Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Rudá tvář úplňku - Kapitola 1.

22. října 2011 v 4:05 | 斎藤 昇 |  Povídky
Kapitola I. - Ta vůně vanilky




Probudil jsem se do krásného rána. Oknem svítily ranní paprsky slunce a já doufal, že to, co jsem včera zažil, byl jenom sen. Rychle jsem si oblékl kalhoty, běžel do kuchyně a podíval se, co bych si tak dal k snídani. Pak jsem zjistil, že je 8:16 a já zaspal o celou hodinu. K mému zděšení přispělo i to, že jsem doma neměl už skoro žádné jídlo, nepočítaje pizzu, která ležela v mrazáku už hodně dlouho. Povzdechl jsem si nad svou neschopností starat se o jednočlennou rodinu a nakonec jsem nad tím mávl rukou. Roztáhl jsem závěsy v obýváku a šel se podívat do kalendáře, co mám dnes udělat. Kromě vymýšlení pádného důvodu, proč jsem přišel pozdě. Ovšem bylo mi překvapením, když jsem v kalendáři uviděl velký červený nápis volno u dnešního data. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak včera bylo 2. října a tím pádem je dnes sobota. Promnul jsem si oči a přesunul se zpět do kuchyně, kde by teoreticky měl ležet můj mobil. S trochou štěstí bych ho mohl najít aspoň za pět minut hledání. A bingo, skříňka, kam dávám klíče to vždycky vyřešila. Popadl jsem mobil a podíval se na datum. Opravdu, 3. říjen. Kdybych neměl takovou radost, asi bych zešílel. Vstal jsem ohromnou rychlostí, zjistil jsem, že nemám co jíst a že dneska nikam nemusím! Takže skvělý den. Ale to jídlo bych si měl koupit.
Šel jsem zpátky do ložnice, oblékl si bílé tričko a na to černou košili, zvolil jsem úzké tmavé kalhoty a celé jsem to doplnil dvěma odznáčky s motivy Final Fantasy. Tu hru mám nejradši a nemluvím o filmu Advent Children. Dřív jsem se na to díval každou chvíli, teď už se snažím tuhle závislost omezovat na každý týden. Zapomněl jsem, že na mobilu byla nějaká zpráva. Znovu jsem musel zamířit do kuchyně a podívat se, kdo mi to vlastně psal. Jak to vidím, dneska se hodně naběhám. Naštěstí se v SMS nepsalo nic, co by mi den mohlo ještě zhoršit. Byla to moje kamarádka.

"Niko, dneska bychom se meli videt s Danem a Ninou. V 10 u hrbitova, cekame te. Ahoj, Misha."

Jako vždy mě nepřekvapilo, že mi píše právě Misha. Všechno okolo schůzek zařizovala ona. Napsal jsem rychlou odpověď, že s tím počítám a začínal jsem se na ně těšit. Jsem si ale téměř jistý, že to dopadne jako minule, kdy napsala, že se uvidíme s pár lidmi a nakonec nás tam bylo skoro dvacet. Ovšem docvaklo mi až po chvíli, že psala cosi o setkání u hřbitova. To je snad naschvál. Včera jsem si přísahal, že se tam aspoň týden nebo dva nepodívám. Smůla, budu tam muset. Tedy aspoň doufám, že nebudu muset dovnitř. Vážně nerad bych je tam někde hledal. Řeklo se v 10, to mám ještě dost času, abych se sebou něco udělal a skočil si nakoupit. Oblékl jsem se a šel do koupelny. Sprchovat se mi nechtělo, navíc to už jsem udělal hned, jak jsem včera přišel domů. Podíval jsem se do zrcadla a usoudil, že to bude chtít trošku větší dávku make-upu než obvykle. Ty kruhy pod očima se dají jen těžko zakrýt. A když už jsem byl v tom malování, přidal jsem ještě černé oční linky a trošku jsem si pohrál s vlasy. Už dávno jsem snil o červené, ale když jsem to říkal přátelům, jen se mi smáli. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne přišel do parku, kde jsme se měli sejít a měl jsem jasně rudé vlasy a rezavě podbarvenou ofinu. Byl to pro ně šok, protože normálně mám takové kaštanově hnědé vlasy. Tohle asi vážně nečekali, ale musel jsem se smát, když jsem viděl jejich výrazy. To bylo před dvěma lety, teď jsou tyhle vlasy mou poznávací značkou. A musím říct, že se perfektně hodí k černé čepici nebo klobouku. Přátelé říkají, že vypadám jako emař. No, asi mají pravdu. Přeci jenom, baví mě to a ten styl se mi líbí. A emoce dávám znát víc, než bych si přál, i když ani to není zrovna špatná věc. Přiznávám, emo je mi hodně blízko a vůbec se nesnažím to skrývat, i když na škole moc emařů není, takže nemám s kým se pořádně bavit. A přátelé, ti jsou spíš gothici, rockeři, máme tam ale i skejťáky a tak dále. Bavíme se všichni dohromady, jsme taková ukázková parta.
Make-up vypadal dobře. Je mi 20 let a teprve si zvykám na samostatný život, ale myslím si, že se o sebe dokážu postarat. Když ne já, tak to nechám na přátelích. Ti mi vždycky dokázali pomoci, ale přeci jenom se na ně nemůžu obracet pokaždé, když budu mít nějaký problém. A mám takový pocit, že na malý problém jsem si mohl zadělat zrovna včera večer. Ne, už bych na to neměl myslet. Asi to byl nějaký šílenec, co miluje hřbitovy a myslí si, že umí mluvit s mrtvými. Teda, aspoň doufám, že to bylo nějak tak.
Vystrčil jsem hlavu ze dveří koupelny a podíval se na hodiny v ložnici. Bylo 8:35 a já si tak říkal, že je čas na doplnění jídla v mém domě. Takže jsem nic neváhal, skočil do svých černých tenisek, vzal si tašku přes rameno a vyrazil. Opět jsem málem zapomněl na mobil, který stále ležel v kuchyni a na klíče od domu. Jestli se tohle nezlepší, brzy si budu msuet všechno zapisovat. Jakmile jsem se ujistil, že mám všechno, pečlivě jsem zamkl a namířil si to do obchůdku, který byl hned vedle mého domu. Je to výhoda pro někoho, kdo nerad chodí za nákupy až na druhý konec města. Zelenina, těstoviny, nějaké maso a mražené potraviny to vždycky jistily. Naštěstí jsem nezapomněl na pití a taky jsem si říkal, že se asi bude hodit nějaký alkohol. Takže Malibu, to bylo jediné, co jsem si kupoval pravidelně. Přemýšlel jsem ještě nad něčím dalším, ale sáhl jsem po Chardonnay a šel zaplatit. Když jsem dorazil domů, bylo už skoro devět hodin. Vyskládal jsem všechny potraviny tam, kam patřily, alkohol jsem dal do ledničky a znovu se šel podívat na mé skromné já do koupelny. Rád jsem se parádil, když jsem měl setkání s přáteli. Usoudil jsem, že za necelou půlhodinu se můj vzhled moc nezměnil, takže jsem jenom poupravil make-up a navoněl se voňavkou Adidas z řady Intense Touch. Tu jsem prostě miloval. Na notebooku jsem ještě zkontroloval e-maily a byl jsem vážně rád, že mi nepřišlo nic ze školy. Pak jsem se šel konečně najíst, což u mě znamená dát si sušenky s mlékem, rychlá, ale velmi dobrá snídaně. Vyčistil jsem si zuby, dal do kapsy zapalovač a pomalu vyrazil na cestu. Měl jsem ještě skoro půl hodiny času, ale nechtělo se mi být doma. Neměl jsem nic jiného na práci, tak co bych dělal. Šel jsem stylem nekoukám pod nohy, jednoduše procházím, málem jsem při tom zašlápl psa, který patřil majitelce jednoho z hotelů. Naštěstí pes přežil můj nečekaný útok a já přežil šílené leknutí, když se mi cosi malého zahryzlo do úzkých kalhot. Díky Bohu mě nepokousal a tak jsem šel dál a dělal, jako že se nic nestalo. Za dvacet minut jsem došel ke hřbitovu a uviděl jsem na lavičce u oplocení jednoho ze svých kamarádů. Tradičně kouřil svoje Chesterfieldky a poslouchal hudbu na mobilu. Přišel jsem k němu s úsměvem, protože jsem ho opravdu rád viděl.

"Dane, ahoj! Kde je Nina? Neměla tu být s tebou?" zeptal jsem se hned na úvod.
"Čau! Téda, dneska ti to nějak sluší. No, měla tu být sice se mnou, ale prý se setká s Mishou a přijdou společně, tak jsem šel napřed."
"Prosím tě, od kdy ty mi říkáš, že mi to sluší?"
"No co? Nemůžu to říct? Buď v klidu, nehodlám tě začít nabalovat." zasmál se Dan a poklepal na lavičku, abych si přisedl. Nabídl mi cigaretu, ale odmítl jsem.
"Okay, budu to brát jako kompliment. Poslyš, můžu se tě na něco zeptat?" začal jsem opatrně směřovat k muži ze včerejšího večera.
"Ptej se na co chceš. Přece víš, že tě vždycky poslouchám."
"Jo, to právě vím, ale nejsem si jistý, jestli o tom mám vůbec mluvit." ustupoval jsem, protože jsem vážně nevěděl, jak bude reagovat.
"Známe se přece od střední. Je mi celkem jedno, s čím přijdeš, vždycky tu budu pro tebe, a to už ti taky připomínám pěkně dlouho. Ven s tím."
"Fajn. Včera jsem někoho potkal..." než jsem stačil pokračovat, přerušil mě.
"Nekecej, je to aspoň fešák?" zeptal se zcela nesmyslně Dan a hodil po mně očkem.
"Ježiš ne! Teda jo, je, ale. Sakra, Dane!" rozpačitě jsem rozhodil rukama a nevěřil, o čem se to bavíme.
"Co je? Teď jsi přiznal, že jsi gay!" zasmál se Dan a poplácal mě po zádech.
"Hmm, máš snad zájem nebo co?" rýpnul jsem si do něj.
"No, kdyby každá holka byla tak hezká jako ty, tak možná. Ale prosím, povídej, co je s tím chlapem?"
"Blbej vtip. Hele, já mu do obličeje viděl jen chvíli, ale byl zvláštní. Viděl jsem ho tady na hřbitově."
"A co by to mělo být zač?"
"Co já vím? Prvně jsem ho pokládal za výtržníka, ale on něco dělal nad hrobem a tak."
"Hmm, divný. Pokud ses do něj nezamiloval, tak to neřeš."
"Hele, co máš pořád s tou zamilovaností do kluků?"
"Tak všichni jsme si mysleli, že jsi gay, nebo se mýlíme?"
"Děláš si srandu? Proč si to myslíte?" už jsem začínal být zmanetý, ale zároveň mi vrtalo hlavou, jestli to tak opravdu není.
"Dobře se oblékáš, dáváš důraz na svůj vzhled. A že ti to dneska fakt sluší. A musím říct, že po tobě chlapi koukaj."
"Ach jo. Já fakt nevím, Dane. Občas o tom taky uvažuju, ale to je blbost. Chodil jsem vždycky jenom s holkama."
"Možná je čas si to přiznat. Třeba by tvoje vztahy vydržely konečně dýl jak měsíc nebo dva." řekl Dan a chytil mě za ruku, což dělal vždycky, když něco myslel opravdu vážně. Nikdy jsem to nebral jako něco víc, takže ani teď. Zatraceně, co když má pravdu? To by vysvětlovalo moje pocity z toho muže. A asi bych se tomu faktu ani nebránil, což není až tak divné.
"Víš, že máš asi pravdu? Jako vždycky..." přiznal jsem Danovi
"Já vím, Niko. Přece tě znám. Myslíš, že toho chlapa ještě někdy uvidíš?"
"Doufám, že ne. Fakt nemám chuť ho znovu vidět."
"Je mi to jasný. Hej, holky! Konečně se uráčily přijít, mají už tři minuty zpoždění."
"No to je teda dlouhá doba." zasmál jsem se, ale Dan mi ruku nepustil, čehož jsem si všiml až teď. No, neřešil jsem to. Holky náš divný přátelský vztah znají.

Naštěstí dorazila Misha s Ninou, takže jsme nepotřebovali probírat detaily o mé údajné homosexualitě nebo o tajemném muži ze hřbitova (to zní děsivě). Ale nic z toho mi nevysvětlí, proč mám zase ten šílený pocit, když si na něj vzpomenu.

"Zdravím, kluci! Tak jste konečně tady?" prohlásila Misha a oba nás objala.
"Jak my? To vy jste přišly o tři minuty pozdě." řekl jako by uraženě Dan, ale hned se pak zasmál.
"No jo, my tu prostě nikdy nebudeme půl hodiny předem. Jako ty, zlatíčko." řekla posměšně Nina a mrkla na mě, protože jsem se už zase držel s Danem za ruku, aniž bych to vůbec zaregistroval.
"Takže vy dva jste se dali dohromady, hmm?" posmívala se Misha a začínala mě trošku štvát.
"No, mohl bych tě pustit, co?" zeptal se s úsměvem Dan. Už jsem konečně pochopil, že tohle byla zkouška.
"Štveš mě, víš to?" vyjel jsem na něj a skřížil ruce na prsou.
"Taky tě mám rád." zasmál se Dan a pokynul, ať jdeme za ním. Vydal se směrem od hřbitova, což mi působilo nemalou úlevu.

Cestou do kavárny jsme si povídali o všem možném. Došlo i na knížky, školu, holky a kluky. Prostě typické. A co bylo nejlepší, Misha dodržela to, co la. Byli jsme tu jen my čtyři. Ne, že bych ostatní neviděl rád, ale tahle společnost mi byla značně příjemná. Sedli jsme si v kavárně na naše obvyklé mésto v rohu a všichni jsme si objednali kávu a k tomu sušenky. Tohle měl rád prostě každý. Domluvili jsme se, že půjdeme na nějaký koncert, až tu někdo bude hrát. Jenže možná to dopadne jako vždy, pojedeme několik set kilometrů a uvidíme, co bude. To je u nás typické,ale je to zábava. A bavili jsme se všichni, dokud jsem se nepodíval přes místnost z okna a neuviděl ho. Ten muž ze včerejška stál na rohu ulice, kouřil cigaretu a díval se naším směrem. Úplně se mi zataajil dech a musel jsem položit hrnek s kávou, jinak bych se asi okamžitě polil. Díval se na mě, nebo se mi to jen zdálo? Musel jsem na něj koukat, nechtěl jsem, aby se tu objevil. Asi bych se chtěl zahrabat někam hluboko pod zem. Naštěstí se nezdálo, že by měl v plánu jít do kavárny. Jen tam tak stál a kouřil. Nevnímal jsem, ale ucítil jsem, jak mě někdo dloubl do žeber. Byla to Nina a dívala se směrem, jakým jsem se před chvílí díval já.

"Proč tam tak koukáš? Jsi v pohodě?" zeptala se starostlivě a podívala se po ostatních.
"Vypadáš divně." dodala Misha.
"Ne...Nic mi není. Jen jsem se zamyslel." vykoktal jsem ze sebe, ale nepřestal jsem se na toho muže dívat.
"Promiň, ale chováš se fakt divně. Nestalo se něco?" zeptala se znovu Misha a zamračila se.
"Jenom potřebuji na vzduch, udělalo s mi docela špatně. Asi to zabalím." řekl jsem a sklopil zrak ke svojí kávě. Už byla skoro vypitá, tak jsem si řekl, že tu nechám peníze a půjdu, než to začně být přátelům podezřelé.
"Jak myslíš. Všechno potřebné jsme už probrali. Nechceš ale doprovodit?" zeptal se Dan
"Ani ne. Zvládnu to, jen se prostě potřebuju projít." řekl jsem s úsměvem a dal na stůl peníze za svou kávu a něco málo na společné sušenky. Všechny přátele jsem objal a rozloučil se s nimi s tím, že jim dám vědět ohledně příští schůzky. U dveří jsem jim ještě zamával a vyšel ven.

Byl jsem rád, že jsem na čerstvém vzduchu. Ale abych pravdu řekl, mírně mě znepokojilo, že jsem toho muže nikde neviděl. Ale bylo mi to vlastně jedno. Vydal jsem se směrem ke hřbitovu a říkal jsem si, že si tam chvíli sednu na lavičku a budu pozorovat ... těžko říct, co. Asi auta, jak jezdí kolem. Cesta ke hřbitovu mi trvala mimořádně dlouho. Pořád jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Posadil jsem se na lavičku, opřel se lokty o stehna a položil hlavu do dlaní. Na make-up jsem úplně zapomněl, cítil jsem se unavený. Uslyšel jsem poměrně blízko nějaké kroky. Zvedl jsem hlavu a podíval se doleva. Byl to ten muž ze hřbitova. Díval se někam ke střechám domů, ruce založené na prsou a stál opřený o pouliční lampu.

"Co tu děláte? Sledoval jste mě?" zeptal jsem se ho a znovu položil hlavu do dlaní, udělalo se mi špatně.
"Nevypadl jste dobře. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vás sledovat, kdybyste omdlel." odpověděl tím úžasným hlasem a konečně se na mě podíval, když jsem zvedl hlavu. Narovnal jsem se a zahleděl se do jeho obličeje. Vypadal úplně jinak než v noci. Jeho oči byly pronikavě modré, jako má Andy Biersack z Black Veil Brides. Vypadal tak na dvacet, maximálně dvacet pět, ale to je už možná moc. Rozhodně se mi líbily ty delší hnědé vlasy, byly opravdu tmavé a skvěle kontrastovaly se zářivýma očima. Měl plné rty a trošku protáhlý nos. Byl docela vysoký a díval se na mě přátelským pohledem. Přesto jsem byl nejistý.
"Díky, že se staráte, ale nepotřebuji to. Je mi fajn." opáčil jsem poněkud hrubě, chtěl jsem se ho zbavit.
"To vidím. Sotva se držíte na nohou a jste rád, že je tu ta lavička."
"Jo, to už je ale vedlejší. Už mi řeknete, co jste tam na hřbitově včera dělal?" naléhal jsem.
"Jednalo se o energii, stejně mi neuvěříte." odpověděl a opatrně přešel ke mně, posadil se v dostatečné vzdálenosti, asi abych byl v klidu.
"Myslel jsem, že děláte nějaké voodoo." zasmál jsem se.
"Ah, ne, to nemá s voodoo nic společného. Řekl bych Vám to, ale nevím, jestli Vám můžu věřit." podíval se mi do očí a já věděl, že mi rozhodně může věřit.
"Mám takový dojem, že to nevíte, protože neznáte ani moje jméno, že je to tak?" nadhodil jsem a sám jsem se divil, co to říkám. Flirtuji s ním snad?
"To je taky pravda. Mimochodem, já jsem Michael." podal mi ruku a usmál se. Byl to krásný úsměv.
"A já jsem Nikolas. Přátelé mi říkají Niko." přijal jsem jeho ruku a oplatil mu úsměv. Držel mě možná déle, než bylo nutné, ale nějak mi to nevadilo.
"Velice mě těší, Nikolasi. Jsem rád, že jste se včera zachovat tak šlechetně a nic jste neřekl."
"Upřímně, kdo by mi to uvěřil? A stejně jsem neměl důvod něco říkat. Nic jste neponičil, ne?"
"Všechno je v naprostém pořádku. Jen jsem si vzal to, co mi bylo dovoleno." pronesl tajmeně.
"Jste zvláštní."
"Ano, říká se to. Už je Vám lépe?" zeptal se a já si uvědomil, že je mi opravdu výrazně lépe.
"Ehm, ano, je mi mnohem lépe. Ale ... za to můžete vy, je to tak?" řekl jsem první podezřelou věc, která mě napadla.
"Přišel jste na to rychle. Správně, udělal jsem to já." znovu se usmál a odhalil tak řadu bílých zubů, špičáky měl trošku větší než ostatní zuby.
"Víte, mám podezření. Asi vím, co jste tam dělal."
"Prosím, co si myslíte, že jsem tam prováděl?" pobídl mě Michael a opřel se loktem o opěradlo.
"Bral jste si od mrtvích energii, že ano? Nevěřil jsem tomu, ale když jsem si to všechno dal dohromady, nějak mi to do sebe zapadalo."
"Jste vážně dobrý. A opět máte pravdu. Neděsí Vás to?"
"Ne, neděsí mě to. Naopak, docela mě to fascinuje. Co přesně jste zač?"
"Určitě to chcete vědět?"
"Myslím, že ano." odpověděl jsem odvážně. Budu ho považovat za blázna, až mi to řekne? Nebo on mě?
"Věříte na duchy?" zeptal se mě.
"Asi ano. Věřím na víc věcí."
"A jsou mezi těmi věcmi například upíři nebo vlkodlaci?"
"Jsou. Tedy, hlavně vlkodlaci. Lycantropie přece existuje. Vampirismus asi taky, ale s tím jsem se ještě nesetkal."
"S vlkodlaky jste se tedy už setkal?"
"No, pokud ano, tak o tom nevím."
"Teď už o tom víte."

Chvíli mi to šrotovalo v hlavě, než mi došel plný význam jeho slov. On je nejspíš vlkodlak. Propána, to jsem právě poznal pravého vlkodlaka? To není možné. Vždycky jsem na takovéhle věci nevěřil, dřív jsem si myslel, že to byly povídačky. Ale když mi kamarádka řekla, že vysílám zvláštní energii (zabývala se takovými věcmi), tak jsem v to pomalu začínal věřit. Studoval jsem o lycantropii, porovnával možné i nemožné a nakonec jsem vážně uvěřil. A teď, když si tu povídám s jedním z nich, tak se nestačím divit. Nelže mi?

"A můžete mi dát nějaký důkaz?" zaptal jsem se s úsměvem.
"Podejte mi ruku a obraťte ji hřbetem dolů. Něco zkusím." řekl a podíval se mi do očí. Udělal jsem, co mi řekl a čekal.
"Zavřete oči, prosím." řekl a já je zavřel, i když trošku neochotně. Dál už nevím, co se dělo, ale cítil jsem na ruce teplo a brněly mě prsty, ale nedotýkal se mě. Čekal jsem, co bude dál.
"Co cítíte?" zeptal se.
"Takové brnění a horko. Můžu se podívat?"
"Můžete."

Otevřel jsem oči a zjistil, že jeho dlaň je několik centimetrů nad mojí. Zase ty zvláštně roztažené prsty, mírně pohyboval rukou a podivně se na mě usmíval.

"Předal jsem Vám něco málo ze své energie, mylím, že jste ji potřeboval."
"Díky, Michaeli." usmál jsem se na něj a stáhl ruku zpět. Pořád mě brněly prsty, ale cítil jsem se opravdu dobře.
"Není zač. Věříte mi?"
"Jistě, ale je to zvláštní. Teď mi přijdete přátelský, ale včera jste se choval divně."
"Včera jsem potřeboval co nejrychleji načerpat síly, protože jsem byl hodně oslabený, omlouvám se za své chování."
"Nic se neděje. Víte, budu už asi muset jít. Ještě chci něco málo zařídit. Uvidím Vás ještě někdy?" zeptal jsem se ostýchavě a doufal v kladnou odpověď.
"Myslím, že je to dost možné. Najdu si Vás, ale pro každý případ bych Vám rád dal svoje číslo."
"Dobře, vydržte." řekl jsem a vyndával z kapsy mobil. Takhle se běžně nechovám, abych si hned bral číslo od cizího člověka, ale přeci jenom mi to nepřišlo špatné.
"Můžete diktovat." řekl jsem a Michael mi nadiktoval svoje číslo na mobil. Poděkoval jsem mu, prozvonil ho a schoval mobil zpátky do kapsy.
"Mimochodem, víte, co mě na Vás upoutalo?"
"Možná vlasy?" zeptal jsem se a zasmál se při tom. To totiž upoutá každého.
"Ne tak docela. I když ano, celkvě musím říct, že jste podle mě nádherný, ale byla to hlavně ta vůně vanilky. Když jste přišel blíž, cítil jsem vanilku." řekl a já se začal červenat hned při tom, jak se znímil jako by mimochodem, že jsem podle něj nádherný.
"Ehm, no ... díky. A přeci jenom to jsou moje vlasy. Ty voní vanilkou."
"Smím?" zeptal se opatrně a trošku se ke mně přisunul. Zaváhal jsem, ale řekl jsem si, že nic horšího, než že mě kousne, se mi stát nemůže. Takže jsem přikývl na souhlas.

Michael se přisunul tak, že jsme se dotýkali stehny. Nevadilo mi to, příjemně hřál. Natáhl ruku a nechal si mezi prsty proklouzávat nenalakované prameny vlasů. Podíval se mi do očí a pomalu se přibližoval. Cítil jsem jeho vůni. Ne voňavku, prostě osobitá vůně, kterou mě doslova okouzlil. Když mi došlo, co se mnou dělá, ostře jsem se nadechl a Michael trošku ucukl, nevěděl, co si má myslet. Omluvně jsem se na něj usmál. Konečně si přivoněl k mým vlasům, znatelně se mi ulevilo, když jsem necítil žádné tesáky na krku a podobné věci. Naopak, cítil jsem teplo, které vysílal. To horko, co sálalo z jeho kůže a přilnulo k mojí tváři. Trošku se odtáhl, ale jenom tak, aby se mohl tváří otřít o mou. Nelekl jsem se, ale neočekával jsem to. Šel na to docela rychle, na můj vkus. Přes to všechno jsem ho nechal, ať se o mě dál tře. Bylo mi to dokonce příjemné. Ano, Dan měl pravdu, já asi vážně budu šťastnější s mužem. Zatraceně, ale s mužem, ne s vlkem. I když, musím přiznat, že tenhle muž se mi opravdu líbil. Krásně voněl. Znovu se otřel o mou tvář a ucítil jsem prsty se vlasech. Odtáhl se ještě víc a otřel s nosem o můj. Bylo mi úplně jedno, co tu vlastně dělám. Líbilo se mi to. A to tak, že jsem nevnímal okolí. Měl jsem neuvěřitelné nutkání pohladit jeho tvář. A jelikož jsem známý tím, že věci zbytečně neodkládám, rozhodl jsem se neodkládat ani tohle. Vztáhl jsem k němu ruku a pohladil ho. Doslova mi zavrněl do ucha, když jsem to udělal. Ten zvuk byl tak zvláštní, ale hezký. Otřel jsem se mu o tvář a začínal jsem být čím dál naléhavější. Nevím, co to do mě vlastně vjelo. Podíval jsem se mu do očí. Měl rozšířené zorničky. Trošku se naklonil a přiblížil se k mému obličeji tak, že jsem mohl znovu cítit to úžasné teplo. Bylo mi jasné, že se červenám, protože se usmíval. Vždycky jsem hrozně snadno zčervenal. Na obou stranách tváře jsem ucítil jeho ruce. Pomalu si mě přitáhl blíž a jemně se otřel rty o mé. Teď už jsem byl naprosto ztracený. Když tohle někdo udělá, má mě. Takovým něžnostem jsem prostě nedokázal odolat. A upřímně, tohle bych od vlka nečekal. Vždycky jsem si myslel, že jsou to divoká a plachá zvířata. Ale pokud je ten vlk součástí člověka, zdá se, že se mohou ve vedení střídat. Nakonec se rty přitiskl na mé a jenom lehce mě políbil. Nechal jsem ho, ať dělá, co uzná za vhodné. Nějak zvlášť jsem se nezapojoval protože jsem si říkal, že tohle je ten typ muže, který to nepotřebuje. A měl jsem pravdu. Chvíli jsme se jenom dotýkali rty, ale potom Michael jen trošku vystrčil jazyk a přejel mi jím po rtech. V tu chvíli jsem měl šílený pocit. To mravenčení málem způsobilo, že jsem měl zatmění před očima. Michael to vytušil a chytil mě za záda, opřel jsem se o jeho ruku a podíval se mu do očí. Usmíval se na mě, ale jinak, než předtím.

"Pokud jsem tohle neměl dělat, omlouvám se." zašeptal a úsměv se mu pomalu vytrácel z tváře.
"Ne, to ne. Bylo to ... hezké." začal jsem ho přesvědčovat a cítil jsem, jak celý hořím. Zase jsem se červenal.
"Dovolíte mi, abych to udělal znovu?" přejel mi rukou po rtech. Nenápadně jsem políbil prsty, které se dotkly mojí kůže. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil jsem se zvláštně, protože jsem nějak tušil, co to s ním dělá. Asi bych se měl začít bát, tohle je docela nebezpečné. Problém je, že se nebojím...
"Nemusíte žádat o povolení, však vidíte sám." ukázal jsem na svůj nachově rudý obličej a on hned pochopil, jak jsem to myslel. Usmál se a políbil mě na tvář. Zachvěl jsem se při tom letmém doteku a uvědomil si, že chci víc. Jenže v tu chvíli mi zazvonil mobil. Podíval jsem se na displej a byl to můj starostlivý kamarád Dan, který mi určitě volal proto, aby mě zkontroloval.
"Klidně to zvedněte, třeba je to důležité." řekl s pochopením Michael a trošku se ode mě odtáhl. Dal jsem si záležet, abych zakryl nesouhlasný výraz.
"To nic, volá mi kamarád. Ozvu se mu později." odpověděl jsem a už chtěl hovor zamítnout, když mě Michael chytil za zápěstí.
"Přátelé jsou v našich životech velmi důležití. A pokud má o Vás kamarád strach, měl byste to zvednout." řekl potichu a pustil mě. Udělal jsem, co mi radil.
"Ano? Co potřebuješ?" zeptal jsem se Dana, když jsem zvedl telefon k uchu.
"Čau, jak ti je? Vypadl jsi dost rychle, je ti dobře?" zazněl z mobilu Danův ustaraný hlas.
"Je mi fajn, jen se mi v tu chvíli udělalo špatně, nic vážného, už jsem v pohodě."
"Jo, tvoje největší lež na světě."
"Mluvím pravdu, fakt už je mi dobře." přesvědčoval jsem ho.
"Tak jo, to jsem rád. Poslyš, v neděli se za tebou asi stavím a domluvíme ty zkoušky, co máme za měsíc. Potřebuju se na to podívat a doufám, že ty to máš hotové."
"Jasně, že mám. Už jsem to dávno udělal. Tak fajn, stav se někdy kolem poledne, udělám oběd."
"Já dobře vím, proč tě mám tak rád." zasmál se do telefonu Dan.
"Jak jinak. Budu už končit, tak se zatím měj a dej vědět, kdyby byla změna."
"Dám, neboj. Tak se opatruj a zatím ahoj." rozloučil se Dan a zavěsil.

Schoval jsem telefon do kapsy a omluvil se Michaelovi, že to tak dlouho trvalo (asi minutu).

"Nic se neděje, těší mě, že máte tak starostlivé přátele." odpověděl Michael a usmál se.
"Jo, docela se o mě starají. Mám je moc rád." řekl jsem nepřítomně a zahleděl se do jeho očí, zorničky už byly zase v normálu.
"Asi bych už měl jít. Myslíte, že bychom se mohli zase někdy vidět?"
"Určitě ano. Moc rád Vás zase uvidím." odpověděl jsem větší rychlostí, než jsem chtěl. Vyznělo to asi trošku naléhavě.
"Dobře, někdy za Vámi přijdu, až Vás uvidím. Máte hodně práce, nebo bych Vás mohl navštívit?" zeptal se Michael a já bych nejraději hned souhlasil. Ale...
"No, mám školu, ale příští týden jdu jenom v pondělí, takže teoreticky bychom se mohli vidět kterýkoliv jiný den."
"Pak bych Vás nejraději navštívil v úterý." řekl Michael a v jeho hlase zazněla i otázka.
"Vy víte, kde bydlím?" zeptal jsem se zmateně.
"Najdu si Vás." odpověděl a usmál se tak krásně, že jsem z toho zase začínal šílet.
Má úsměv jako Cameron Ugh, můj oblíbenec. Oba jsou nádherní, ale v Michaelovi je něco ... zvířecího. Nevím, jak to popsat. Ale přitahuje mě. Byl to jeden z mála mužů, ve kterých by člověk našel jen málo ženského, který mě dokázal takhle okouzlit. A trošku mě to i rozčilovalo, jak snadno jsem se nechal uchvátit tím pohledem. A už vůbec nemluvím o horkých dlaních, které se mě dotýkaly.

"Tak dobře, asi se rozloučíme, taky už budu muset jít." řekl jsem poněkud smutněji a doufal, že moje taktika zabere. A zabrala dokonale!
"Zdá se mi to, nebo ve Vašem výrazu vidím náznak lítosti?" zeptal se Michael a nadzvedl mi hlavu tak, aby mi viděl do očí. Dělal jsem totiž roztomilého a díval se do země, abych dal slovům ten pravý důraz.
"No, nezdá. Nerad Vás opouštím." zanaříkal jsem.
"To i já. Ale nebojte, brzy se zase uvidíme. Budu na Vás myslet." řekl Michael a pohladl mě po tváři.
"Dobře, budu se těšit." odpověděl jsem a chtěl odejít. To vždycky zabere.

Když jsem se otočil a udělal dva kroky směrem domů, Michael si mě přitáhl za boky, otřel se tváří o mou a nasál vůni mých vlasů. Zase to příjemné šimrání, to se mi líbilo. Pevně mě objal zezadu a přitisk své tělo ještě blíž. Chytil jsem jeho ruce, které se obtočily kolem mého pasu. Jeho tělo bylo pevné a pružné, dokonale mužské. Cítil jsem se v jeho náručí bezpečně. Jako kdyby mě chránil jen svým dotekem. A pak jsem si uvědomil, kdo to vlastně je. Člověk, ale to zvíře v něm se nezapře. Je z něj cítit, sálá z něj jeho síla, ale já se toho nebojím, podivně mě to k němu táhne. Otočil jsem se v jeho objetí a políbil ho na tvář. Nechtěl jsem se na něj hned vrhnout, i když určité partie mého těla si myslela pravý opak. Díky těm chtivým, ale nevtíravým rukám mi začaly být kalhoty poněkud těsné (a to jsou těsné i normálně). Měl jsem co dělat, abych skryl tu jiskru v očích, která tam zcela nepochybně zažehla plamínek, který plál už při prvním polibku. Chtěl jsem ho. A budu ho chtít asi pokaždé, co ho uvidím. Ah, žádné asi, jsem si tím jistý. Tak mě napadlo, může být vlkodlak na kluky? No, asi jenom jeho nositel, jinak si to nedovedu vysvětlit. A upřímně, je mi to jedno, protože ten, který mě tu teď tak mačká ke svému tělu, je důležitější než nějaká otázka vlka - gaye.
Ucítil jsem, jak mě jeho kůže šimrá na uchu. Z toho doteku se zblázním, hrozně to lechtá, ale je to zároveň neuvěřitelně příjemné. Pak jsem ucítil vlký dotek jeho jazyku a musel jsem zavřít oči, abych ten nápor vydržel. Zatraceně, Nikolasi! Co to tady s TÍMHLE mužem provádíš? Včera jsi ho viděl na hřbitově, bál ses ho, chtěl jsi ho nahlásit, ale neudělal jsi to. A teď se tu k němu tulíš jako malá nauvní holka a myslíš si, že to takhle bude napořád? Uteč, dokud je čas! - říká mi můj vnitřní hlas, ale to už je moc pozdě. Otočil jsem se k němu a zabořil mu hlavu do vlasů. Měl polodlouhé blonďaté vlas, které se zdály být pevné, ale úžasně hebké, jak jsem právě zjistil. Když ne teď, tak už nikdy. Musím okamžitě odejít. Ne, já musím utéct.

"Promiňte, já ... musím už jít." vykoktal jsem ze sebe, prudce jsem otočil a vystřelil jako blesk ke svému domu. Nic za mnou nevolal. Ale přísahal bych, že se za mnou celou tu dobu díval. Cítil jsem jeho pohled.

Dva bloky od hřbitova mě málem přejelo auto, jak jsem v tom rozrušení ani nevnímal okolní svět. Ženská v autě na mě něco zařvala, ale to už jsem byl na druhé straně ulice a pelášil domů. Potřeboval jsem se tam dostat co nejdřív. Nejlépe hned. Rychlostí, které jsem se já sám divil, jsem našel klíče a začal se strefovat do zámku. Klepaly se mi ruce, měl jsem nepříjemný pocit a potřeboval jsem ... Těžko říct, co jsem potřeboval. Ale jedno jsem věděl určitě, dlouho už to nevydržím. Jakmile jsem se konečně dostal do domu, zamkl jsem, klíče odhodil někam na poličku a namířil si to ke koupelně. Cestou jsem si stačil svléct polovinu oblečení, ale na kalhoty jsem neměl. Ty jsem ze sebe namáhavě svlékl až v koupelně, boty a ponožky letěly za nimi kamsi do kouta. Svlékl jsem si slipy a vlezl do sprchového koutu. Uvažoval jsem, jestli bude lepší opravdu studená, chladná a nebo horká voda. Nakonec jsem zvolil tu horkou, protože jsem nemohl vydržet následky Michaelových doteků.
Pustil jsem na sebe proud vody, příjemně hřála. Voda mi stékala po vlasech na záda. Ale přesto mi nebylo tak dobře, jak by mělo být. Stále jsem měl erekci, i když jsem doufal, že to rychlý běh domů zažene. Bohužel, cítil jsem na rtech měkké polštářky Michaelových rtů, doteky jeho rukou, hluboký pohled očí, které mě tolik okouzlily.
Beru z poličky sprchový gel s vůní guarany. Začal jsem ho pomalu roztírat po svých ramenou a krku, načež se uvolnila ta krásná vůně, kterou mám tak rád. Pokračoval jsem v mytí přes hrudník až k bříšku, pak jsem si umyl ruce a nohy. Nemohl jsem si pomoct. Rukou jsem pomalu značil cestu dolů po svém těle, až jsem se zastavil ve slabinách. Vzal jsem svůj penis do ruky a začal dělat známé pohyby. Myslel jsem při tom na něj. Představoval jsem si, že se jeho dlouhé prsty obtočí kolem mého penisu a skoro nedýchám, jak je ta představa úžasná. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby mě právě teď objímal tak, jako před hřbitovem. Úplně jsem cítil jeho kůži na své, jeho ruce, jak po mých zádech postupují stále níž. Jeden dlouhý prst proniká do mého těla, cítím tu naléhavost, se kterou mě dráždí jeho rty. Bere si můj penis do úst a začne sát ... V tu chvíli se mi za zavřenými víčky spustí ohňostroj a já cítím, jak mi po dlani stéká lepkavá tekutina. Musím se druhou rukou opřít o stěnu sprchového koutu, jinak by se mi podlomila kolena. Pevně jsem semknul víčka k sobě a snažil se vzpamatovat. Takhle to dál nepůjde. Představoval jsem si právě takové scény s mužem, kterého znám teprve dva dny, pokud ho vůbec znám. Ale zatraceně, je mi to jedno. Uvědomil jsem si, že přátelé viděli to, co já ne. To, že jsem vždycky koukal po klucích víc, než by se slušelo, ale já to obhajoval tím, že se s nimi srovnávám. Taková hloupost. Líbili se mi jako potenciální partneři. Zní to divně, když se to tak řekne, ale je to vlastně pravda.
Mezitím, co tady uvažuji o minulosti, jsem se stačil znovu umýt, osušit a sebrat oblečení, které jsem ve spěchu odhazoval na všechna možná i nemožná místa. Co bych asi tak celý den mohl dělat? Kromě pár věcí do školy, které mám asi za tři hodiny hotové, nemám co na práci. Už to mám, přečtu si zase jednu kapitolu z právě rozrčtené knihy, která mi leží na nočním stolku. Pak bych měl zkontrolovat e-maily. Večer se asi podívám na nějaký film. I když ještě nevím, jaký žánr si vybrat aby mě to k ničemu nenavádělo.

Je pozdě večer, podíval jsem se nakonec na horor. Silent Hill. Můj nejoblíbenější horor, pokud tedy nepočítám některé pasáže z ostatních hororů. Jenže teď už opravdu nevím, co mám dělat. Spát se mi nechce, číst už taky ne a ven raději nepůjdu. A mezitím, co jsem tak úporně přemýšlel, co bych tak ještě dělal, usnul jsem na sedačce a vůbec o sobě nevěděl. Rozhodně jsem se netěšil v pondělí do školy, protože mám jednu ze zkoušek, ale pak jsem si uvědomil, že v pterý ho zase uvidím. Tolik se na něj těším, až tomu sám nemůžu uvěřit ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | 21. ledna 2012 v 15:20 | Reagovat

to bolo super Asagi :D :-D

2 Nathan Nathan | Web | 23. ledna 2012 v 21:46 | Reagovat

Děkuji mockrát :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama