Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Pianistova zakázaná melodie

25. srpna 2011 v 22:36 | 斎藤 昇 |  Povídky

Pianistova zakázaná melodie



Úvod


Černě oděný muž procházel mlhou zastřeným parkem, zaujatě pozoroval okolí a pokuřoval ze své cigarety. Když se podíval na kostelní věž, zjistil, že se mu večerní program protáhl do brzkých ranních hodin. Zamyslel se a pak si uvědomil, že na světě je jediný člověk, který ho nechá přespat ve svém domě a nebude se na nic ptát. Pro muže jeho postavení není obvyklé, aby se v tuto hodinu toulal parkem plným pochybných zjevení. Ano, půjde za oním zmíněným, rád si ještě na chvilku popovídá, možná by si dokonce mohli nalít i něco slabšího. Na whisky už neměl ani pomyšlení, tolik jí dnes vypil. Sám nechápe, jak může ještě logicky myslet. Všechna ta pozvání na večeři by ho už musela dávno připravit o zdravý rozum, zdá se ale, že na něho prostě nic z toho nepůsobí.
Došel až k čtyřpatrovému domu, který v dnešní noc působil pochmurným dojmem. On ale věděl, že se za jeho zdmi skrývá bytost s největším srdcem, jakou kdy měl tu čest poznat. Ten, který hraje na piáno tak, že by i led roztál nad jeho hbitými prsty, úchvatnými melodiemi a pronikavým soustředěným pohledem, stejně jako srdce mnoha mladých i starších žen. Ten člověk by se měl co nejdříve dostat do světa, pro toto město je ho škoda.
Zaklepal na dveře mohutným železným klepadlem s podobiznou hada a čekal, jestli mu někdo přijde otevřít. Věděl, že osoba, na kterou čeká, nemá hluboký spánek, na to také vsadil. Chtěl se vidět s milovaným přítelem, který byl vždy jeho největší oporou. A když neotevře, ustele si před dveřmi jako zatoulaná kočka. Ráno ho tu najde…


Kapitola I. - Syn starého blázna



"Vítejte, drahý příteli," pozdravil kdosi mladíka ve dveřích, které pouze pootevřel, aby se podíval, kdo ho v této hodině přišel otravovat, "už dva dny je to, co jsem Vás naposledy viděl."
"Zdravím Vás! Máte pravdu, za ten čas mi Vaše společnost začala velmi chybět. Ta hra na piáno mne vždy dokonale uklidní. Smím dál?" odpověděl mladý muž hlukovým, ale jemným hlasem a přistoupil k majiteli domu blíž, tak na dva kroky od něj. Věděl, že ho pustí dál. A pianista si domyslel, že tahle návštěva nemá v úmyslu ho otravovat.
"Řekněte, Valére, chyběl jsem Vám opravdu hodně?" zeptal se vyšší muž a o krok ustoupil.
"Drahý Bastiane, mé obchodní cesty jsou mi vždy utrpením, když Vás nemám po svém boku." Prohlásil Valér, svlékajíc dlouhý černý kabát, udělal pouhý jeden krok k Bastianovi.
"Nemám o Vás strach. Však se také těšíte společnosti mnohých žen. Aby ne, Vaše krása je zahanbením pro ostatní anglické muže," Bastian s těmito slovy zavedl hosta do obývacího pokoje a posadil ho na prostornou pohovku. "Jak rád bych vlastnil jen kousek té nádherné a čisté duše."
"Ó příteli, kéž byste si ji vzal, leč je tak prohnilá, že o tom nemáte tušení. Kéž by Vám mé tělo, bezvýznamná schránka, patřilo tak, jak má mysl už po dlouhé týdny patří." Vydechl Valér a zúžil oči tak svůdně, až byl slyšet tlukot pianistova srdce. Jeho host si s ním vždy takto rád hrál. On však netušil, proč se tak chová. Měl k němu velmi silné přátelské pouto.
"Valére, jste tak rozkošný, když Vaši jinak bledou tvář zahalí jemný ruměnec. Nač se stydíte? Jsme přeci přátelé už nějaký ten pátek. Znám Vás dobře a vím, jak jste svá slova myslel, ale takhle se moc často nechováte." Odpověděl Bastian, posadil se na křeslo proti svému hostu. Nevadilo mu, že se dnes asi nevyspí. Navštívil ho přeci lord Valér James Auldale. Potomek dobráka Jamese Auldaleho, který se finančně podílel na výstavbě zdejšího kostela. Pokud někoho tento muž navštívil sám od sebe, byť v tuto ranní hodinu, byla to obrovská čest. Zajímalo ho, zda se lord červená kvůli svým slovům, nebo zda za to může alkohol, který je z něj silně cítit.
"Příteli, pravdou je, že mě znáte skoro nejlépe ze všech lidí v Anglii. Ale stále o mně nevíte všechno." odpověděl Valér a promnul si unavené oči. Usmál se, když zjistil, že jeho společník vůbec nereaguje na jeho větu. Ostatní by to možná dopálilo, on se nad tím ale pouze usmíval. Bylo mu jasné, že po nějaké chvíli mu nakonec odpoví. A stalo se tak.
"Ano, to je pravda. Poslyšte, řekněte mi, proč jste se tu objevil tak náhle? Co Vás sem táhne?"
"Nejsem si jistý. Procházel jsem se parkem a došlo mi, že se nacházím jen pár metrů od Vašeho domu. V tu chvíli jsem zatoužil spatřit Váš líbezný obličej, drahoušku. Vždy mi dodáte sílu žít dál v tomto světě plném intrik a pomluv. Víte vůbec, že se o nás dvou hodně povídá?" vysvětlil Valér a zapálil si další cigaretu.
"Opravdu? Nevím o tom, nevycházím z domu už dobrých pět dní. Copak se o nás povídá, smím-li to vědět?" začervenal se Bastian nad Valérovou poznámkou o jeho obličeji. Nebyl na komplimenty zvyklý, ale pak se seznámil s tímto mužem, který mu poklony skládal vážně vždy, když se spolu setkali. Připadalo mu to opravdu roztomilé, jelikož tvář jiného muže ho nikdy nezaujala tak, jako právě ta Valérova. Zamiloval se do ironického výrazu, kterým chrání svou pravou povahu. Sarkasmus z něj vyzařuje vždy, když mluví s lady Westnovou, postarší dámou z jeho čtvrti, aby se jí co nejdříve zbavil. Ale v Bastianově přítomnosti byl už zpravidla jen sám sebou, nikdy nepoužil přetvářku, pokud to tedy nebylo schválně, v jeho domě se cítil dobře. Stejně jako v jeho přítomnosti.
"Povídá se, že nás oba prý posedli zlí duchové, kteří nás nabádají k milostným hrám mezi dvěma muži. To jen proto, že k Vám tak rád chodím, tak rád se dívám do Vašich upřímných očí, které mi snad nikdy nezalhaly. Možná jen jednou, když jsem Vás prosil o vysvětlení Vaší krásy, můj drahý Bastiane. Lidé si prostě myslí, že když se dva muži navštěvují tak často, jako my dva, navíc u sebe doma, tak je to... řekněme, že je to poněkud nezvyklé, smím-li tvrdit."
"K čertu s nimi. I kdybychom něco takového dělali, podle mě by to nebyl hřích. Vy víte, že Vás miluji neskutečnou láskou. Jste můj nejlepší přítel, nikdy by mne od Vás nic neodradilo. Ani ty hloupé řeči, že máte aférky s muži. Přitom jste ženatý, nechápu, proč si tohle lidé vymýšlí. Nevěřím, že si opravdu myslí, že je to všechno pravda."
"A co když je to pravda? Třeba opravdu v noci chodím za mladými muži do jejich loží. Jak byste reagoval, kdyby to všechno, co lidé říkají, byla čistá pravda?" nadhodil Valér a se zaujetím pozoroval blednoucí tvář svého společníka. V duchu se smál, když v jeho očích zahlédl…naději.
"Je to pravda? Vážně s těmi muži odcházíte na pokoj? Vy opravdu věříte, že něco takového bude mou mysl zatěžovat? Mohl bych Vás okamžitě vyvést z mého domu, ale neudělám to. Vážím si té Vaší upřímnosti. Nemyslím si ale, že to není lež."
"Správně, je to lež, ale ne všechno. Opravdu jsem už několikrát strávil noc s mužem. Pamatujete si na pátek, kdy jsem za Vámi přišel něco před půlnocí a prosil o nocleh? Vyhověl jste mi bez jakýchkoli otázek, já ale cítím povinnost odhalit svou pravou tvář. A udělám to, ale jedině před Vámi. Vy mne pochopíte nejlépe."
"Mluvte, proboha mluvte už, Valére. Chci vědět všechno, tak už to neoddalujte!" naléhal Bastian a přisunul se blíž k Valérovi. Cítil, jak jeho tváře hoří. Klepaly se mu ruce a možná se i trochu bál, jestli se dozví o nějaké zhýralé stránce svého společníka. Možná, že i trošku žárlil. Ale rozhodně si to nechtěl přiznat.
"Můj drahý, ještě před tím, než jsem za Vámi té noci přišel, strávil jsem nějakou tu hodinku v loži jednoho mladého muže z protější ulice. Seděl jsem v klubu na pohovce a on ke mně přišel. Začali jsme si povídat, když mne v tu chvíli položil ruku na ramena a bez jakéhokoliv varování mne políbil na rty. Dokážete si představit mou reakci, že ano?" Bastian přitakával a nevědomky si hrál s knoflíčky své noční košile. Ten muž mluví pravdu, on mu nelže! Znal toho mladého chlapce, byl to docela nadaný herec z místního divadla. Občas s ním po představení prohodil pár slov. Byl to příjemný mladík, zdvořilý, ale dokázal si prosadit své. Než ale Bastian stačil říct, že onoho muže zná, Valér pokračoval.
"Když jsem se trošku vzpamatoval, zjistil jsem, že si mne stále prohlíží a náramně si to užívá. V té chvíli jsem si řekl, že jsem stále ještě mladý. A když budu mít něco s jiným mužem, nemusí to být nutně nevěra vůči mé manželce, že? Ona mne stejně nechápe. Nedokáže si přiznat, že jsem se jí vzdálil tak moc, jak jen muž dokáže. Vůbec nemá tušení, proč jsem k ní tak chladný."
"A proč jste k ní tolik chladný, Valére? Milujete snad někoho jiného?"
"Ach ano, Bastiane, miluji mladého chlapce, sotva dvacetiletého. Je mi často nablízku a vždy si dobře popovídáme, ale on o mých citech nesmí vědět. Ne v této chvíli. Já mu to nikdy neřeknu, dokud na to on sám nepřijde. Takhle to bude větší zábava."
"Jste opravdu hrozný, Valére. Ten chlapec o tom třeba vůbec nemá ponětí!" zaprotestoval Bastian a pokusil se o zamračený výraz, návštěvníkův šílený humor ho ale pobavil. Jako vždy.
"Je chytrý a nadaný. I přes své mládí toho ví o životě spoustu. Diskutuje se mnou způsobem, jakým se mnou hovoří starší a zkušenější společnost. Je fascinující, jak dospěle se chová i vyjadřuje, nemyslíte?"
"Nevím, co odpovědět. Nic si nemyslím, toho hocha neznám."
"Ale ano, Bastiane, znáte ho velmi dobře. I já vím, že ho znáte. Je totiž velmi blízko, právě v tuto chvíli."
"O čem to mluvíte? Víno a whisky Vám už dočista zatemnily mozek. Nikoho kromě Vás a mě tu nevidím."
"Přemýšlejte, pokud tu není nikdo další, než Vy a já, kdo by mohl být tím chlapcem, do kterého jsem tak šíleně zamilovaný?" pousmál se Valér a jazykem si přejel přes rty, aby si je zvlhčil. Při tom malém pohybu naskočila Bastianovi husí kůže.
"Zbláznil jste se? Copak bych mohl vůbec uvěřit tomu, že by někdo jako jste Vy, drahý příteli, mohl být zamilovaný do ubožáka, jako jsem já? Do syna starého blázna?"
"Přestaňte, Bastiane, Váš otec přece nebyl starý blázen. To jen lidé nechápali jeho touhu po uznání, on byl dokonalým hráčem na piáno, tak jako Vy. Jenže se mu nikdy nedostalo pocty, jakou si zasloužil. Anglie pro něho nepředstavovala dobrou budoucnost."
"Ale otec utekl. Prostě odešel, nechal mě a matku tady."
"To je pravda, ale než odešel, setkal se s pár lidmi, mezi kterými jsem byl i já. Řekl, ať na Vás dohlédnu, abyste nepocítil ztrátu otce. Vaše matka, ubohá to žena. Nesnesla jeho odchod, proto se vydala za ním. Milovala ho tak moc, že odjela, jakmile jste oslavil čtrnáctý rok života. Neobviňujte ji, prosím."
"Co je to s Vámi? Jak je to dlouho, co jsme spolu naposledy mluvili o mých rodičích? Vůbec jste se mi nezmínil, že s Vámi toho dne otec mluvil. Nechal jste mě rozbít skříň, malý stolek, který stával u vchodových dveří, málem jsem vysklil okno do zahrady, ale Vy jste mlčel!" rozčílil se mladík a prudce vstal ze svého křesla. Stejně tak i Valér.
"Nevím, proč jsem mlčel, možná jsem Vám nechtěl ještě víc ublížit. V tu chvíli byste byl schopen mě popadnout za límec a mrštit mnou přes celou místnost, kdybyste chtěl. Raději jsem Vám nic neřekl."
"Máte asi pravdu. Ale stejně se na Vás zlobím. Mohl jste aspoň naznačit, jak to vlastně bylo."
"Už se o tom nebavme, drahoušku. Mohu si nabídnout nějaký čaj? Mám žízeň, ale alkohol už dnes nechci vidět."
"Jsem nezdvořilý, omluvte mé chování. Dáte si černý čaj?"
"Zelený, pokud mohu poprosit. Ty anglické čaje už mi nějak nechutnají. Bude to možná tím, že Vy vaříte ten nejlepší zelený čaj, jaký jsem kdy pil."
"Přestaňte, nebo se budu červenat." prohlásil Bastian a odešel do kuchyně.
"To rád slyším." zasmál se lord Valér a znovu se posadil do svého křesla. Z náprsní kapsy své šedé vesty vytáhl stříbrnou tabatěrku. Po chvilce, kdy si zapálil cigaretu, uslyšel hlas, který vycházel z kuchyně.
"Jedno mi ale vysvětlete, Valére. Proč jste mi říkal, že jste zamilovaný do mě? Tedy, pokud jsem dobře pochopil Vaše slova."
"Ó ano, pochopil jste to dokonale, můj drahý. Řekl jsem Vám ale pouze nápovědu, to Vy jste na to přišel. A jsem si jist, že už dávno." usmál se Valér nad mladíkovou opatrností.

Zvuky kroků na dřevěné podlaze přiměly mladého šlechtice vzhlédnout. Málem upustil cigaretu, když uviděl svého hostitele. Vlasy, které mu sahaly po ramena, měl stažené stříbrnou sponou, stihl se převléct do tmavého nočního úboru, vzduch naplnila vůně vanilky. Valér hluboce nasál tu novou vůni, neschopen vnímat cokoli jiného. Byl ohromen krásou devatenáctiletého mladíka, který na něj hleděl s ruměncem na tváři. V rukou nesl tác s čajem, který byl připravený za několik minut. Bastian položil tác na stolek mezi křesly, ale už se na svého společníka nepodíval.
"Ach můj Bože, co jste to za člověka? Copak chcete, abych i ve svých sedmadvaceti letech dostal infarkt?" vydechl omámeně Valér, stále hledíc na roztomilý obličej svého dlouholetého přítele.
"Prosím? Udělal jsem něco špatně?" strachoval se Bastian, spěšně přešel k Valérovu křeslu a sáhl mu na čelo, jestli nemá horečku. Valér stáhl ruku ze svého čela a vtiskl polibek na klouby tolik opatrovaných prstů. Pozoroval, jak Bastian semkl víčka a pootevřel rty. Byla to reakce, jakou v hloubi duše očekával už dlouho, ale dostalo se mu jí až nyní. V tak nevhodnou hodinu pro návštěvu, ale skvělý čas pro vyznání citů.
"Vůbec nic jste neudělal špatně, naopak, ukázal jste mi, že Vám nejsem lhostejný. Kéž bych se nikdy neoženil, kéž byste chtěl strávit život s příšerně nudným lordem, který by nejraději ležel u Vašich nohou a poslouchal tu zakázanou melodii, kterou jste mi tak často hrával."
"Dost, nemluvte tak, Valére. Přivádíte mě do rozpaků, nejsem nic než obyčejný pianista, nemám nic z toho, co máte Vy. Krásu, majetek, titul…" opáčil Bastian a posadil se do svého křesla. Nalil čaj, do obou šálků vložil dvě kostky cukru.
"Jste opravdu roztomilý, můj drahoušku. Nemůžete ale skrýt svoje pravé pocity. Vidím to ve Vašich očích."
"No tak už toho nechte. Nemusíte mi říkat, co cítím. Sám to dobře vím. Jste blázen, že se mnou ztrácíte čas. Vaše žena by jistě byla ráda, kdybyste trávil více času s ní. Já toho nejsem hoden."
"Má žena si už dávno našla náhradu za svého muže. Jsme spolu pouze na papíře. Naštěstí nemáme žádné děti, které by mi bránily v mých zájmech."
"Vy jste nikdy neměl děti zrovna v lásce." prohlásil Bastian s úsměvem a napil se ze svého šálku.
"Čaj se Vám opravdu povedl, drahý. Jednou mi budete muset dát recept."
"Ahah, prosím Vás. Není na tom nic těžkého. Tajemství je v tom, co do čaje přidávám, když se nedíváte."
"Hmm, je to snad arsen, co dělá vaše čaje tak dobrými?" zavtipkoval Valér a znovu se napil.
"Černý humor Vám jde skvěle, to Vám už nikdo nevezme. Není to arsen a nikdy nebude. Je to mé přátelství, posedlost a láska. Jsou to city, které k Vám chovám už od svého dětství."

Valér se usmál, odložil svůj šálek a podíval se do modrých očí, které se na něho smály vždy, když ho spatřily. Svého společníka si opravdu vážil. Miloval ho tak moc, jak jen byl schopný. A teď zjistil, že i Bastian v sobě po několik let choval stejné city, jako on.



Kapitola II. - Pod rouškou noci




Bastian také odložil svůj šálek, otřel si ústa do ubrousku a vstal ze svého křesla. Podíval se na svého přítele, kterému právě vyznal lásku. V hlavě měl obavy. Valér byl známý svým poněkud dekadentním způsobem života. To ho ale netrápilo. Vůbec nic ho v tuto chvíli netrápilo. Až na jednu věc. Je tento padlý anděl schopen milovat ho až do konce jejich životů? Dokáže mu být věrným přítelem i milencem? Ach, k čertu s tím, teď není vhodná chvíle na takové úvahy.

"Můj drahý Bastiane, dovolte mi, abych se zeptal na místo pro můj spánek. Jsem unavený, pokud už mi nechcete nic dalšího říct, rád bych si lehnul." Při těchto slovech sebou Bastian trhl. Copak Valér neslyšel význam jeho přiznání? Nicméně na sobě nedal znát pochybnosti.
"Jistě, hned Vás uložím. Dnes budu spát zde, Vám nabídnu svoji postel. Stejně už bude skoro svítat. Vzbudil bych Vás. "
"Ne, musím Vaši nabídku odmítnout. Budu sice spát ve Vaší ložnici, ale rozhodně nedopustím, abyste Vy spal zde." zakroutil Valér hlavou, vstal a chytil Bastiana za ruku. Měl namířeno přímo do ložnice. Ještě než opustili místnost, mladý šlechtic zhasl svíčky, které osvětlovaly pokoj.
"Kde ale mám spát?" zeptal se v očekávání Bastian.
"Přeci se mnou, drahoušku. Chci, abyste dnešní noc strávil v mém náručí, stejně jako zítřejší a další noci, které nás čekají."

Bastianovi se zatajil dech, když slyšel tuto nabídku. Strávit noc v náručí tohoto muže znamenalo jediné. Věčné zatracení. Za tohle určitě skončí v pekle. Zvláštní bylo, že mu to vůbec nevadilo. Chtěl poznat zakázané. Chtěl tomu muži znovu hrát melodii, kterou miloval. Stejně jako jeho.
Mlčky vstoupili do ložnice. Nerozsvítili jedinou lampu, nezapálili svíčky. Měsíc byl sice zachumlaný v mlze, ale i přesto zářil tak, že osvětlil skoro celou místnost. Zářil jenom pro ně. Dnes v noci svítily hvězdy jenom pro tyto dva muže.
Valér si sundal vestu i bílou košili. Nechal Bastiana, aby se na něj díval. Postupně si sundal i zbytek svého oblečení a stál před mladým umělcem zcela nahý. Ten se mu stále díval do očí, nic jiného ale neudělal. Valér tedy udělal tři kroky dopředu, až stál Bastianovi tak blízko, že mohl cítil žár, který sálal z jeho těla. Opatrně ho svlékl a položil na postel. Bastian si vylezl nahoru k polštářům a nohy zavrtal pod peřinu. Jeho společník obešel postel s nebesy a lehl si k němu. Pomalu stáhl stříbrnou sponu z vlasů mladíka, který se na něj usmíval. Pramen vlasů mu spadl do obličeje, ale byl hned odstraněn hebkými prsty mladého lorda.
"Proč se tak usmíváte, drahoušku?" zeptal se Valér a musel se také usmát, když ve světle měsíce spatřil Bastianův rozněžnělý výraz.
"Jste nádherný, víte o tom?" promluvil Bastian a přitulil se k nahému tělu vedle sebe. Zamiloval se do pevného obětí, kterým ho Valér vždy uklidňoval, když se necítil dobře. Zbožňoval doteky jeho prstů ve svých vlasech, letmé polibky, které Valér vždy vtiskl do jeho vlasů, stejně jako teď.
"Pokud to říkáte, budu tomu věřit, můj nejdražší. Ale nejsem krásnější než Vy. Jste nezkažený dobou, stres a ta příšerná uspěchanost dnešní Anglie, nic z toho Vám neubralo na té nadpozemské kráse." S těmito slovy se Valér trošku sehnul, aby mohl políbil plné rty, které ho už tak dlouhou dobu přitahovaly. Dnes konečně poznal, jak sladce chutnají. Zavřel oči a vychutnával si sílu toho okamžiku, kdy se k jeho tělu tiskl muž, kterého miluje čistou láskou. Bastian chvíli váhal, ale pak pootevřel ústa a dovolil tak svému příteli, aby polibek ještě více prohloubil. Chutnal po cigaretách a sladkém zeleném čaji, který mu on sám před chvílí podával. Ovinul paže kolem jeho krku a přitiskl se k horkému tělu ještě těsněji. Vůně vanilky zaplnila celou místnost, ale ve vzduchu bylo cítit ještě něco jiného. Spalující touha, kterou oba muži nemohli zapírat.
"Řekněte, opravdu mě milujete, drahoušku?" zeptal se Valér, když se polibek přerušil. Odtáhl se od mladičkých rtů jenom na takovou vzdálenost, aby Bastian mohl cítit jeho horký dech.
"Ano, miluji Vás, Valére. Nikdy jsem nikoho nemiloval, jenom Vás. Jednou bych Vám to řekl, možná až bych umíral na nedostatečné styky s lidmi, ale řekl bych Vám to."
"Jste vážně rozkošný, můj drahý. Chci Vám dokázat svou lásku, snad nejlepším způsobem, jaký jsem objevil. Snad mi uvěříte." pousmál se Valér a svou vahou přitiskl Bastianovo tělo do peřin.
Ten pouze zavřel oči, prsty zajel do Valérových vlasů. Měl dobrý pocit, i když právě nechal jiného muže, aby se dotýkal jeho těla. Cítil hebkost jeho rukou na každém kousku své kůže. I on sám hladil záda svého společníka, nohou se zahákl za jeho stehna a přitiskl ho ještě blíž ke svému tělu. Chtěl ho cítil tak blízko, jak jen to bylo možné. Valér mapoval křivky mladého těla svými polibky, položil hlavu na jemnou kůži na Bastianově břiše a rukama hladil vnitřní stranu jeho stehen. Slyšel tlumený sten a věděl, že teď už není cesty zpět. Příliš se zamiloval do mladé duše i těla krásného umělce. Příliš často snil o této chvíli, kdy si bude moci přivlastnit jeho tělo. Vzhlédl a v modrých očích, které na něj shlížely, uviděl jasný záblesk chtíče, který se pro tuto chvíli usadil v celém mladíkově těle. Z nádherného anděla se v tuto noc stal neméně ušlechtilý a úchvatný démon.
Valér se pomalu plazil po hebkém těle, aby dostal další polibek. Boky se přitiskl k mladíkově tělu, cítil touhu jeho těla, která ho zbavovala veškerých zábran. Malý okamžik ještě s úsměvem dráždil mladíkovo tělo, potom už se ale neudržel zpátky. Pomalu se ponořil do jeho těla, slyšel hlas svého milence, cítil spalující žár, který pomalu prostupoval celým jeho jsoucnem. Líbal hebké rty a hladil ho po vlasech, přetočil se na posteli tak, že cítil nevelkou váhu těla svého přítele, který se na něm posadil a celý se zaklonil. Mladým tělem projela ostrá bolest, která však nedokázala zastavit příjemné pocity, které už navždy ovlivnily celý jeho život. Vědomí, že takový hřích spáchal právě s Valérem, ho pohánělo dál. Nechtěl se už ohlížet, chtěl žít svůj život naplno. S mužem, který právě teď vykřikl jeho jméno, který ho objímá s takovou silou, s jakou k sobě tiskne tělo muž, který miluje. Znovu cítil jeho rty na svých, znovu ho silné paže položily do hebkých peřin. Bastian se stulil do otevřené náruče svého přítele. Zavřel oči a nasál jeho vůni. Valér vtiskl jeden ze svých něžných polibků na Bastianovo čelo, pohladil ho po vlasech a přitiskl si ho k sobě tak, jako by byl nejcennějším stvořením na celém světě. A to také byl. Ano, pokud vůbec může existovat něco tak krásného, pak jedině s tímto mladým mužem, který se mu choulí v náručí. Už navždy chce poslouchat jeho úžasný pronikavý hlas, tu zakázanou melodii, která hraje jenom pro něho. Ať je doba jaká chce, s tímto mužem bude vždy šťastný, nezáleží na tom, co říkají ostatní, pomluvy ho nezajímají. Zajímá se jen o svého mladého milence, o muže, který mu s touto nocí bude patřit už po celý život. Tak jako on patří jemu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Komentáře

1 jiřinek jiřinek | 26. srpna 2011 v 20:20 | Reagovat

Tleskám, opravdu moc povedené :)) 8-)

2 Asagi Asagi | Web | 26. srpna 2011 v 20:25 | Reagovat

Děkuji, drahoušku :) Jsem moc rád, že jsi spokojený :)

3 Caroline Caroline | 27. srpna 2011 v 16:36 | Reagovat

Už jsem si to četla včera a dávám všechny palce nahoru, moc pěkné ;-)

4 Asagi Asagi | Web | 27. srpna 2011 v 21:03 | Reagovat

Děkuji, zlatíčko :) Tohle je hodně velká odchylka od toho, co píšu normálně, ale i mně se zdá, že to nedopadlo nejhůř :D

5 riewanna riewanna | Web | 16. září 2011 v 10:44 | Reagovat

Pěkný styl psaní :)

6 Nathan Nathan | Web | 29. září 2011 v 16:35 | Reagovat

riewanna: Mockrát děkuji, drahoušku :)

7 Lenka Lenka | E-mail | 8. března 2012 v 12:19 | Reagovat

neviem čo povedať. je to krásne muj drahý.Vskutu úchvatné. :-)  :-)

8 Nathan Nathan | Web | 8. března 2012 v 20:21 | Reagovat

[7]: Oh, jsem dojat vždy, když mi někdo řekne, že jsem napsal úchvatnou práci :) Mockrát ti děkuji, drahá Lenko, jsem vážně rád, že se ti tak líbí :-*

9 Lenka Lenka | E-mail | 8. března 2012 v 20:38 | Reagovat

[8]:Muj milovaný Nathane, vždy se mi budu líbit tvoje povídky, vžždy odvedes dobrú co dobru vynikajúcu pracu. :-* ;-)  ;-)

10 Lenka Lenka | E-mail | 8. března 2012 v 20:38 | Reagovat

[8]:Muj milovaný Nathane, vždy se mi budu líbit tvoje povídky, vžždy odvedes dobrú co dobru vynikajúcu pracu. :-* ;-)  ;-)

11 Foxie Foxie | E-mail | Web | 12. září 2012 v 19:17 | Reagovat

Nádherný námět a nádherné zpracování, ke kterému by se dalo napsat mnoho superlativů. Je to povídka, místy úsměvná, která si čtenáře zkrátka musí obmotat kolem prstů, už proto, jakou nenásilnou formou je psána. Nezbývá, než smeknout před Tebou, drahý Asagi. :)

12 NAWitkowski NAWitkowski | Web | 12. září 2012 v 21:38 | Reagovat

[11]: Má drahá Foxie, děkuji Ti za krásná slova, skutečně si Tě vážím. Je zvláštní, jak mi moje povídky občas přijdou obyčejné, pak si je po nějakém roce přečtu a zjišťuji, že to není tak špatné, ale snad nikdy jsem si neřekl něco podobného, co jsi mi napsala Ty. Děkuji mockrát! :-*

13 Alan Alan | 24. listopadu 2012 v 18:09 | Reagovat

Čtu to už podruhé, možná potřetí? Je to opravdu výborné, moc dobře napsané. Nejsem odborník na sloh, abych soudil, ale toto se mi zdá vynikající.

14 Lenka Lenka | E-mail | Web | 25. listopadu 2012 v 15:30 | Reagovat

[13]: Alánku ja som to tiež už čítala niekoľko krát a vždy mi to prišlo moc krásne. Jednoducho má talent tak krásne písať. ja sa môžem ísť oproti nemu schovať. :-)

15 NAWitkowski (Noboru) NAWitkowski (Noboru) | Web | 25. listopadu 2012 v 20:24 | Reagovat

[13]: Děkuji, zlatíčko, jsem moc rád za takovou velkou chválu! I Tobě, Lení :) Doufám, že se právě tahle povídka bude líbit i nadále :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama