Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Věznice GraveStreet - úvod + 1. část

24. července 2011 v 15:12 | 斎藤 昇 |  The GraveStreet
Věznice GraveStreet


Přiznal jsem se. Kradl jsem v té zastavárně, ale já nikoho nezabil. Potřeboval jsem jenom nějaké peníze na zaplacení nájmu a na jídlo. Jenže to mi oni prostě nevěří. Odsoudili mě za krádež šperků a za dvojnásobnou vraždu. Co myslíte, je tu možnost, že bych se ještě někdy podíval na svět bez mříží? Asi těžko. Ten prodavač, nevím, kdo přesně to byl. Ale aspoň z cest autobusem do školy a zpátky jsem znal tu brigádnici. Fakt, že jsem je oba podle soudu zabil, mi na svědomí moc neulehčil. Mám jít sedět. Už za pár hodin mě převezou na místo, které se má stát mým novým domovem. To zařízení je prý hlídané jen zvenku, takže uvnitř jsou kontroly jenom jednou za nějaký čas. A to znamená, že uvnitř vládne naprostý chaos a žádná pravidla se tam nedodržují. Je to už trochu ohrané, ale přesto se sám sebe ptám, proč já? Proč?


******

Nezletilý mladík seděl v autě pro přepravu vězňů a bezmyšlenkovitě se pohupoval dopředu a dozadu. Zíral na podlahu dodávky a sem tam ho napadla myšlenka, jak stráví zbytek svého života. Ve vězení, to ano. Věděl, že se z něj už nedostane, ale nedokázal si ten život představit. Taky přemýšlel o tom, jestli v zastavárně viděl někoho podezřelého. Ale vzpomněl si jen na starou paní, která si tam šla vyzvednou jakousi vázu, chlapíka s doutníkem mezi prsty, který si povídal s prodavačem, nějakou blondýnu, spíš bělovlásku s docela vysokým mužem, co si prohlíželi regály. Ale ani jeden z nich nevypadal na to, že by dokázal zabít dva lidi v pouhých několika vteřinách. Bože, jak o tom pořád přemýšlel, málem z toho začal šílet. Nebude teď chodit do školy, neuvidí se s přáteli, pro všechny je vrahem a zlodějem. Co si počne? Vlastně ... může mu to být jedno, stejně už nikoho, kdo ho měl rád, neuvidí. A když by se stal zázrak a někdo ho přišel navštívit, stejně se s tím člověkem setká jen přes sklo nebo plot s elektrickým napětím. Tak co se stará.
Auto s cuknutím zastavilo a muži se zbraněmi vyvedli chlapce z auta. Uviděl před sebou velké oplocené zařízení. Jak předpokládal, plot je pod proudem, protože o kousek dál spatřil generátor. Taky za plotem. Ten nesloužil jen pro osvětlení, zcela jistě byl napojený i na oplocení. Měl chuť utéct a dokonce sebou trhl v gestu útěku, ale zůstal stát. Zjistil totiž, že by to nebyl pokus o útěk, ale zcela jistě zdařilý pokus o sebevraždu. Všichni tu byli ozbrojení a připravení ho kdykoliv zastřelit. Nedivil by se, kdyby uběhl sotva dva kroky. Takže rozum zvítězil. A navíc, někdo na něj začal mluvit, čehož se lekl a znovu sebou trhl.

"Hele, kolik ti vlastně je, co?" zeptal se najednou jeden z mužů a chlapcova myšlenka na zběsilý úprk rázem zmizela takovou rychlostí, jakou přišla.
"Je mi šestnáct, pane." odpověděl rozpačitě chlapec, třásl se mu hlas.
"A jaj, tak to by ses měl začít bát. Mladý maso ty parchanty bude zajímat, to mi věř. No, je mi líto, ale je čas."
"Času teď budu mít dost. Mohl byste pro mě něco udělat?"
"Co jako? Proč bych měl něco dělat? Ty nejseš moje starost. A jestli seš nevinej nebo ne, to je mi jedno. Dělám svou práci." obořil se na něj muž z ochranky.
"Sundejte mi ta pouta a jednu mi vrazte. Třeba tou pistolí." pronesl mladík své zvláštní přání, čímž muže rozesmál.
"Ty to ale ňák rychle vzdáváš, chlapečku. Padej do domečku, nebo budeš mrznout nahej v týhle zimě." rozkřikl se muž.
Pouta chlapci sice sundal, ránu už mu ale nedal. Ten se zklamaně šoural jedinou možnou cestou do věznice. Muž z ochranky na něj ale ještě jednou zavolal.
"Počkej, dám ti jednu radu." přiběhl k zimou se třesoucímu chlapci.
"Proč mi chcete dávat rady?"
"Je mi sice jedno, co se s tebou stane v příštích dnech, ale abys přežil prvních 24 hodin, s nikým se tam moc nevybavuj. Jednou jsem byl na kontrole tam uvnitř a našel jsem tam s parťákem oběšenýho mladýho kluka. Určitě to udělal proto, že už nechtěl snášet ty hrůzy od ostatních hajzlů. Tohle není zařízení pro mladistvý, tohle je peklo. Dávej si pozor, s kým se tam vybavuješ. A teď už jdi."
Chlapce tohle zjištění skoro porazilo. Nečekal žádnou péči, ale že to bude až tak hrozné.
"Díky," podíval se na štítek na mužově služebním obleku, "Franku. Vážím si toho."
Frank jen pokýval dvakrát hlavou a rukou naznačil gesto, aby mladík pokračoval. Aspoň nechtěná starost zhruba padesátiletého muže mu udělala trošku radost.
Naposledy se ohlédl na zasněženou ledovou krajinu v dálce a pak zmizel za branami pekel …

"Cos tomu klukovi říkal?" ozval se za Frankovými zády hlas jeho parťáka.
"Jen jsem mu říkal, co jsme tam uvnitř viděli minule, pamatuješ? Ten oběšenej."
"No jasně, že si to pamatuju. A tenhle neskončí o moc lépe, to ti říkám."
"Čert ví, jak to s ním dopadne. Ale tam ten prej hodně trpěl už za svýho života, jinak prej to, než umřel, trvalo několik minut."
"To je hnus. Buď už radši zticha a pohni tím svým starým zadkem, ať už můžeme vypadnout."
"Jak starým? Ty máš co říkat, mladej! Stejně nezapřeš, že se ti líbí ten novej Francouz, co ho přijali minulej tejden!" rýpnul si Frank a pobaveně se vydal za parťákem.
"Dej mi pokoj, jestli ti vadím, tak si hledej někoho jinýho, kdo ti bude vařit kafe." usmál se mladší z mužů a nasedal do přistavěného policejního auta, byl to Hummer H2 v černé barvě. Pěkný kousek, hlavně, když neměl ty přitroublé policejní barvy. Bohatě stačil majáček.
Ještě než Frank nastoupil, podíval se na věznici a poněkud sklesle si uvědomil osud mladíka, který mu tváří připomínal jeho syna, když byl mladší. Hodně štěstí, chlapče, popřál mu v duchu, pak zabouchl dveře od spolujezdce, připoutal se a poklepal na palubku, aby jeho parťák nastartoval. Auto se rozjelo směrem od věznice a nechalo vše tak, jak bylo. Jenom přidalo další duši do pekelných ohňů.



Kapitola 1. - Přivítání

"The Time bomb is ticking and no one is listening.
Our future is fading.
Is there any hope we'll survive?"
-
Disturbed - Another Way To Die


Cela číslo 37. Na horním lůžku ležel asi tak čtyřicetiletý muž a četl si v ošuntělé knížce. Když uslyšel, že do jeho cely někdo vstoupil, slezl z postele a bedlivě si nově příchozího prohlížel. Že je nový usoudil z toho, že jeho tvář ještě neznal. Jinak už tu potkal snad všechny.
Každá cela byla otevřená, protože na tohle místo už téměř přestala chodit ochranka, žádné kontroly, žádná omezení.
"Chlapeček. A pěkně mladej, co? Koukej mazat, najdi si volnou celu. Hned!" křikl pobaveně starší z mužů, kteří byli přítomni, stáli a opírali se o zábradlí.
"Ale já nevím, která je volná." opáčil mladík. Nechtěl na sobě dávat znát svůj strach.
"Celá řada tamhle vzadu. Teda aspoň myslím. A už bych ti doporučoval jít, jestli nechceš pohlazení na přivítanou." zašklebil se další muž a prstem ukázal na řadu prázdných cel na konci haly. Střep, který svíral v ruce, byl omotaný kusem látky, aby se nepořezal. Chlapec už tedy věděl, co myslel tím pohlazením.
Mladík svižným krokem přešel halu až k prázdným celám a vybral si třetí zleva. Sedl si na postel a pozoroval dění v hale. Všiml si, že sem z nějakých dveří přichází parta vysokých mužů a v ruce měl jeden z nich basketbalový míč. Takže je tu i nádvoří, pomyslel si chlapec. Z myšlenek ho probudil zvuk kovu o kov. Nadskočil leknutím a otočil hlavu směrem, odkud zvuk přicházel. O mříže se opíral mladý muž, tak kolem dvaceti, v ruce svíral kovovou tyč.

"Jsi v mé cele, běž pryč." oslovil vylekaného chlapce hlubokým hlasem. Drobná postava se zvedla z postele.
"A ty jsi kdo?" zeptal se drze mladík, ale nehnul se z místa. Proč si už podruhé vybral špatnou celu? To nám to pěkně začíná.
"Matthias. Běž. Pryč." oznámil záhadný muž a zvedl hlavu.
Jeho černé vlasy mu spadaly do zvláštních očí. Tedy, jedno oko zcela zakrývaly, ale ty oči měly až zlatavou barvu a působily podivně příjemným, možná až hřejivým dojmem. Muž zvaný Matthias se však tvářil ponuře.
"Řekli mi, že všechny cely vzadu jsou volné." vysvětloval mladík, teď už trošku ostýchavě, ne drze. Měl zvláštní pocit. Pak si vzpomněl... "Tedy, řekli, že si to myslí."
"Mysleli špatně." odvětil suše Matthias. "Jak ti říkají?" zeptal se nečekaně a přišel k chlapci blíž, svírajíc tyč oběma rukama. Toho se mladý trestanec trochu zalekl.
"P-proč ti to mám říkat?" koktal chlapec a udělal krok zpět. Zády narazil na stěnu. Teď byl v pasti.
"Jednou sem přišel asi čtrnáctiletý kluk, Valentino. Tobě nebude o moc víc. Ostraha sem nechodí, na dveřích je napsáno, že se sem podívají jednou za měsíc, ale kašlou na to. Hádej, proč. A víš taky, že mladej kluk tu se zdravou kůží dlouho nezůstane?" opáčil Matthias, "A teď znovu, jak se jmenuješ?"
Chlapci vyschlo v ústech. Ten Valentino, je to snad ten kluk, o kterém mluvil strážný Frank? Je to možné?
"Jsem Thomas. Tom. Co se stalo s tím klukem?" ptal se horlivě.
"No, Tome, první noc byl v pohodě, ale asi po týdnu jsem ho slyšel, jak v noci kňučí a brečí. Pak mi došlo, o co jde. Jednou mě vzbudil hroznej řev a když jsem vyběhl z cely ven, ve vestibulu ležel ten kluk na stole, po stehnech mu tekla krev a střídal se na něm už kdo ví kolikátej chlap. To nemluvím o pořezaných rukách. Tak co, ještě pořád tu chceš zůstat?" snažil se vyděsit už tak vystrašeného Thomase. Ten už skoro nedýchal.
"Ty... ty kecáš. To je blbost." Tom tomu nevěřil. Nebo alespoň nechtěl. Ale přesto se bál. Matthias hodil tyč na postel a ještě víc se k Tomovi přiblížil. Když byl jen pár centimetrů od jeho obličeje, znovu promluvil.
"Valentino to po pár týdnech vzdal. I tak jsem se divil, že přežil tak dlouho. Byl tu skoro měsíc. Oběsil se přímo tamhle nad vestibulem, jak se jde do sprch. Nechtěj tak skončit taky, maličký." Matt se odmlčel, ale pak pokračoval.
"Byla by škoda tu zemřít."
"Jdi k čertu! Vyhrál jsi, radši si najdu jinou celu." odsekl Tom.
"Hah, já věděl, že tohle zabere." šklebil se Matthias. Tak tohle Toma dorazilo. Nejdřív ho vyděsí k smrti a teď vtipkuje?
"Cože?! Takže to všechno byly kecy?!"
"To už je na tobě. Radši si dávej pozor. Je tvoje rozhodnutí, jestli mi budeš věřit."
Tom se na Matthiase ještě chvíli díval, pak se ale odebral do druhé cely zleva. Proč si s ním ten idiot tak hrál? Tss, ať si říká, co chce. Ve čtrnácti se sem ten kluk nemohl dostat. Lhal mu …
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Warrior-ka Warrior-ka | 25. července 2011 v 17:27 | Reagovat

Krásný, moc se ti to povedlo! :-) Jinak jsem to já, Caroline :D

2 Asagi Asagi | Web | 26. srpna 2011 v 20:05 | Reagovat

Děkuji moc, má drahá :) Jsem rád, že se ti to líbí :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama