Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Věznice GraveStreet - 3. část

7. srpna 2011 v 19:18 | 斎藤 昇 |  Povídky
Kapitola 3. - Cela číslo 4


"What'd you go and do that for
I see the way you're
Looking at me
And I don't know why"

-

Dope - Now or Never







Je to už přes dva týdny, co tu trávím čas ve společnosti pavouků, bastardů, od kterých nevím, co mám očekávat, a taky je tu ten jednooký mladík, co mě nemůže vystát. Nechápu, jak můžu vydržet všechen ten posměch od ostatních. Jednou mi ukázal, jak jeho oko vypadá. Už mu došly barevné čočky a nových se jen tak nedočká. Teď nosí vlasy střižené tak, aby zakryly levé oko, které má světle modrou barvu bez života. Vlasy má přesně tak, jak jsem ho potkal poprvé. Zajímalo by mě, jestli někdy myslel na pomstu.



******



Matthiase jsem viděl, jak zašel do sprch. Jsem tu už měsíc. Nějaký idiot se mě pokoušel zlákat do jeho cely, ale má smůlu, nejsem tu pro ně. Vlastně tu nejsem pro nikoho. Ale patřím sem, napůl. Za to zlodějství ano, to byla blbost, ale přišili mi i ty vraždy a to mě štve nejvíc. Moje otisky přece nic nedokazují. K čertu s nimi, prostě jsem se jim zrovna hodil já, tak co se starat o další. O viníky.

Je už hodně pozdě, to vidím přes zamřížovaná okna, ale tady je každému jedno, kolik je hodin. Denní program tu neexistuje. Jsem unavený, tak jsem si šel lehnout do své cely a přemýšlím o Mattovi. I když je protivný, je to jediný člověk, který tu se mnou mluví. Tedy, mluví se mnou víc lidí, ale on jediný ode mě nechce snad nic. Bez něj bych se tu už dávno zbláznil. Když o tom tak přemýšlím, je vážně hezký. Divím se, že po něm taky nešli. Třeba tu má respekt. Zní to sice divně od kluka, ale vypadá skvěle na to, že je tu už nějakou dobu zavřený. Často ho vidím ve vestibulu cvičit, posiluje hlavně břicho a ruce. Taky jsem to zkoušel, ale na přítahy jsem moc slabý a všichni se mi smáli. Tehdy se chovali docela přátelsky. Řekl jim snad něco Matthias? Nebo už mi z toho fakt hrabe? Já nevím. Je mi divné, že se zatím nikdo z těch mužů, o kterých Matt mluvil v souvislosti s Valentinem nepokusili na mě ani sáhnout. Až na toho jednoho. Ale ten taky jinak nic neudělal. Pomalu si začínám myslet, že je to kvůli Matthiasovi, ten nade mnou ale žádnou ochrannou ruku nedrží, takže je to asi jenom štěstí. Toho jsem taky neměl moc za poslední dva měsíce. Snad to takhle i zůstane. Už ani nevím jak a kdy, ale usnul jsem a vzbudily mě něčí kroky, které jsem slyšel docela blízko. Kolem mé cely většinou nikdo nechodí, snad jen Matt, který má celu hned vedle. A pavouci takhle nedusají. Pootevřel jsem oči a zamžoural na svalnaté tělo omotané osuškou. Matthias … Vypadal vážně dost divně. Neměl ten přísný výraz, jako obvykle. Zajímalo by mě, proč je u mě v … moment! Tohle ale není moje cela! Udělal jsem to znovu! Vlezl jsem k němu do cely a vůbec mi nebylo divné, že přikrývka voní úplně jinak, než ta moje. No moment, tahle přikrývka voní! Ta moje vlastně žádnou vůni nemá, je to prostě kus látky. Ale on mě předtím ve své posteli neviděl. Nebo ano? Byl jsem tak unavený, že jsem znovu zavřel oči. Pak jsem ucítil něčí ruku ve vlasech a dopadlo na mě pár studených kapek vody. Znovu jsem otevřel oči a při pohledu do zlatě zářícího oka jsem se prudce posadil. Tak prudce, až jsem se praštil do hlavy o vrchní postel.

"Omlouvám se." řekl jsem se sklopenou hlavou.

Matthias se ale posadil ke mně a přiblížil se k mému obličeji.

"Myslím, že jsem ti řekl," prohlásil tiše a olízl můj nos, "abys zůstal zpátky."

Pak se přesunul k mému uchu a ostřel se o něj rty. Vůbec jsem nebyl schopen slova, nevěděl jsem, jestli se mám bát a utéct, nebo zůstat a počkat, co se bude dít dál. Už jsem tomu klukovi vůbec nerozuměl, v jednu chvíli na mě křičí a teď dělá tohle? To se sem dostaly drogy? Matthias si přitáhl mou hlavu blíž k sobě a políbil mě. Z nějakého důvodu jsem se neodtrhl, líbilo se mi to.

"Nemiloval jsem Valentina. Jak jsem řekl, byl skoro jako můj bratr, nějak jsem se na něj upnul a tuhle blbost jsem už nechtěl udělat znovu. A svůj slib jsem dodržel. Tebe neberu jako svého bratra, i když mě štveš tím, že nemám kde ležet. Jsi jiný než ostatní, že ano?" promluvil Matt hlasem zastřeným něčím, co jsem nedokázal pořádně identifikovat. Jak jiný?

Pak do mě ale lehce strčil a svým tělem mě přimáčkl k posteli. Neuvědomil jsem si, že jsem nahý, dokud Matt neodkryl přikrývku. Políbil mě na rameno a rukou začal přes vnitřní stranu mého stehna. Došlo mi, že dělá přesně to, před čím jsem se celou tu dobu hlídal.

"Co to sakra děláš?!" vyjekl jsem, "Takže jsi jako ti ostatní? Prostě si mě vezmeš a ani se nezeptáš?" plácl jsem kravinu, ale byl jsem z toho tak rozčilený a vyděšený, že jsem ani nevnímal, jestli mu nadávám nebo ne.

"Tome, já nejsem jako oni. A kdo říkal, že si tě chci brát násilím? A vůbec, co zase děláš v mé posteli a proč jsi nahý?" odtáhl se Matt a pohledem sjel moje tělo.

"Já … spletl jsem si cely, jako vždycky. Hned půjdu, promiň."

"Nemusíš odcházet. Neodpověděl jsi mi, proč bych si tě měl brát násilím?"

"Cože? Já nevím, prostě jsem si myslel, že mě chceš dostat. Copak nechceš?"

"Tome, maličký, teď mě poslouchej. Neříkám, že tě šíleně miluju a podobný věci. Ale říkám, že na tebe nesáhnu. Ani se tě nedotknu, pokud mi to nedovolíš."

"Proč přesně se mě chceš dotýkat?" zeptal jsem s najednou.

"Možná proto, že se mi líbíš. Jsi jiný než kluci, které jsem poznal. Každý jiný by se tady z toho zbláznil. Snášíš všechny ty narážky a hádky se mnou. Máš asi hodně dobré nervy. Nikdy jsem nikoho neprosil o to, o co poprosím tebe, ale zůstaň tu u mě, protože já nesnáším bát v téhle cele sám."

"Děláš si srandu? Počkat, takže ty jsi tu byl i s Valentinem?"

"Občas, někdy jsme si povídali až do noci, takže jsme tu pak oba usnuli. Ale jeden chlápek, už ho vyrazili za pár vražd tady, tak tomu se to nelíbilo. Prý jsme buzny a ty on tady trpět nebude. Přitom jsem s Valentinem měl snad jen ty noční rozhovory. Nedokázal jsem ho uchránit. Rozhodl se pro sebevraždu, i když tu měl mě. Neměl jsem o tom ani tušení, dokud to neudělal. Jsem rád, že tys to vydržel bez takových myšlenek."

"Ty mě máš rád? Myslím...nikdy jsi mi to nedal najevo."

"Hah, pravda, nechtěl jsem, abych tě měl rád. Snažil jsem se s tebou hádat a nějak si tě zprotivit, ale smůla. Je tu velká pravděpodobnost, že jsem se zamiloval. A už to nehodlám skrývat."

"Hmm, zamiloval. Do kluka." tak už jsem nechápal vážně nic.

"I to se občas stává. Ale ty mi nedáváš jinou možnost. Pořád zlobíš." řekl Matt a dotkl se mé paže. Přejížděl mi prsty po ruce a já si s hrůzou uvědomil, že mé tělo na ten dotyk zareagovalo přesně tak, jak jsem nechtěl. Vyděsilo mě až to, co Matthias řekl: "Naučím tě poslouchat svého pána."
V tu chvíli jsem skoro nedýchal. Copak on mě chtěl vážně znásilnit, nebo mu jde o něco jiného? I když jsem to nechtěl, neovládl jsem se. Matthias chtěl možná víc, ale já ne.

"Matte, počkej." zaprotestoval jsem a posadil se na posteli tak, abych mu viděl do očí. Ehm … do oka.

"Chceš, abych přestal? Jak roztomilé." pousmál se Matt, dál už ale opravdu nepokračoval. Polkl jsem, srdce mi bušilo do hrudi tak prudce, že to musel slyšet. To, o co jsem ho chtěl právě požádat, by mě mohlo stát krk. Nevím, co od něj můžu čekat. Zdá se, že mluvil upřímně. A ještě pořád se ho docela bojím. Ale přesto, i on je jenom člověk. A já ho chci poznat … chci o něm vědět všechno.

"Můžeš … mě znovu políbit? Jenom jeden polibek." zeptal jsem se ho opatrně, on ale zareagoval ihned. Znovu mě políbil, ale tentokrát jsem z toho cítil víc.
Spletl jsem se, pokud jsem si myslel, že by v sobě neměl ani trošku citu. Za normálních okolností by mě už dávno vyhodil, ale neudělal to. Líbá mě tady ten nejpodivnější člověk, jakého jsem kdy potkal. A že už jsem potkal lidí. Jde z něj respekt, možná až strach, ale zároveň působí, když už ho víc poznáte, docela příjemně. Navíc, a nač to skrývat, je prostě nádherný. Snad líbám dobře, chci mu ukázat, že mi není lhostejný.
Ale z mých záměrů mě vytrhl silný náraz na matraci. Mattova ruka mě držela za rameno. Když jsem otevřel oči, trochu jsem se lekl. Matthias měl vlasy hozene doprostřed čela a odkryl tak obě své oči. Jeho pravé oko zářilo zlatou barvou, levé ale působilo jako by z něj vyprchal veškerý život. Bylo slepé, tak, jak Matt říkal. Hluboká ráda nožem, o kterém mluvil dříve, mu přes obličej zanechala viditelnou jizvu. Ale to nebylo všechno, na tváři měl jizvu ve tvaru písmene X. Vypadala starší.

"Tome, neboj se," řekl laskavým hlasem a poprvé v životě se na mě usmál, poprvé to byl upřímný úsměv, "nechci ti ublížit, jasné? Vím, že máš strach a nechceš nikoho nechat, aby na tebe sahal. A já to nemusím dělat, ano?"

Když to dořekl, přelezl moje tělo, nahnul se nade mnou a sklonil hlavu k mému krku. Políbil mě na něj a položil si hlavu mezi můj krk a rameno. Cítil jsem pronikavou vůni jeho vlasů. Jemná vůně květin a ovoce. Bylo mi v tu chvíli dobře. Ale proboha! Mně je dobře s klukem! A právě s TÍMHLE klukem! Ten vykřičník v mojí hlavě ale začal mizet v okamžiku, kdy mě moje ruka neposlechla a samovolně začala hladit hedvábné vlasy havraní barvy. Uvědomil jsem si, že tenhle kluk má za sebou už nějaký ten příběh a já ho tady mučím tím, že jsem hned první noc ječel ze spaní, obvinil ho z vraždy, ze vztahu s Valentinem a z toho, že je násilník a lhář. Ksakru, co se to se mnou děje?

Nakonec jsem otočil hlavu a vtiskl mu polibek do vlasů. Netušil jsem, jak se to stalo, ale nějakým způsoben zavrněl. On zavrněl! Prohrábl jsem mu rukou vlasy a sjel i dozadu na krk, abych ten úžasný zvuk mohl slyšet znovu. A nezklamal mě. Myslel jsem, že se z něj zblázním. Tak pár dní před touhle nocí mě nemohl ani vidět, aniž bychom se nepohádali, teď tu naopak leží, líbá mě na klíční kost a co chvíli tře svou tvář o mou kůži. Zapíral jsem se rukama a musel se pousmát, když se jeho chování takhle změnilo.
Snažím se mu věřit. Je to jediná cesta, jak se zachránit? Oddat se tomuhle muži? Kdo ví …
Matthias sklouzl po mém těle a zastavil se u prsou. Jazykem jemně obkroužil bradavku, což mi způsobilo velmi příjemné pocity. Přestal a podíval se na mě, rozněžněle se na mě usmál a přimhouřil oči. Úsměv jsem mu oplatil a pohladil ho po tváři. Je schopný mě zabít? Není jako oni. Jsme přátelé? Milenci? Protivníci? To slepé oko … Myslím, že ho mám rád.

Dlouhý štíhlý prst přejel přes mé rty. Vytrhl mě z myšlenek, vůbec mi to ale nevadilo. Stejně jsem uvažoval o hloupostech. Uchopil jsem jeho ruku a začal olizovat jeden prst po druhém. Díval se na mě v tom okamžiku tak nebezpečně. Riskuji. A to hodně. Nevím, co mě to popadlo … Jeho ruku jsem si položil na rameno a políbil naběhlé rty touhou. Tušil jsem, že bude těžké mu odolat. Ale že to bude až takhle těžké, to jsem si nikdy nepředstavoval. Byl tak krásný, nebezpečný, smrtící pohled, naběhlé žíly na rukách a vytrénované tělo. Dělalo to z něj muže, ze kterého šel přirozený respekt. Ale já se ho nebál. Prostě jsem mu začal věřit. Nikdy jsem nikomu nevěřil, ani svým rodičům, ale jemu ano. Líbal mě s takovou horlivostí, ale zároveň do toho dával i něžnosti. Sice to do sebe vůbec nezapadá, ale cítil jsem, co jsem s ním dělal. Přešel jsem k jeho krku, políbil ho, ale vzápětí jsem mezi zuby stiskl jemnou kůži. Zasyčel, ale hladil mě po zádech. Znovu jsem ho kousl, tentokrát silněji. Ostře se nadechl a trošku se posunul směrem ke mně. Nikdo z nás nic neříkal, nebylo to nutné. Stiskl jsem zuby ještě víc, až jsem v ústech ucítil chuť horké krve. Musel jsem zešílet. Zdálo se, že i on mi začal důvěřovat, protože mě nechal, abych mu takhle ubližoval. Stále jsem měl zuby zaryté v jeho kůži, hladil jsem ho po hrudníku, on si mě vysadil na svá stehna a rukama přejížděl po mých nohách. V těch dotecích bylo něco, co mi jasně říkalo, že mi neublíží. Naopak já teď zranil jeho. Pořád se nebránil. Když prudce vydechl v překvapení, že jsem zaryl zuby ještě hlouběji, čekal jsem ránu, místo toho ale zašeptal něco, co bych nečekal.

"Teď už ti patřím, Tome. Jsem jenom tvůj."

Otevřel jsem prudce oči a povolil sevření. Pomalu jsem se odtáhl a podíval se na něj. Po rtech mi tekla jeho krev. Cítil jsem, jak klouže po mé bradě a skapává na jeho hrudník. Matthias se nahnul a jazykem přejel po mých rtech. Zavřel jsem oči a nechal ho, aby stíral krev z mé kůže. Potom jsem ucítil ve svých ústech jeho jazyk, nebránil jsem se a polibek naopak prohloubil. Objal mě tak pevně, že jsem málem přestal dýchat.

"Jak jsi to myslel, že mi patříš?" zeptal jsem se ho, když jsme se od sebe odtáhli na vzdálenost několika centimetrů.

"Tak, jak jsem to řekl. Označil sis mě. V knížkách, které jsem četl, si vlkodlaci takhle značili svoje partnerky." zamrkal jsem.

"Ty ale nejsi žena a já nejsem vlkodlak."

"Pravda, to ale nevylučuje skutečnost, že mám už navždy ve své kůži otisk tvých zubů. Mohl jsem tě zastavit, jednou ranou. Ale chtěl jsem, abych ti patřil."

"Zbláznil ses? Asi jsi ty knížky neměl číst. Já si tě neoznačil!" utrhl jsem se na něj poněkud hystericky. On zešílel?! Přece mi nemůže patřit. Navíc to slovo 'navždy' mi docela nahnalo strach.

"Je jen na tobě, jestli mě přijmeš nebo ne. Ale já jsem se už ztratil. Smůla pro mě, protože toho, do koho jsem se zamiloval, tu chtějí skoro všichni dostat buď do postele, nebo rovnou pod ostří nože." řekl smutně a sklopil zrak. V tu chvíli mi došlo, co jeho slova znamenala.

"Asi to už chápu. Myslel jsem, že mě chceš mít radši ty, než mě dát ostatním, ale já jsem se spletl. To tebe chtějí, ne mě! Proto ses ode mě nechal kousnout?"

Matthias se na mě podíval se smutným úsměvem na rtech. Očividně jsem uhodl.

"Pořád se mi chtějí pomstít za moje sympatie k Valentinovi. Věděli, že jsem ho měl rád jako svého bratra. Když tu už Vale nebyl, jednou v noci přišli do mé cely čtyři chlápci. Neměl jsem šanci se jim ubránit. Když se mnou skončili, řekli mi, že bych se měl radši držet od jejich hraček dál. Valentino měl být ta jejich hračka."

Když tohle dořekl, znovu se na mě podíval. Neuvědomil jsem si, co se se mnou dělo. V očích jsem měl slzy, které si pomalu razily cestičku po mých tvářích. Bylo mi jedno, že mě vidí, nikdy by mě něco takového nenapadlo. On chce ochránit nás oba. Nejen sebe, nejen mě, nás oba.

Jeho dlaně zvedly mou tvář a rty setřely slzy, které jsem nestačil skrýt.

"Neplakej pro mě. Je to už nějaká doba. Když ses tu objevil, řekl jsem si, že tě ochráním. Takže jsem se všelijak snažil tě nenávidět. Jenže čím víc jsem se snažil tě ignorovat, tím víc se mi stýskalo. Musel jsem tě aspoň jednou denně vidět, proto jsem tě pozoroval, když jsi spal. Rvalo mi to srdce, když jsem tě odtud vyhazoval, kdykoliv sis spletl cely. Chtěl jsem, abys tu se mnou zůstal. A teď ti to tu všechno říkám tak, jak to bylo, držím tě nahého na svém klíně a vystavuji tě takovému nebezpečí, které by ti beze mě nehrozilo. Nevím, jestli mi to někdy dokážeš … "

Přerušil jsem jeho zpověď a raději se k němu přitiskl ještě víc. Ten nebezpečný maniak zmizel. Nahradil ho pravý Matthias. Muž, který se nebál ukázat své pocity, ale zároveň se dokázal skrýt za masku, kterou by nikdo neodhalil, dokud by si ji on sám nesundal. A přesně to teď udělal.

"Matthiasi, ty mě ohrožuješ ze všech nejmíň. S tebou se cítím víc v bezpečí, než kdybych měl být bez tebe. Konečně jsem pochopil, jak to vlastně všechno bylo. Proč Valentino zemřel a proč ses mě snažil nesnášet. Chápu, jak se to všechno stalo a je mi jasné, že znovu se to už opakovat nebude. Takže rovnou říkám, dostaň nás z tohohle blázince." řekl jsem nahlas svoje myšlenky.

"Dostat nás odsud? Já ale neplánuji žádný útěk." zamrkal nechápavě nad mou větou.

"Ty možná ne, ale já ano. Jenže potřebuji tvoje znalosti o téhle věznici, navíc jsi mnohem silnější než já, takže kdyby se nám něco dostalo do cesty, asi bych to sám nezvládl."

"Mluvíš vážně? Ty plánuješ útěk?"

"Ne tak úplně. Nenazval bych to útěkem, ale cestou na čerstvý vzduch."

"Čekal jsem něco dramatičtějšího, vzduchu je tu dost. Pravda, jestli je čerství, to jsem zatím nezkoumal."

"Přestaň šaškovat, Matte. Musíme se odsud dostat a je mi jedno, jak to provedeme. Hlavně ať je to brzy."

"Můžu ti slíbit, že udělám všechno pro to, abychom se dostali ven. Živí. Ale ne teď. Teď chci vědět, jestli se mnou dokážeš být."

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se a lehce přitroublým výrazem, jelikož jsem neměl tušení, o čem to mluví.

"Jednoduše, právě teď si tě hodlám přivlastnit, když ty jsi to už udělal."

Aniž bych stačil cokoliv namítnout, políbil mě a trošku si mě nadzvedl. Držel mě přitisknutého na svém břiše a pak mě začal pomalu spouštět tak, abych cítil jeho erekci. Vydechl jsem a semkl víčka co nejvíc k sobě. Čekal jsem ostrou bolest, místo toho mě ale jenom posadil do svého klína a dál mě líbal. Nesnažil se vzít si mě násilím. Třel jsem se boky o jeho erekci a vnímal každý jeho sval, který se dotýkal mého těla. Položil se na postel a já zůstal klečet nad ním. Stále jsem se ho nechtěl pustit. Jeho rty mě přitahovaly už dávno, ale doufal jsem, že je to jenom nerozvážnost, že se mi tenhle muž nelíbí. Omyl, nikdo se mu nevyrovná. Žádný další muž, žádná žena. Chci ho mít pro sebe, ať ve vězení nebo na svobodě, chci, aby mi patřil.

Sehnul jsem se nad jeho tělem a jazykem kopíroval linii jeho lícních kostí. Zavrněl tím způsobem, který vás dohání až na pokraj sebekontroly. V ten jediný okamžik mi došlo, že jsem tu nikdy nebyl sám. I když jsem si to myslel. I když jsem věřil, že se mi v noci může cokoliv stát, že mě kdokoliv může napadnout, on mě chránil. Věděl o každém mém kroku, byl připravený zabránit jim v tom, aby mi ublížili. Protože ublížit mi může jedině on. Stejně jako mě může zachránit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (87)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama