselo být vážně hrozné, když se tak vyděsil. Převalil jsem se na záda a tupě zíral do stropu. Vůbec mě nenapadlo, že bych ještě mohl usnout. Pootočil jsem hlavu a sledoval poklidný Goranův spánek. Bude se mu chtít o tom snu mluvit? Mám s tím začínat nebo to nechat jenom tak? Hlavou se mi honila spousta otázek a myšlenek. Mezitím se však Goran začal nepatrně hýbat a chvíli nato otevřel oči.

"Dobré ráno." pozdravil jsem šeptem, abych jeho uším hned nezpůsobil šok. Chvíli bylo ticho.
"Trevore?" ozval se Goran.
"Jsem tady."
"Ehm...co jsem v noci dělal? Byl...byl jsem pořád v posteli?"
"Co já vím, tak ano. Gory, jsi vážně v pořádku?" zeptal jsem se s neklidem v hlase.
"Už mi zase říkáš Gory? To je....no, nejsem na to zvyklý."
"Dobře, promiň....lásko. Ale k věci, jsi doopravdy v pohodě? V noci jsi mě vyděsil."
"A-ano, jenom se potřebuji protáhnout."
"Dojdu udělat čaj."

Už jsem se skoro zvedal z postele, ale náhle mě Goran zastavil.

"Nikam nechoď. Prosím."
"Hmm, doufal jsem, že to řekneš." odpověděl jsem na jeho prosbu typickým úšklebkem.
"Teď tě rozhodně nikam nepustím. Potřebuji tě tady."
"Však jsem tu taky pro tebe. Jestli ti ovšem nevadí, že mi za chvíli bude kručet v břiše."
"To mi tedy vážně nevadí. Pojď ke mně."

Beze slova jsem si sedl za Gorana a přitáhl si ho k sobě. Nohy jsem ovinul kolem těch jeho a nechal ho, aby se na mě položil. Jeho kůže si zachovala značnou část tepla z peřin. Příjemně hřál.

"Chceš mi něco povědět?" ostýchavě jsem se zeptal a hladil jeho zcuchané, ale jemné vlasy.
"Zdál se mi sen. Bylo to po nějaké válce, asi dvě strany temna mezi sebou. Byl jsi tam se mnou, dopravili jsme se po nějaké nestvůře na místo, kde na nás čekal zjevně nepřítel," chvíli bylo ticho, Goran se zhluboka nadechl a pokračoval, "Chvíli jsme se s ním bili a pak..." znejistěl, "Měl jsem na sobě řetězy, ty nože a on kopí a meč. Hodil po mě kopí a ty jsi mě před ním nějak zachránil. Pak jsem ale narazil bokem na čepel toho meče a....zřejmě umíral. Vzal jsi mě do náruče, já tě políbil a pak jsem už slyšel jenom hroznou ránu a všude byla tma."
"Co ten nepřítel?" zeptal jsem se se zaujetím v hlase.
"Zmizel. Prostě se jenom tak vypařil, nevím, co se s ním stalo. Rozhodně jsem ho ale zasáhl."
"Hodně ses vyděsil, viď?" zeptal jsem se velice opatrným hlasem.
"Je to na mě tolik poznat?"
"No...jo, to je. Ale není čeho se bát. Byl to jenom sen. Podívej, ještě ani nevyšlo slunce, zkus spát."
"To bych určitě mohl, ale nechci. Už nechci zase usnout."
"Hmm, zvláštní..."
"Co jako?" jeho otázka mne poněkud vyvedla z míry.
"Přesně to jsi říkal i v noci. Že už nechceš znovu usnout. Hned jsi ale spal, sotva jsem ti rozuměl."

Goran se nepatrně pousmál, úsměv to byl však pouze strojený. Pořád se rozhlížel a vždycky se pozastavil v rozích místnosti, kde byli největší stíny. Měl asi strach, že ten neznámý bojovník ho překvapí ze spánku. Má tu ale mě, nic se mu nestane.

"Polib mě....prosím." ozval se po chvíli Goran svým jemným hlasem, mluvil ale tak potichu, že už skoro šeptal.

Nemarnil jsem čas, přisunul jsem se k němu, má ruka se zabořila do jeho sametově jemných vlasů a on dostal polibek, který si zasloužil. Nechtělo se mi to spojení přerušit, přejížděl jsem prsty po jeho hebké kůži, sevřel jeho tváře do dlaní a pomalu se položil na postel, aniž bych se od toho polibku odtáhl. Líbali jsme se tak dlouho, že jsem málem já sám usnul, Goran však po chvíli vycítil, že polevuji a pomaloučku se stáhl. Naklonil se nade mne a tiše zašeptal: "Miluji Tě."

Položil se do mého náručí, už jsme ale neusnuli, jenom jsme si povídali a navzájem se hladili. Byl to příjemný pocit, vědět, že jeho tělo je naprosto oddané mému náručí, že mi věří. Kdybych mohl, vůbec bych ho nepustil, už bych navždy chtěl zůstat v tomto okamžiku. Vím, mluvím jako zasněná mladá holka, co touží po své platonické lásce, jako jsou herci, zpěváci atd. Musím však podotknout, že tak, jak teď mluvím já, by mluvil každý, kdo s Goranem strávil tolik času, kolik jsem s ním strávil já. Den ještě ani pořádně nezačal a už jsem musel myslet, jak zase pojedu do města, protože se tam mám setkat s lidmi, se kterými jsem se dříve často stýkal v baru. Napadlo mě, že bych mohl vzít i Gorana, ten prý pojede, říkal ale, že chce ještě dodělat kresbu celého parku, na které dělá už asi měsíc, když se to tak vezme. Souhlasil jsem, že pojedeme na motorce. Ten kluk je ale blázen, jak se mu na motorku vejdou všechny potřeby pro malování? No, nechám to plavat, on už si to přece nějak zařídí. Goran si zívl a po chviličce jsem cítil vlhkost na svých prsou. Vždycky, když zíval, začaly mu téct slzy. Což je normální, protože mě už se to stává taky. Za okny naší prostorné ložnice začalo svítat, sluneční paprsky za krátký okamžik zaplavily mezerami mezi závěsy asi čtvrtinu pokoje a dopadly i na Goranovu tvář, který rychle zavřel oči a hlasitě zaprotestoval obvyklým mručením.

"Ale no tak, slunce je přece fajn." poznamenal jsem škodolibě a tiše se usmíval.
"Rozhodně ne, když přímo nesnáším světlo a už vůbec ne v zimě."
"Máme ale léto, pokud sis nevšiml."
"Drahý, stále ještě poznám, kdy je venku sníh a kdy se slunce může přetrhnout, abychom se tady ohřáli na nejméně 30 stupňů."
"Samozřejmě...to bylo ironicky. Mám návrh. Do toho města pojedeme dřív."
"Chceš mi snad říct, že v baru mají otevřeno v..." podíval se na budík, "V sedm hodin ráno?"
"Večer, v sedm hodin večer. Takže můžeme vyjet tak o půl, abychom tam byli brzy. A koukej vstávat, nebo ti vezmu peřinu!"
"To se opovaž, aspoň ta mě tady hřeje....A ty, zajisté." dodal ještě, když viděl můj výraz.

Ani se nerozkoukal a už ležela celá peřina někde u nohou. Sluneční paprsky teď ozářily celé jeho bílé nahé tělo.

"Parchante!" zavrčel Goran a vrhl se po mě.
Teď hrál moment překvapení pro něj. Nestačil jsem zareagovat včas a silné paže sevřely má zápěstí, rty zabránily každým protestům a v mém klíně se uvelebilo krásné pozadí mého věznitele.

"Být tebou, moc bych sebou neházel. Mohlo by se stát, že by....Ano, přesně tohle by se mohlo stát." prohlásil Goran a tím něčím měl na mysli pomalu tvrdnoucí úd v mém klíně.

Pohled na něj takhle zdola mě vždycky dokázal až příliš vzrušit. Jakby ne, když na vás sedí něco jako démon v lidské podobě. Modrozelené oči se rozzářily, když jsem si provokativně olízl rty a marně se snažil vyprostit ze sevření těch zrádných dlouhých prstů. Vím, že tím vždycky dostanu já jeho, protože bylo nad slunce jasné, že tenhle pohyb mu dělal dobře. Pustil moje ruce a horlivě se chopil mých rtů. Pak začal po mém hrudníku rozsévat polibky a občasná dráždivá kousnutí. Už jsem doslova hořel touhou. Podivné bylo, že měl rád, když jsem seděl, on opřený o mě a já ovinul ruku kolem jeho krku. Prý se tak cítí v bezpečí, já bych se asi bál, ovšem u něj...člověk nikdy neví, co od něj může čekat. Asi jako teď. Pomalu přešel až k slabinám a špičkou jazyka se dotkl mých varlat. Zjevně se snažil ubránit pokušení pokročit trochu výš, kde právě teď jeho péči potřebuji nejvíc. Ať už mě nemučí, je to k zbláznění! Přejel prsty po délce mého naběhlého penisu a pousmál se, když viděl, jak jsem přimhouřil oči v záchvěvu slasti. Pak si olízl rty a bez varování zmizel celý můj penis v jeho ústech. Vrátil se až k jeho špičce a jemně skousl, čímž mi způsobil nemalé potíže se sebeovládáním. Ten malý proradný nekompromisní aristokratický hajzlík moc dobře poznal, kdy už to nemůžu vydržet. A velice rád toho poznatku využíval proti mně. Nebo spíš pro mě?

"Přestaň s tou hrou!" procedil jsem mezi zaťatými zuby, Goran stále ještě nepochopil, že jestli bude pokračovat, nebudu už na něj mít síly.
"Měl by ses naučit sebeovládání. A kdo jiný by ti to dokázal lépe vysvětlit....než já?"
"Chceš mě asi vyřídit....rovnou. Pak už se......"

Zbytek jsem nedořekl, jeden jeho prst vklouzl do mého těla takovým způsobem, že jsem už nedokázal vydržet tu jeho lekci sebeovládání ani minutu. Zavře jsem oči a to je jediné, co jsem cítil, bylo horké sperma v mých slabinách, které, jak jsem po chvíli zjistil, zvolna protékalo Goranovi mezi prsty. Pár chvil jsem se na něj díval, jak je Vám určitě jasné, dlouho jsem to nevydržel.
"Řada je na mě." zašeptal jsem ještě trochu zadýchaně.

"Ne, teď se musíme jít osprchovat a pak rovnou vyrazit, jinak přijedeme pozdě."
"Fajn, jak myslíš." musel jsem se pousmát, jak moc ironicky jsem to myslel.

On je vážně přesvědčený, že ho nechám bez povšimnutí. Ne, to se tedy mýlil. I já mám občas svoje postranní úmysly.

******


Asi tak minutu nebo dvě trvalo, než jsme se oba přesunuli do sprchy. No, ono přelézat tu vanu, to taky zabere nějaký ten čas. Goran na nás pustil teplou vodu a já se okamžitě chopil sprchového gelu. Začal jsem Goranovi umývat záda, pak břicho, zadek a nakonec moje ruce zamířily mezi jeho nohy. Sevřel mi zápěstí na protest, ale bylo hned znát, že to jenom hraje. Sevření nakonec povolilo a on se opřel o studené dlaždice koupelny. Přes jeho zrychlený dech jsem slyšel ten sametový hlas, jak prosí o víc. Jeho přání já vždycky rád vyhovím. Líbal jsem ho jako hladový vlk, který dostal svou oběť na stříbrném podnosu (mám štěstí, že nejsem vlkodlak, to stříbro by se mi asi nelíbilo). Ten kluk je ďábel, jeho jazyk připomíná ten hadí, absolutně mi nedává šanci se prosadit....až na mé prsty sevřené kolem jeho penisu, což mi bohatě stačí. Následovalo ještě pár osvědčených pohybů zápěstí a cítil jsem, jak se ostré nehty připomínající drápky zaryly do mých ramenou, Goranův orgasmus přišel hned po nádherném výkřiku do mých vlasů. Tenhle projev nejvyšší slasti mě pokaždé pohltí, že i já se musím chvíli vzpamatovávat, než mi to dojde. Goran se zcela uvolnil a já si ho přitiskl do objetí. Pak zvedl hlavu a lehce mě líbal chvějivými polibky, jak se ještě pořádně nevzpamatoval.
Po pár chvílích sáhl po kohoutku, zastavil proud horké vody a pokynul, abych se šel utřít. Když jsme byli hotovi, podíval jsem se na hodinky a málem mě kleplo.

"To už je tolik?!" spíš jsem konstatoval své zjištění. Goran zůstával v klidu, jako vždy.
"Nauč se hodiny, lásko, máme ještě tak třicet minut čas." ozval se, když na sebe soukal košili.
"Právě, jenom půl hodiny. Musíme vyrazit, chci tam být dřív."
"Rád bych věděl, co máš tak důležitého..."
Člověk by řekl, že mě podezřívá v nějakých nekalostí, takový on ale není. Má dostatek rozumu na to, aby pochopil, že musím vyřizovat určité věci, do kterých ho prostě nezatahuji. I on má svoje právo na svoje soukromí, ač už je to spíše naše soukromí.
"Moc se nechce. To, co o tobě říkají....vždycky mě to nutí...."
"Co o mě kdo říká?" zarazil mou zpověď Goran.
"No...ehm, Je to trochu složitější." v duchu jsem si vynadal, že se tak červenám.
"Mluv, nebo tě k nim nepustím. Co říkají?"
"Že...no, prostě...Že máš tak pěkný zadek a že by ho nejradši pořádně projížděli. Doslova!" tak a je to venku.

Chvíli bylo ticho, Goran jenom zamrkal v mírném šoku a dál zíral na mě. Za okamžik se naštěstí vzpamatoval.

"Aha...tedy. Fajn, dělají si z tebe srandu. Hele, každému z nich se jistě líbí ty oblé ženské tvary." při posledních slovech se lehce otřásl, čemuž jsem se prostě musel zasmát. Pak ale pokračoval...
"Navíc to není důvod k žárlení."
"Co? Já ne...nežárlím, jak jsi na to přišel?" a zase jsem v duchu zaklel, proč tak koktám?!
"Vybíjíš si na mě zlost, mám od tebe poškrábaná záda, pár modřin na nohou a jestli se ještě jednou pokusíš mi rozkousnout ret, zdůrazňuji, že tě nakopnu do toho tvého zadku a poletíš z mojí postele."

Když své oznámení dořekl, zalapal po dechu, jelikož všechna ta slova řekl na jeden nádech.

"To ale není pravda." nesouhlasil jsem.
"Že ne? Tak se dívej." stáhl si kalhoty, vyhrnul košili a otočil se ke mně zády, abych to všechno viděl. To dílo mojí hlouposti.
"Já... já se..." pořád jsem nemohl uvěřit.
"Myslíš, že jsem si nevšiml, co se děje? Hlídáš mě na každém kroku a já se přímo nenávidím za to, že mi to vůbec není nepříjemné. Aby bylo jasno, nechci, abys žárlil, nechci, abys měl zbytečné starosti a rozhodně chci, abys mě nepodezříval, protože ty moc dobře víš, jak to všechno je."
"Miluješ mě." řekl jsem ostýchavě.
"A doufám, že tohle nebyla otázka!"
"Ne, já říkám, že mě miluješ."
"No ano, miluji Tě! A právě proto chci, abys mi věřil. Já...ti....nelžu." vyslovoval jednotlivá slova pomalu a kladl jim už tak dost velký význam. Má pravdu, chovám se jako děcko.
"Omlouvám se." hlesl jsem tiše.
"A já bych raději měl vychladnout. Ještě bych začal křičet a to bych vážně nechtěl." prohlásil a chytl mě za ruku.
"Měli bychom jít." odtušil jsem skromně.

Ještě jsem na sebe v rychlosti hodil svou obvyklou šálu, kterou mi Goran daroval na Vánoce, a kterou nosím i v létě a už jsem si to mašíroval Goranovi v patách. Kupodivu mě nechal řídit, ale musel jsem ho za to políbit. No a jak je známo, u nás nezůstane jenom u letmého polibku. Jedeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama