Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Rudá tvář úplňku - úvod

22. října 2011 v 4:04 | 斎藤 昇 |  Povídky
Rudá tvář úplňku


Občas, když někdo vzhlédne k plné záři měsíce, může spatřit jeho krásu, ale i jeho temnou stránku. Ti, kteří vidí, se ve světě pohybují lehčeji, protože znají to, co ostatní odmítají. Ale přijde někdy čas, kdy si uvědomí, jaké jejich životy vytváří prostředí? A pochopí, co jsou ti, ke kterým tak vzhlíží, vlastě za stvoření? Budou mít někdy odvahu přiblížit se k nim a vnímat jejich sílu? Někteří ano...



Oči mě bolely z celodenního koukání na monitor počítače. Moje práce mě jednou přivede do hrobu. A to nežertuji. Studovat na vysoké je vždycky šílené, ale pro mě to je snad ještě horší. Nemám tam skoro nikoho, s kým bych si mohl promluvit. Můj byt je skoro prázdný, pořád jsem si nic nevybalil. Přestěhoval jsem se už před třemi měsíci, ale do vybalování ne zrovna nutných věcí by mě nikdo nedostal. Moje práce na škole spočívá ve vytváření nových programů, které by podporovaly správné fungování různých přístrojů. Velmi zkráceně řečeno. Nebudu si stěžovat, baví mě to a když budu dobrý v tom, co dělám, možná se mi splní sen a stanu se pracovníkem v nějaké velké firmě. Třeba Mitsubishi ... nebo cokoliv jiného, ovšem těžko říct, jestli to zvládnu.
Pro dnešek už končím. A můžu hrdě říct, že už mě to přestalo bavit. Aspoň dnes bych mohl odejít dřív, co jsem nedokončil, to dodělám ráno. Do tašky jsem srovnal všechny papíry, které jsem pokládal za své a opustil studovnu. Po cestě jsem stačil zakopnout o nohu jednoho studenta z vyšší společenské vrstvy. To se povede vždycky jenom mně.

"Dívej se pod nohy, hlupáku." zaznělo od toho kluka, když se na mě vražedně podíval. Z toho pohledu mi přeběhl mráz po zádech, vždycky jsem si říkal, jestli je normální, aby někdo vrhal takové pohledy.
"Já se omlouvám. Tohle se mi stává pořád." zašeptal jsem odpověď a otočil se k němu zády, abych se nemusel dívat do těch očí. Černé jako uhel. Než jsem zrychlil krok, zaslechl jsem, jak volá něco ve smyslu, abych si příště dával pozor a cosi o brýlých. Dovedl jsem si domyslet, co tím asi myslel.

Spěchal jsem svou obvyklou skákací chůzí, která vypadá sice směšně, ale hodně lidí jí nestačí. Jakmile jsem otevřel dveře ve vstupní hale, došlo mi, že je už večer. Seděl jsem ve studovně skoro pět hodin a vůbec mi nedošlo, že bych se mohl i najíst. Zamířil jsem rovnou k bistru, kde už mě znal každý. Bistro jsem měl při cestě domů a jídlo tam je opravdu dobré. Což je docela zvláštní poznatek, dkyž se tak zamyslím, že jídlo v téhle čtvrti většinou dobré není. A když říkám, že ne, myslím to smrtelně vážně. Občas se vám stane, že v jidle najdete něco, co by tam rozhodně patřit nemělo. Ale raději nebudu říkat, co všechno se tam najde...
Do sluchátek jsem si pustil svoje Black Veil Brides, navolil jsem si taky písničky od Pan!k a Murderdolls. Různorodé, já vím. Ale líbí se mi to, tak proč ne. Asi po pěti minutách jsem došel k bistru, koupil si obvyklé jarní závitky s sebou a zase vyrazil. Připadalo mi, že je zima. A přitom byl teprve začátek října. Cesta domů byla vždycky zajímavá. Míjel jsem pár obchodů s oblečením a kosmetikou, restauraci a bistro, jakousi firmu, kterou ani neznám a hřbitov. Vedle domu jsem pak měl malý obchůdek s potravinami a suvenýry. Přešel jsem přes ulici a šel podél hřbitova. Něco mi říkalo, že tam teď musý být hezky. Ani nevím, co mě to popadlo, byl jsem hodně unavený, ale přesto jsem se tam chtěl podívat. Brána je většinou otevřená, stejně sem nikdo moc nechodí. Říkal jsem si, že pár minutek mě nezabije a aspoň se trošku uklidním z celodenního stresu ze školy. Ovšem asi jsem tam neměl chodit...
Jakmile jsem prošel vstupní bránou, bylo mi divné, že některé svíce u náhrobků jsou zapálené. Byla to nádhera, to je pravda. Zkuste se někdy v noci podívat na hřbitov, kde plápolají malé plamínky svící. Jak říkám, je to prostě krása. I když mě to trošku zarazilo, řekl jsem si, že byl asi nějaký svátek, nebo hrobník neměl co dělat a tak zapaloval svíčky. Procházel jsem uličkami a pozoroval jména na náhrobcích. Jen pár jmen mi bylo povědomých. Stávalo se tu hodně nehod. Dopravních, při loupežích a podobné události. Některé z těch lidí, kteří tu teď leželi jsem znal i osobně. Vždycky jsem z toho měl divný pocit. Šel jsem hlavní uličkou a díval se ze strany na stranu. Hřbitov jako takový byl docela velký, ale patřila k němu i zahrádka a hrobníkův sklad. Toho chlapíka jsem měl rád. Vždycky s ním bylo o čem mluvit, i když je to docela paradox, když celé dny mluví jen s mrtvími. Zarazil jsem se, když jsem v jedné řadě, kde plálo jenom pár svíček, uviděl něco podezřelého. Nějaká postava se skláněla nad jedním z hrobů. Myslel jsem si, že je to výtržník. Vždycky jsem byl takový, že jsem se nebál, i když jsem se bát měl. Bezhlavě jsem se rozhodl situaci vyřešit. Nebo aspoň řešit.

"Hej, co to tam děláte?" zařval jsem směrem, kde se nacházela postava. Ten člověk zvedl hlavu a podíval se na mě. Narovnal se a já si uvědomil, že je to muž. Na sobě měl jen tmavě modrou mikinu, bílé tričko a tmavé kalhoty. Zůstal stát a já si říkal, že asi čeká, co udělám. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat ho utéct. Nejsem takový, že bych hned volal policii, ani nevím, čí to je hrob a co tam ten muž dělal. Pomalu jsem přišel k němu. na vzdálenost asi tří metrů jsem si všiml, že má docela velké svaly a začal jsem pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Kdybych ho naštval, mohl by mě zabít jednou ránou a ani pes by po mně neštěkl. Řekl jsem si, že se ho na pár věci zeptám.

"Tak znovu, co tu děláte?" chvíli na mě koukal, pak si mě prohlédl od nohou až k očím a znovu se sklonil nad hrobem.
"Ok, tak nemusíte odpovídat, ale nechte toho a radši běžte domů. Co to vlastně provádíte? Nerad bych, aby tu měl někdo problémy." začal jsem zakecávat narůstající nervozitu. Ani nepromluvil. Natáhl ruce a zavřel oči. Viděl jsem šlachy na jeho pažích, vystouplé žíly a podivně roztažené prsty. Říkal jsem si, že se asi zabývá něčím okolo voodoo. Začínal jsem být i lehce naštvaný, že na mě vůbec nereaguje.
"Mohl byste přestat a podívat se na mě?" zeptal jsem se ostřeji, než jsem prvně plánoval. To se projevilo v mužově reakci. Vydal ze sebe dost zvláštní zvuk. Jako kdyby tiše zavrčel. Podíval se na mě, jak jsem mu řekl a já viděl, jak má roztažené zorničky jak jen to šlo. Přemýšlel jsem, jestli to není feťák nebo tak něco.
"Prosím, běž pryč." promluvil muž a mně se málem podlomila kolena. Ten hlas byl...ani nevím, jak to popsat. Jako kdyby na mě působil zvláštní mocí. Jeho hlas se mi vryl do kůže a nechal odrovnal logické myšlení. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, teď už jsem začínal mít strach, i když se ještě nic nestalo. A doufám, že ani nestane. Nebyl jsem schopný odpovědět. Co to, zatraceně, zkoušel? Mluvil tak hlubokým a pronikavým hlasem, že jsem měl pocit, že to museli slyšet i lidi na ulici. Nikoho dalšího jsem tu ale neviděl.
"Už mi řeknete, co to děláte?" zeptal jsem se poněkud rozpačitě.
"Nevidím důvod. A i kdyby, nepochopil byste. Nevěřil byste." promluvil znovu muž a mě přeběhla další vlna mrazu po zádech.
"Asi bych vážně měl jít. Ale dám Vám radu, jděte radši pryč, než sem přijde hrobník." poradil jse mu, naposledy se podíval na jeho obličej a zarazil se, když jsem viděl šluté odstíny jinak evidentně šedých očí. Zamrkal jsem a otočil se k odchodu.
"Nenajde mě, nebojte. A díky, že to nebudete řešit." zavolal za mnou muž. Ohlédl jsem se a viděl, že si k hrobu klekl a položil na něj dlaně. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou a radši zrychlil tempo. Chůze ovšem nebyla to jediné, co se mi zrychlilo. Cítil jsem, jak mi v žilách proudí krev. Připisoval jsem to tomu, že ten chlápek byl fakt divný. Radši jsem si pospíšil a vzal to domů zkratkou. Když jsem otváral dveře do domu, měl jsem zvláštní pocit, že nejsem sám. Ale ať jsem se díval kamkoliv, nikde nebylo nic jiného než náhodní lidé, co šli z práce, do klubů nebo se jen tak procházeli. Co já vím. Hlavní je, že tam nebyl ten chlap.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama