Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Zpověď temného stínu - 4. část

6. března 2010 v 16:22 | 斎藤 昇 |  Povídky
Kapitola IV. - Nesahej na mě!
(Goranova první zpověď)


Trevor mě vysadil poblíž domu, kde bydlel v jednom z malých bytů. Upřímně řečeno, nedokážu si představit, jak by se tvářil teď, po tom roce se mnou, kdyby se sem měl vrátit. Zamířil jsem rovnou k parku přes silnici. Kresba už byla skoro hotova, jenom zbývalo pár detailů. Sedl jsem si pod strom a začal kreslit. Byl to ten samý strom naproti té samé lavičce, na které jsme se s Trevorem viděli poprvé trochu zblízka. Propadl jsem se do nostalgických vzpomínek a nepřítomně hleděl na lavičku před sebou...
Asi za půl hodiny jsem usoudil, že co nemám hotové tady, můžu dodělat i doma, protože už mi zbývalo jenom vystínování stromů a pár drobných detailů. S Trevem jsme se domluvili, že za ním přijdu do baru naproti parku, kam se dnes chtěl vydat. Tak jsem tedy šel.

V baru bylo nepříjemné množství lidí. Co tu chtějí, je přece ještě poměrně brzy, tak proč to všechno? Říkal jsem si pro sebe různé důvody, nakonec jsem nad tím pomyslně mávl rukou a vydal se rovnou k baru. Nebylo nijak těžké Trevora najít, ty jeho lesklé bílé vlasy poznám vždycky. Objevil jsem ho v přítomnosti několika holek a dvou chlapců, ve kterých jsem okamžitě poznal jeho přátele. Mohu-li je tak nazývat. Přistoupil jsem blíž a hned na mě padly pohledy všech v Trevorově blízkosti.

"Ahoj! Tak jak dopadlo tvoje dílo?" zeptal se Trevor a chytil mě kolem ramenou. V druhé ruce držel sklenku čehosi, v čem jsem okamžitě poznal naší oblíbenou skotskou whisky.
"Poměrně dobře. Díky." odpověděl jsem stroze.
"Tak, lidi, Gorana jistě všichni znáte. Gorane, tohle je Patrick, toho ještě neznáš." ukázal Trevor na mladíka s kaštanovými vlasy a zelenohnědýma očima.
"Ahoj, jsem Patrick. Těší mě." podal mi ruku.
"Goran...Poděšení na mé straně." odsekl jsem, ale ruku jsem přijal. Nikdo si zjevně záměny písmen 't' a 'd' nevšiml. Možná naštěstí.

Po vzájemném představování nastala chvíle absolutního omezení jakéhokoli tělesného kontaktu mezi mnou a Trevorem. Zjevně o nás svým přátelům pravdu neřekl. Zvláštní však bylo, že si ten incident s polibkem a objetím minulý rok vynaložili asi jako vtip. No dobrá, tohle se dá přežít. Ještě divnější však byly kradmé pohledy toho Pavla...Petra....P....ne, Patricka, tak se jmenoval. Proč se na mě zatraceně pořád dívá a tak divně se přitom šklebí?
Asi po hodině strávené v této společnosti jsem usoudil, že nebudu dál trápit svůj močový měchýř, zamířím na toalety a pak se prostě vrátím a budu se bavit dál. Jestli jsem si ale myslel, že to všechno proběhne v obvyklém klidu a s úlevou z vyprázdnění, tak to zjevně byla jenom mýlka.
Jakmile jsem za sebou zavřel dveře od toalet (ze kterých právě vycházel nějaký tlustý chlapík), otevřely se znovu a hned zase zabouchly. Dovnitř vstoupil Patrick, opřel se o zeď a mezi prsty žmoulal obal od žvýkačky. Nijak jsem si ho nevšímal a vykonával potřebu dál. Jakmile jsem si zapnul kalhoty a umyl ruce, ucítil jsem sevření silných prstů na svých ramenou. Prudce jsem se otočil a spatřil stále stejně připitomělý úšklebek v Patrickově tváři. Choval jsem se ale stále stejně netečně. Uvnitř sebe jsem ale cítil, že tohle není zrovna ten typ, který by člověka (natož stejného pohlaví) ohnul přes umyvadlo a začal si užívat. Tenhle úsudek byl naštěstí správný. Doufám. Odstrčil jsem jeho ruku ze svého ramene a zahleděl se mu upřeně do těch hnědozelených očí.

"Slyšel jsem, že jste s Trevorem milenci. Je to tak?" zeptal se po chvíli lehce chraplavým hlasem.
"Nevím, co jsi slyšel, nic ti nepotvrdím a ani nevyvrátím." odtušil jsem chladně a chystal se odejít.
"Počkej, kam ten spěch? Chci si jenom popovídat. Uvnitř je moc hluku."
"Proč by sis chtěl povídat zrovna se mnou?" ty blbče, to jsi musel říct zrovna takovou kravinu?
"Jsi roztomilý, víš to?" nebezpečně se zachechtal zvrhlým smíchem devianta.
"No, neuvažoval jsem o tom. A teď...když dovolíš." opět jsem chtěl projít. Marná snaha.
"Vážně, líbíš se mi, chvíli si budeme povídat, pak tě nechám jít." rozhodl Patrick.
"Omlouvám se, ale rozhodně nehodlám poslouchat tvé pokyny. Mám svou hlavu."
"No, nabídl jsem ti možnost volby."
"Co prosím?" teď už jsem začínal mít strach.

Patrick zahodil obal od žvýkačky a začal se ke mně pomalu přibližovat. A já logicky couval. Narazil jsem zády na umyvadlo a šoural se po jeho kraji doleva od Patricka. Něco už jsem tušil, něco docela neblahého. Patrick do mě strčil rukou a já poslušně zajel přímo do mezery mezi dvě umyvadla. Řekl jsem si, že mám smůlu s tím svým štíhlým pasem, protože být trochu vyvinutější, tak bych se sem nevešel. Bohužel, jsem takový, jaký jsem. Patrick se mezitím pobaveně ušklíbl a vztáhl ke mně ruku. To jsem rozhodně nechtěl, tak jsem řekl první věc, která mě napadla.

"Nesahej na mě!" vyštěkl jsem a ruku mu odrazil jiným směrem. Jen se odporně uchechtl.
"Copak, vadí ti snad něco?"
"Řekl bych, že je to víc než zřejmé."
"Hmm, ty vypadáš fakt dobře. Nechtěl bys poznat taky něco jiného, než pořád jenom Trevorova ptáka?"
"Nech mě a vypadni, tyhle řeči poslouchat nemusím." Teď jsem se naštval, mého Treva urážet nebude!
"Ale no tak, určitě se ti to bude líbit ještě víc, než s ním. Zapomeň na něj, nevíš, co je dobrý."
"Právě to já vím moc dobře, tak už...."

Jeho ruka přistála v mém rozkroku a nemilosrdně stiskla. K mému vlastnímu údivu se se mnou nic nedělo. Na to jsem byl příliš rozlícený. Znovu jsem jeho ruku odstrčil a trochu víc se přitiskl ke zdi.
Teď už jsem měl nahnáno, to musím přiznat. Hlavně ať někdo přijde, prosím, ať sem někdo vrazí.

"Myslím, že tě budu muset naučit lepšímu chování." prohlásil Patrick,chytil mě za košili a prudce vytáhl z umyvadlové pasti ven.

Byl to tak rychlý pohyb, že jsem narazil na jednu z kabinek. Ta se bohužel neotevřela a tak byl náraz trochu tvrdší, než jsem předpokládal. Než jsem se stačil vzpamatovat, Patrick mě chytil za ramena, otočil mě směrem k sobě a pokusil se mě políbit. Instinktivně jsem uhnul. Řekl jsem Trevorovi, že mé rty patří jenom jemu a nikomu jinému je nedám. Držel jsem se svého slibu. Zachoval jsem se jako nějaká holka. Patrickovi přiletěla facka a při dalším chabém pokusu o vysvobození jsem už neměl šanci utéct. Ten zvrhlík mi sevřel zápěstí nad hlavou tak silně, až jsem v nich začal ztrácet cit. Zasykl jsem bolestí a zkřivil tvář v bolestné grimase, čímž jsem si na Patrickově tváři vysloužil pobavený a nechutný výraz. Když jsem se ho pokusil kopnout do rozkroku, vysloužil jsem si další ránu. Jeho koleno udeřilo do mého břicha a mě se prudce zvedl žaludek. Teď mi odumíraly ruce, bylo mi špatně a zoufale jsem se snažil potlačit křik, o kterém jsem věděl, že by ho stejně nikdo neslyšel. Jenom bych si vysloužil další ohavný posměšek.

"Tak ty se mi vzpíráš? To se mi líbí. Jen tak dál, ale moc se nevyčerpej." prohlásil Patrick.

Propánakrále! Proč zrovna já poslední dobou sbírám rány jako světlušky do nádoby? Já už nechci, ať mě pustí, chci jít pryč, chci za Trevorem, chci začít křičet. Ano, konečně jsem se k tomu uvolil, budu křičet. Chvíli jsem sebou házel a pak jsem přešel na křik o pomoc, pak už jenom křik a pak na krátký, nepatrný vzlyk.

"Hmm, jen si řvi, tím si nepomůžeš, na mě to působí velice dobře, však se podívej sám."

Ozval se Patrick a přinutil mě pohlédnout do jeho rozkroku. To mě ještě víc znepokojilo. K čertu s tím, co jsem se naučil ve Francii, na nadrženého bastarda to stačit nebude, to vím jistě. Bezmyšlenkovitě jsem zaúpěl a svezl se po dveřích od kabinky, dřel jsem při tom klouby prstů po dřevě. Patrick se psychopaticky zachechtal a smýkl mnou po studených dlaždičkách. Proč nikdo, sakra, nejde?! To nemůže být pravda.

"Koukej vstávat, nebo tě to bude bolet mnohem víc." přikázal mi, "Dělej! Vstávej ty ubožáku!"

Podíval jsem se na svoje roztřesené ruce a zkrvavené klouby. Teď bych chtěl být tím bojovníkem ze svého snu. A chtěl bych mít vedle sebe svého společníka. Dostal jsem ránu do obličeje a v puse jsem ucítil krev. Zjevně jsem si prokousl ret. Nebo to tak aspoň vypadalo. Najednou se kolem mého hrdla pevně sevřely silné prsty a vytáhly mě na nohy. Cítil jsem, jak začínám rudnout, nedostávalo se mi kyslíku, sotva jsem dosahoval špičkami nohou na zem. Lapal jsem po dechu, ale jenom jsem vydával podivné zvuky. Chvíli jsem sebou trhal a mával kolem sebe rukama, párkrát jsem cítil, jak se moje nehty o něco otřely. Za okamžik jsem zavřel oči a přestal se bránit. Sevření ještě zesílilo a já se propadal kamsi do neznáma. Ještě jsem stačil zaslechnout ránu, někdo asi rozrazil dveře, pak sevření ustalo úplně a já padl na zem. Dál už jenom tma.


******


Procitám. Snažím se otevřít oči, ale nemůžu. Nějak mi to nejde. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mě někdo drží za ruku. Chtěl jsem sevřít prsty kolem té horké dlaně, výsledkem však byla pouze bolest z rozrytých kloubů. Ten někdo sebou zjevně škubl a něco zašeptal. Nerozuměl jsem. Nakonec se mi podařilo trošku pootevřít oči a spatřil jsem známou tvář, kterou lemovaly zářivě bílé vlasy, ač byla trochu rozmazaná. Zamžoural jsem a pak se pokusil promluvit.

"Kde...." začal jsem.
"Neboj, jsi v pořádku. Je o tebe postaráno." ozval se jemný hlas
"To....nemocnice?" vykoktal jsem jen dvě slova a zase zavřel oči.
"Ne, jsi v domě jedné....Gorane? Slyšíš mě?"

Slyšel jsem ho, ale byl jsem unavený a chtěl spát. A usnul.
Když jsem se znovu probral, skláněla se nade mnou nějaká žena. Mžoural jsem na ni ospalýma očima. Modré oči sledovaly mou tvář a pár neposlušných pramenů špinavě blonďatých vlasů jí spadalo do tváře. Znovu jsem zamrkal a doufal, že tohle není nebe....nebo snad peklo?

"Trevore, už se probírá. Hmm, ano, je vzhůru." ozval se hlas té ženy. Slyšel jsem dunivé rány, jak někdo běžel a hned nato někdo sevřel mou dlaň. Nevnímal jsem bolest, která se mi rozlila celou rukou.
"Je ti dobře? Zlato, podívej se na mě." ano, to byl on. Poznal jsem jeho hlas.
"Vodu..." vypravil jsem se zebe, mám hroznou žízeň, ale oči se mi pořád nechtějí naplno otevřít.
"Ten mladík se ale pořádně uhodil, dost se divím, že nemá větší otřes mozku. Jen se na něj podívej."

Jakmile ta žena prohlásila cosi o mozku, hned mi došlo, co se stalo. Když jsem padal, šíleně jsem se praštil do hlavy o něco tvrdého. Asi o umyvadlo, co já vím. Bolí to, musím uznat, že tohle vážně bolí. Ještě chvíli a asi se mi rozskočí hlava, musím se napít.
Něčí ruka mi zvedla hlavu a druhá přitiskla ke rtům sklenku s vodou. Pil jsem tak rychle, že se pár kapek vody neudrželo v mých ústech a cítil jsem, jak chladivá tekutina stéká po mé tváři na krk.

"Řekni, jak se cítíš?" zeptala se znovu žena, která se nade mnou nakláněla.
"Asi jako kočka ve vodě." zcela nesmyslná odezva lehkého otřesu mozku.
"Bude v pořádku, už si s námi hraje."
"Lauro, musím ti poděkovat. On nesnáší nemocnice, nevěděl jsem, kam ho vzít jinam."
"No jistě, nic se neděje. Hlavně, že můžu pomoct, ne?"
"Nechci rušit...ale rád bych něco dodal." ozval jsem se po chvíli jejich rozmlouvání.
"Copak, chlapče, něco tě bolí?" zeptala se mě láskyplně Laura.
"Asi tak všechno, ale rád bych šel domů, prostě pryč."

Místností se rozlehlo ticho, které narušovaly jenom moje pokusy sednout si. Samozřejmě bez výsledku. Už jsem chtěl něco říct, ale předběhl mě Trevor, který mi pomohl se trochu zvednout a nacpal pode mne polštáře. Záda mě začala taky bolet, cítím se jako nějaký cvičný pytel pro boxery. Vděčně jsem se na Trevora podíval, ale pak mě hned bodlo u srdce. Co se stalo pak, když jsem se složil na těch toaletách? A kdo vtrhl dovnitř, aby mě zachránil...nebo zachránila? Proč mě ještě nepolíbil? Tak proč?

"Já si půjdu uvařit kávu, jestli vám to nebude vadit." ozvala se Laura a odběhla pryč.
"Proč vždycky já?" zeptal jsem se se smutným úsměvem na tváři.
"Nahnal jsi mi strach, ale už je to v pořádku. Ten hajzl za to zaplatil a bude platit dál."
"Treve, cos mu udělal?" mám docela obavy, že ten kluk dost trpěl. No co, zasloužil si to.
"Neudělal jsem mu nic proti tomu, co on chtěl udělat tobě. Ještě ses neviděl, vypadáš...."
"Je mi jasné, jak vypadám. Všechno mě bolí, přiškrtili mě, kousl jsem se a bolí mě hlava, jak ještě nikdy. A navíc..." zarazil jsem se, nechci mu přece říct, že mě mrzí, že je tak daleko ode mne.
"Jak jsem řekl, zaplatil a platí dál. Nikdo, opakuji, nikdo mi tě nebude mrzačit."
"A navíc..." pokusil jsem se nakonec říct, co chci.
"No a navíc nedovolím, aby tě někdo....cos chtěl říct?" dodal Trevor, když mu všechno došlo.
"Pojď ke mně, ty výbušný hrdino."

Okamžitě mě poslechl a konečně vtiskl polibek na mé bolavé rty. Chtěl se odtáhnout, ale já ho přinutil se vrátit a polibek ještě více prohloubit. Chybělo mi to, jako kdybych spal celé roky. Teď už mi bude muset vysvětlit, proč do toho baru vůbec chodil.
Nedokážu se na něj zlobit, ale on se dokáže pořádně naštvat na ty, kteří mi ubližují. Jednou mě omylem škrábla kamarádka při spravování motorky, jakmile odešla, začal se vztekat a okamžitě mi ten malinký škrábanec zalepil náplastí, abych náhodou neměl jizvičku. Je fakt, že jenom díky němu mám tělo jako malé dítě, které si ještě nestačilo způsobit jizvy a oděrky. To on mě udržuje zcela nezraněného. Pokoušel se mě dostat na slunce, že bychom se prý opalovali. Šeredně se mýlil, já rozhodně hodlám zůstat tak bílý, jak jsem. Nebýt jeho, tak na to slunce ani nevlezu, je všude, člověk sotva najde nějaké stinné místo. Musím si to přiznat, bez něj bych už nevypadal tak, jak vypadám teď. Možná si na vzhledu až moc zakládám, ale dělám to přece jenom pro něj. Navíc se chci líbit sám sobě a se zlomeným nosem bych toho rozhodně nedocílil.
Ještě chvíli mě líbal a objímal, pak se zatvářil, že přemýšlí, řekl, ať počkám a odběhl někam pryč, usoudil jsem, že za Laurou. Slyšel jsem každé slovo, dveře byly otevřené a zdi zjevně ne moc silné.

"Mohl bych si ho odvézt domů? Vím, že bych neměl, ale dám na něj pozor." promluvil Trevor.
"Chce to klid, přece jenom, nevíme, jak na tom je." odpověděla Laura.
"Jsi snad doktorka, musíš vědět, co mu je!" zhrozil se Trevor a hlas mu přeskočil o stupeň výš.
"Prosím tě, děláš, jako by to byl tvůj milenec, nebo co."
"A právě proto." hlesl na odpověď.

Chvíli trvalo, než to Lauře došlo. Právě si vyslechla přímé doznání a důkaz Trevorovy orientace.

"Co prosím?" zeptala se po pár vteřinách mlčení.
"Lauro, jsem s ním už rok. Já...miluji ho. Musíš..." koktal Trevor.
"No jistě, to jsi celý ty. Pořád jenom vtipkuješ. Kde ten nebožák vůbec bydlí?"
"Se mnou v....našem domě." naštěstí neřekl, co jsem zač, z jakého rodu pocházím.
"Hele, znám ty tvoje vtípky, ale teď vážně, kdo vůbec ten kluk je?"
"Na tom nesejde. A nepřerušuj mě, já nežertuji, vážně jsme milenci...a víc, než to."
"Ty ses snad zbláznil! Jsi gay? Proč...hej, kam si myslíš, že jdeš?!"

Za chvíli byl Trevor u mě a bral mě do náruče. Okamžitě mi došlo, že nechce dál tu konverzaci rozvíjet.

"Půjdeme, ještě poděkujeme a raději pryč." prohlásil, přitiskl si mě k tělu a odnášel pryč. Chytil jsem se ho kolem krku a vděčně si položil hlavu na jeho rameno.
"Díky, žes nám pomohla, ale už bychom měli jít. Sbohem, až budeš něco potřebovat, ozvi se." řekl Trevor mezi dveřmi a já zamumlal něco jako poděkování. Spěšně jsme vyrazili na ulici, kde parkovala naše dodávka. Cestou ani jeden z nás nepromluvil. Jakmile jsme nasedli do auta (já tentokrát vzadu), oba jsme se zjevně těšili na náš domov. Když mi Trevor pomohl došourat se aspoň do vstupní haly, byl jsem vážně rád, že už nikam chodit nemusím. Nohy mě bolí, hlava už naštěstí trošku přestává a dezorientace je naštěstí pryč. Když už i já poznám svoje auto, tak musím být v pořádku. Můj milovaný mě ochotně v náručí odnesl až do našeho pokoje a tam mě opatrně uložil na pastel. Odmítal jsem se nechat svléknout, aspoň ne teď. Důvod? Zase by zuřil. Tohle mám na něm rád, stará se o mě, když ho potřebuji, je se mnou. Nepočítaje ty noci, které spolu trávíme. Miluji ho.



Kapitola V. - Pero a inkoust


Měl pravdu. Proč on? Nikdy ho nedokážu uchránit před bolestí. Je pravda, že tenhle kluk má posunutý práh bolesti, ale i tak. Gorane, nemůžeš se vystavovat nebezpečí, a odteď s tebou budu chodit klidně i na ten záchod, pokud nebudeme doma. Měl jsem ti říct pravdu? Nebo raději mlčet? Až příliš věcí tu má dvě řešení.
Uvařil jsem čaj a donesl ho Goranovi do postele. Když jsem přišel, ležel na boku a něco tiše mumlal. Pak jsem si všiml, že v ruce drží ten svůj oblíbený starý brk a kousek pergamenu. Líbí se mi, jak je tu všechno staré, místo papíru jsou tu kusy pergamenů, místo propisek brky a spousta dalších věcí. Slyšel jsem, jak to pero škrábe při každém slově. Co to ale píše? Ne, to je jeho věc.

"Přinesl jsem ti čaj." řekl jsem záměrně potichu.
"Treve, to nemusíš. Jenom tu něco dopíšu a hned se ti budu věnovat." odpověděl Goran.
"Spíš já se budu věnovat tobě." zasmál jsem se, když jsem uviděl jeho výraz. Jak to asi pochopil?

Goran se přetočil na druhý bok a na stolek odložil brk, lahvičku inkoustu a zažloutlý (teď už popsaný) pergamen. Přistoupil jsem k němu, položil tác s čajem na druhý stolek a zase se ho snažil svléknout. Šaty měl docela špinavé. Zřetelně jsem viděl modřiny po stisknutích toho spratka Patricka, ale jinak se zdál být v pořádku. Už se i smál, dokonce si došel pro něco na psaní. Hlavně, že jsem mu zakázal chodit bez mé pomoci. To je celý Goran. A právě to, že má svou hlavu a to, jak žije....přesně takhle se mi líbí, nechtěl bych ho měnit. No, možná by mě měl brát častěji s sebou do sprchy.
Konečně se nechal svléknout a přikrýt. Byl tu docela chlad, venku ovšem svítilo slunce. Vůbec všechny místnosti tady jsou poměrně chladné.

"Pojď za mnou a nech ten čaj." prohlásil tiše Goran a v jeho očích se mihly plamínky....čeho?
"No ne, zatoužil jsi po..." doplňte patřičné slovo, řekl jsem si a musel se pousmát.
"Jak to říct, asi po tobě, nebo je tu snad někdo jiný, koho bych volal?"
"Půjdu, když mi řekneš, co jsi psal." to je pro mě typický.
"Jenom pár veršů, nic víc. Se skrytým významem, jako vždy."
"Dáš mi to přečíst?" zase dotírám.
"Když mi řekneš pravdu. Co jsi dělal v tom baru? Proč jsme tam šli?" dobře, řeknu mu to.
"Hledal jsem si práci. Já vím, nepotřebuji si nic hledat, ale i tak..." a nedokončil jsem.
"To jsem si myslel. Treve, já tě chci mít tady, jestli chceš práci, tak prosím, ale nějakou...normální."
"Zaskočil jsi mě." odpověděl jsem poněkud překvapeně. Usmál se.
"Tak už toho nechme a ty pojď za mnou."

Poslechl jsem ho, svlékl se a vlezl si k němu. Za tu chvíli stačilo jeho tělo předat docela velké množství tepla i přikrývce. Teď to teplo chci já.
Natáhl se pro polibek a hned jsem cítil jeho ruce na svých zádech. Tohle jsem potřeboval i já. Mazlit se s ním a nechat ho, aby se stulil do mého náručí a tiše oddechoval. Většinou se stulí, pak ale začne líbat můj hrudník i břicho a až si to dostatečně užije, posune se zase zpátky a schová hlavu do mých vlasů. A přesně to samé udělal i teď. Nikdy mi to nezevšední.

"Miluji tvoje tělo. Tu jemnost a vůni, jak mě objímáš, tvoje rty..." zašeptal a znovu mě políbil.

Neodpovídal jsem, všechno bylo dáno najevo činy. Dívat se do těch modrozelených očí, to je mi dostatečnou odměnou. Ovinul jsem paže kolem jeho těla a přitiskl ho k sobě. Chytil se mě ještě pevněji. Proč mám ten pocit, že se do mě chce vpít? Ale i tak, čím pevnější tohle objetí bylo, tím víc jsem cítil jeho lásku. Samozřejmě jsem věděl, že mě má rád, dokonce miluje, ale nikdy jsem to nepocítil v takové intenzitě. A pak že muži nedokážou cítit to samé, co ženy. Tak si říkám, že těch sentimentálních chvilek máme za sebou docela dost. Však proč ne?
Goran trochu nadzvedl hlavu a podíval se na mě, ve tváři celý zrůžovělý, ale usmíval se.

"Copak?" zeptal jsem se také s úsměvem.
"Čím dál častěji končíme v posteli ještě před obědem." odpověděl zcela pravdivě.
"A kdo by ti odolal? Oběd je jenom taková drobnost. Ale neboj, já si ten hlad vynahradím."
"Hmm, Treve? Mám jít dělat to jídlo? A nebo máš jiné plány?"
"Nikam nechoď, ještě je brzy. Buď tu se mnou." zaprosil jsem.
"Tak to nemusíš říkat dvakrát."

Můj milovaný se otočil a přitiskl se ke mně zády. Dokonale jsem kopíroval svým tělem polohu jeho těla. Chci cítit každý kousek jeho kůže. A mimochodem, zdá se mi to, nebo se mi ten kluk přímo zoufale nabízí? To mě tady nemusí pobízet dvakrát.
Trochu jsem se odsunul a prsty přejížděl po jeho nahém těle. Na některých místech už byly znát modřiny. Postupoval jsem od nohou po boky, záda, pak zpátky na hrudník, až k jeho obličeji. Chvíli jsem mu přejížděl po rtech a pak pomalu vsunul jeden prst do jeho úst. Ten vlhký jazýček si s ním hned začal hrát. Musel jsem zavřít oči, abych to vůbec vydržel. Podložil jsem si rukou hlavu a díval se, jak se Goran mazlí se svou hračkou, kterou mu právě dělá jeden můj prst. Jak roztomilý pohled. To musím uznat. Pak jsem prst pomalu vytáhl z těch semknutých rtů a vrátil se zpátky k tomu stále se hemžícímu zadečku. Pořád mě dráždil, jenom když se mu naskytla dobrá příležitost. Přiložil jsem ten vlhký prst mezi jeho půlky a pomalu přitlačil. Prohnul se v zádech a sténavě vydechl. Pomalu jsem prst vytahoval až k poslednímu článku a pak zase vnořil do jeho těla. K jednomu prstu se přidal další a po chvíli ještě jeden. Goran se už doslova svíjel pod mou péčí, já ale nepovolil. Chci ho vidět na pokraji svých sil, chci se dotýkat toho vlhkého těla a líbat jeho nádherné rty.

"Já...prosím. Chci....." zakoktal se Goran, jeho hlas však přešel ve sténání.
"Co? Řekni, co chceš." naléhal jsem na něj.
"Tebe....nejblíž u sebe....v sobě." sdělil mi naléhavou potřebu.

Zalapal po dechu, když jsem se prsty dotkl jeho prostaty, pak jsem tento pohyb zopakoval ještě víckrát a doprovázely ho tlumené výkřiky. Goran zabořil obličej do polštáře, aby nebyl tolik hlasitý.

"Chci, abys prosil. Chci tě slyšet křičet. Tak křič!" přikazovat jsem mu to nemusel, sám to chtěl.

Vytáhl jsem prsty z jeho těla, jednou rukou stále hladil ta nádherná záda a druhou rukou sáhl po lahvičce lubrikantu na stolku. Nanesl jsem nemalé množství gelu na prsty a přiložil je k otvoru mezi jeho půlkami. Nemravně mi vyšel vstříc, já se ale odtáhl. Svou erekci jsem potřel chladivým gelem. Už jsem to nemohl vydržet. Přiložil jsem špičku svého penisu ke vstupu do jeho těla a chvíli nás oba škádlil. Pak jsem přitlačil, jak to jen šlo a vnikl do něj tak prudce, že to donutilo nás oba zasténat. Začal jsem se v něm pohybovat a pomalu jsem ztrácel kontrolu nad rozumem i tělem. Vzdychal a svíjel se, viděl jsem, jak zaryl nehty do matrace. V této poloze jsem snad s každým přírazem narazil na jeho prostatu. Jednou nohou mě za zadek přitlačil blíž ke svému tělu. Vzal jsem do ruky jeho naběhlý penis a až hrubě jsem ho začal ukájet. Sykl jsem bolestí, když se mi jeho nehty zaryly do boku, ale poddal jsem se tomu. Jak tenká hranice je mezi bolestí a neskonalou slastí. Rychlost mých přírazů už téměř neznala mezí. Goran už otevřeně křičel, vykašlal se na zakrývání svého vzrušení a prostě začal křičet. Už jen ten zvuk mě doháněl k hranici nemožného. Šílel jsem z toho, jakým způsobem mi dovolil, abych si ho vzal. Chce si snad ublížit ještě víc, než mu bylo ublíženo? Sakra, vždyť ho roztrhnu vejpůl, aspoň on by mohl používat mozek, když já myslím trochu něčím jiným a níže položeným, než je mozek. Už to nebude trvat dlouho, dostane, co chtěl. Ta šílená rychlost se stala ještě šílenější, Goran mi zarputile vycházel vstříc, i když byl jistě unavený. Ještě chvíli trvalo tohle neuvěřitelné tempo a já cítil, jak začínám ztrácet hlavu, před očima jsem měl hvězdičky a moje tělo se chvělo v nezaměnitelné vlně orgasmu. Ještě párkrát jsem pronikal hluboko do toho nádherného těla a pak jsem cítil mírné škubnutí v tom krásném údu. Goran ještě jednou vykřikl a pak začal plnit mou dlaň produktem svého chtíče...s mým jménem na rtech. Ještě chvíli jsem se vzpamatovával, pak jsem si k sobě přitiskl to roztřesené tělo a políbil ho na krásnou šíji. Pousmál jsem se, když vydechl slastí. Goran se otočil ke mně a políbil mé rty.

"Miluji Tě..." zašeptal smyslným hlasem políbil mě na tvář.
"Já miluji Tebe." odpověděl jsem mu také šeptem a přejel rukou přes jeho rty.

Natáhl jsem se pro ubrousky, očistil nás a následně přes nás přehodil přikrývku. Jedna z nejhezčích chvílí, které jsem kdy zažil, byla právě tahle. Jediné, co mi dokázalo tuhle chvíli překazit, bylo vědomí, že ještě musím Patrickovi názorně ukázat, co se stane, jestli ještě někdy sáhne na mého Gorana. Ale na to teď myslet nebudu. Zítra je taky den. Hladil jsem ty nádherně jemné havraní vlasy a po chvíli bylo slyšet, jak Goranův dech našel ustálenou polohu. Usnul, můj malý aristokrat. Můj dokonalý milenec, má jediná láska. A až se ráno probudím, budu ho stále držet v náručí, ruku na jeho hrudi, obličej zabořený do voňavých vlasů, celé tělo přitisknuté k tomu jeho. Ano, to je láska!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 Ghoul Carrot Ghoul Carrot | Web | 7. března 2010 v 17:18 | Reagovat

Nádhera ;-)

2 Iris Iris | Web | 8. března 2010 v 10:06 | Reagovat

Děkuji moc, Carrot :-*

3 Lenka Lenka | E-mail | 7. března 2012 v 15:51 | Reagovat

asi sem se zamilovala :-)  :-)  :-) veľmi krásna povídka. 8-)

4 Nathan Nathan | Web | 7. března 2012 v 16:46 | Reagovat

Děkuji mockrát, ano, taky jsem se zamiloval do těch postav, které jsem vytvořil. Jako by opravdu žili :) Díky za tvou přízeň :-*

5 Lenka Lenka | E-mail | 7. března 2012 v 17:20 | Reagovat

[4]: rado sa stalo, ale ja sem se zamilovala do Gorana. :D vždy budeš  mať moju priazeň :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama