Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Rudá tvář úplňku - Kapitola 2.

12. ledna 2012 v 19:47 | 斎藤 昇 |  Povídky

Kapitola II. - Jednou za úplňku



Pondělí. Nesnáším pondělí. Musel jsem vstávat opravdu brzy, abych se ujistil, že mám všechno. Dnes se na mě chystá zkouška, proto musí být všechno dobré. Ale i tak mám obavy, že to nezvládnu.
Měl jsem docela trému, ale jakmile jsem se u zkoušky rozpovídal (po pár nápovědách), šlo všechno tak, jak jsem si to představoval. Naštěstí. Se svým výsledkem jsem spokojený. Nejsem nejlepší, ale zvládl jsem to velmi dobře. Což znamená, že teď budu mít celý zbytek týdne volno! Přišel jsem na chodbu.
Dovrávoral ke mně Dan a podíval se na mě rozzářenýma očima.

"Takže jsi to zvládl?" zeptal se a chytil mě kolem ramen.
"Kdyby ne, tak se netvářím tak samolibě, co myslíš?" odpověděl jsem a oba jsme se začali smát. Objali jsme se. Ano, tohle je na vysoké škole to dobré. Když se něco podaří a ví o tom i vaši přátelé, je co oslavovat.
"Kam půjdeme? Zase do baru nebo to chceš oslavit doma?" nadhodil Dan a šibalsky se na mě podíval. Tohle znamenalo jediné, má v plánu něco šíleného. Jako třeba minule, kdy začal tancovat na stole způsobem, že ho od úplné nahoty dělila jen slabá látka dámských kalhotek, o kterých ani neví, že je měl. A komu patřily. Ale jinak je to úplně normální kluk. Dobře, až tak normální není.
"Do baru a potom ke mně. Ale jestli zase budeš předvádět ty svoje tanečky, tak spíš v psí boudě, kterou nemám." vyhrožoval jsem a zase jsme se začali smát.
"Okay, dohodnuto!" zasmál se Dan a vyrazili jsme na cestu do baru.

Obvolali jsme pár přátel a zábava mohla začít. Do baru dorazila i Nina s Mishou, skoro mezi prvními. Pak pár kluků, co známe a ještě nějaké holky. Většinu lidí jsem tu skoro neznal, ale to je v takových situacích úplně jedno. Abych byl upřímný, zábava byla skvělá, jídlo a pití taky, ale něco mi tu chybělo. Někdo ...
Myslet jsem na něj začal až teď. Když už jsem v sobě měl nějaký ten alkohol a začal pociťovat jeho účinky. I tak jsem ale věděl, že tyhle moje myšlenky nezapříčinil alkohol. Najednou se z malého reproduktoru připojeného ke kamarádově mobilu ozvala moje milovaná písnička od The Dreaming. Moje uši zachytily první tóny Every Trace a mně bylo jasné, že jsem najednou mnohem šťastnější. Přeci jenom, jsou to moje narozeniny. To by bylo, aby se tu nehrála moje oblíbená hudba. Jediný den v roce, kdy si můžu dovolit být sobecký. No dobrá, až tak sobecký ne. Moji přátelé naštěstí mají rádi hudbu, kterou poslouchám. A snad mají i rádi mě. Alespoň Dan určitě.
Ještě snad dvě hodiny jsme slavili, dokud se několik z přátel nezvedlo k odchodu s tím, že už musí domů, mají nějaké povinnosti, další schůzka (tudíž se nesmí zdržovat) a podobné věci. Docela mi to přišlo vhod, rád jsem se s nimi setkal, ale svoje narozeniny chci ještě zvlášť oslavit s Danem, Mishou a Ninou. Vždycky jsem je měl nějak zvláštním způsobem radši než ostatní. Kdo ví, proč…
Jak jsem předpokládal, skončili jsme zase u mě doma. Holky si prohlížely "výzdobu" v mém bytě a já s Danem jsme se zašili do ložnice. No jistě, vím, jak to zní, ale nemůžu za to, že na posteli se sedí nejlépe, ne snad?

"Dneska to bylo fakt skvělý! Schválně, jaké z toho máš povity?" zeptal se Dan a já málem vyprskl smíchy čaj, který jsem nám všem udělal.
"Hraješ si na psychologa, hmm? Rozhodně z toho mám dobré pocity, pane doktore, ale přesto se nějak podivně nemůžu dočkat dnešní noci…a zítřka." odpověděl jsem a začal se usmívat. Chci mu to vůbec říct?
"No jo, taky se těším na to, až zalehnu do postele. Všechno to tancování mě celkem zmohlo. Naštěstí jsem netancoval na stoje jako min…moment, co je zítra?" zarazil se Dan a zkoumavě si mě prohlížel. Chvíli jsem s odpovědí otálel.
"Jak to říct. Zítra není škola, ne?"
"Hele, tady nejde o školu. To, že jsi úspěšně dokončil studium by tě takhle nenadchlo. Maximálně na pár hodin, což už pár hodin je. Že bych se sekl ve výpočtech?"
"Nesekl. Je tu ještě jedna věc. No…věc…"
"Už nic neříkej! Já vím, co se má zítra dít!" zaradoval se Dan a já ztuhnul. Doslova mi zamrzl úsměv na rtech a srdce se přesunulo do krku. Proboha, snad jsem se neprořekl a nezmínil se o Michaelovi? Napjatě jsem očekával, co řekne. Ale mlčel, jen mě pozoroval.
"No…copak se má zítra dít?" zeptal jsem se hlasem strnulým hrůzou.
"Že ty jdeš do nějakého klubu za holkama, co?" vyhrkl Dan a posunul se na posteli.
"Ježíš! Proč bych měl chodit…sakra, co si to o mně myslíš? Kdo mi minule říkal, že jsem gay?" rýpnul jsem si a sledoval, jak se bude tvářit. Pořádně se mi ulevilo, když plácl takovou blbost.
"No a co? Každej gay měl přece někdy holku, ne?"
"Ne, každý ne. Ale to neřeš, za holkama prostě nejdu."
"Ty…teď mě tak něco napadlo. Je tady dost nepatrná možnost, že jdeš za klukama. Nebo spíš za jedním, že jo?" zatraceně, přišel na to…
"A když ano? zeptal jsem se opatrně a čekal, jak se Dan zachová.
"No, mně do toho vlastně nic není, ale mohl by ses chovat opatrně, slibuješ?"
"Jasně, že slibuji. Sám si nejsem jistý, jestli dělám dobře, ale nemůžu si pomoct."
"Kámo, jestli ses zamiloval, tak to neřeš. Poznáš, co je dobrý a co ne." uklidňoval mě Dan.
"To doufám, jinak by to nemuselo dopadnout dobře."

Ve chvíli, kdy jsme sklopil zrak a začal pozorovat svoje čerstvě odlakované nehty, vešly do místnosti holky a zůstaly stát mezi před námi. Dan vstal z postele a něco jim pošeptal. Já byl myšlenkami jinde, takže mě nezajímalo, co jim asi říkal. Možná to, že jsem se konečně zase jednou zamiloval. Ale jak jsem za chvilku zjistil, spíš se o mě staral víc, než jsem si vůbec uvědomoval.

"Necháme tě teď samotného, ať si to hezky probereš v hlavě. Řekl jsem holkám, že čekáš návštěvu." objasnil mi Dan a podíval se, jak jde holkám obouvání bot.
"Jdu se aspoň rozloučit." namítl jsem. Dan se na mě podíval obvyklým pohledem 'a myslíš to opravdu vážně?', asi došel k závěru, že nevypadám dobře. Jestli mám říct pravdu, zítřka jsem se už nemohl dočkat, ale bylo mi divně. Zbledl jsem, to jsem cítil už teď.
"Tak se nám opatruj, Niko, hlavně si odpočiň, protože jsi bílý jak stěna." řekla Misha a objala mě.
"Jo, měl by sis jít lehnout. Dneska toho na nás stejně bylo dost." přitakala Nina, také mě objala a políbila na tvář.
"Já tě teda s dovolením líbat nebudu, i když…" prohlásil Dan. Aniž bych to stihl zaregistrovat, cítil jsem, jak mi dal rychlou pusu a rozcuchal mi vlasy jako malému školáčkovi. Tak tohle bych od něj ani ve snu nečekal.
"No, tak to by snad radši stačilo, jinak se začnu bát o vaše duševní zdraví, hlavně tvoje, Dane." řekl jsem, když jsem se probral z omráčení náhlými emocemi. Dan se jenom zasmál, zamával mi a prošel dveřmi ven. Vyšel jsem za ním a slyšel, jak se holky hihňají a něco si štěbetaly o tom, co právě Dan udělal. Nechtěl jsem radši vědět, co říkají. Všichni tři se u branky otočili a zamávali mi. Usmál jsem se, jak dojemně tahle situace musela vypadat.
Osiřel jsem ve svém domě a tak jsem si řekl, že by to chtělo nějaké ty hlasy. A ne ledajaké! Pustil jsem si v obýváku Cinema Bizarre. Moje milované CD - Final Attraction. Striffyho hlas mě vždycky uklidnil, ale jakmile začal v písničce 'Lovesongs' a 'Get Off' zpívat Luminor tím svým hlubokým hlasem, myslel jsem, že se mi srdce dostalo ven z těla, jak začalo šíleně bušit. Luminorův hlas se tak moc podobal tomu Michaelovu! Musel jsem se opřít o zeď čelem, abych se trošku zchladil. Co se to se mnou, zatraceně stalo? Proč v tolika věcech vidím právě jeho? Nemohl jsem si nevšimnout, jak se občas chovám dětinsky, ale i tak je to pro mě něco nového. Šel jsem do kuchyně natočit si sklenici vody. V tu chvíli zazněla první tóny písničky 'Escape to the Stars' a já věděl, že tohle bude ještě dlouhá noc. No, bylo pozdní odpoledne, ovšem to nic nemění na faktu, že jakmile si teď pustím Cinema Bizarre a CD dojede ke konci, přestanu myslet na všechno. Ne, je mi zcela jasné, že si navolím opakování a budu pořád poslouchat Luminorův hlas, tolik podobný Michaelovu.
Dostal jsem hlad, takže na řadu přišla pizza. Na nic jiného jsem teď neměl chuť. Naštěstí v mrazáku se vždycky něco našlo. Den utekl rychle, s pizzou, hudbou a fotkami ze školy. Když přišel večer, byl jsem sice strašně unavený, ale řekl jsem si, že se podívám na nějaký film. Jenže jaký? Všechny, co tu mám, jsem už přece viděl. Možná Final Fantasy VII: Advent Children. Jo, to by mohlo být fajn. I když už to znám nazpaměť, pořád nemám dost scénky, jak Cloud bojuje na "motorkách" proti stříbrovlasým bratrům. Kadaj je prostě můj hrdina, i když Vincent...ach ne, zase myslím na kluky! Takže Dan měl vážně pravdu.
Málem jsem vyletěl z kůže, když asi po půl hodině sledování filmu někdo zabušil na okno. Srdce vynechalo dva údery a pak začalo bít kdesi v krku. Myslel jsem, že tohle bude můj konec. Závěs byl roztažený, takže se stačilo podívat z okna, abych zjistil, kdo tam stojí. Ale postava byla otočená zády k oknu, takže jsem přišel opatrně blíž. Člověk venku se neobtěžoval otočit, jenom sledoval okolí. Byl to muž, ale nevěděl jsem, jestli ho znám nebo ne. Zdráhavě jsem dvakrát klepl na okno, muž se otočil a ve tmě zazářily jeho žlutošedé oči. Jestli jsem doteď měl srdce až v krku, tak se mi právě zastavilo a já zapomněl dýchat. Copak jsem prospal celou noc, nebo tu vážně stojí Michael? Zprudka jsem se nadechl, když se na mě poněkud smutně usmál a naznačil, že jde ke dveřím. Kývnul jsem a protřel si oči. Pak mi došlo, že bych mu mohl jít otevřít. Když jsem odemykal, vzpomněl jsem si, že nemám uklizeno. Doufejme, že mu to vadit nebude. Pootevřel jsem dveře a ujistil se, že je to opravdu on. Pak jsem ho vpustil dovnitř. Podíval se na mě a zase se tak smutně usmál.

"Dobrý večer. Doufám, že Vás neruším, ale…" začal Michael, ale umlčel jsem ho.
"Ne, to nic. Nemám, co bych dělal…Dobrý večer." prohlásil jsem a cítil, jak rudnu.
"Rád Vás zase vidím. Opravdu Vám nevadí, že tu jsem?" přikývl Michael a zabodl do mě pohled.
"Jak by mohlo? Pojďte dál, mám tu trošku nepořádek, ale snad to nevadí."
"Určitě ne, to jste to ještě neviděl u mě doma." zasmál se Michael, zul si boty a odložil šedý kabát na věšák u dveří. Neodpovídal jsem. I když jsem ho moc rád viděl, cítil, jsem se ospale. Zavedl jsem Michaela do obýváku, kde stále běžel puštěný film. Posadil se na sedačku a upravil si svoje tmavě hnědé vlasy.
"Dáte si něco? Jídlo nebo pití? Nebo obojí?" zeptal jsem se, aniž by mi došlo, jak moc blábolím.
"Snad jenom vodu. Pak už Vám řeknu, proč jsem tady."
"Dobře, hned jsem zpátky."

Michael kývl a zadíval se na obrazovku televize. Pousmál jsem se, zjevně ho film zaujal. Zrovna tam byla scéna, jak Vincent mluví s Cloudem po bitvě v takovém tom zářivém lese. Už ani nevím, jak se mu říkalo.
Musel jsem si uvařit kafe, abych byl schopný s Michaelem mluvit. Jemu jsem nakonec udělal taky, ale přinesl jsem ho v konvici, takže měl na výběr, jestli se spokojí s vodou, kterou jsem mu donesl během vaření kávy, nebo jestli si dá se mnou. Nakonec přistoupil ke kompromisu.
Chvíli jsme se dívali na film, ale pak mě napadlo, že už by mi mohl říct důvod návštěvy o půl deváté večer. Nevěděl jsem, jak se ho zeptat, tak jsem si radši jenom odkašlal. Pochopil správně.

"Důvod, proč jsem přišel je ten, že jsem si neuvědomil okolnosti, za kterých se s Vámi nebudu zítra schopný setkat. Rozhodně ne odpoledne." Michael začal úvod poměrně rychle.
"Aha. A ty okolnosti jsou…?" ptal jsem se po chvíli uvažování.
"Za tři dny je úplněk. Nemohu Vás vidět, protože mám strach."
"Eh, cože?"
"Ta vlkodlačí věc, přece víte…" začal naoko vysvětlovat. Já to chápal, ale nevěděl jsem, z čeho by muž jako on mohl mít strach.
"Ano, vím. Jenom mi asi nedošlo, čeho se bojíte. Pokud je úplněk až za tři dny, tak je dost času."
"To sice je, ale u každého začíná to 'jiné' období v určitém časovém úseku. Já se většinou začínám chovat jinak zhruba tři dny před úplňkem i po něm."
"Páni, tak to jsem nevěděl. Takže mě chcete bránit před sebou samým?"
"Dalo by se to tak říct. Nemyslím si, že bych Vám ublížil, ale asi bych se nechoval zrovna mile. A to nechci."
"Chápu. Jsem rád, že jste mi to přišel říct."
"Omlouvám se, že jsem Vám nedal vědět o své návštěvě předem. Je už devět pryč a já se k Vám takhle vetřel."
"To ne. Jak jsem řekl, jsem rád, že jste přišel." podíval jsem se na Michaela upřeně a zjistil jsem, že má ve tváři podivný výraz. Asi to ale nebylo úplňkem.
"Ta káva…je zvláštní. Takovou jsem ještě nepil." prohlásil Michael a usmál se na mě.
"Je z Turecka. Oříšková. Dovezl mi ji kamarád, který hodně cestuje. Vždycky mi přiveze něco originálního."
"Musíte být dobří přátelé."
"Dalo by se říct. Známe se už dlouho. Co říkáte na Final Fantasy?"
"Prosím?" pozvedl Michael nechápavě jedno obočí.
"Ten film." řekl jsem na vysvětlenou.
"Ach tak. Je skvělý. Líbí se mi ty efekty a celkové zpracování. Jako by to byli herci. Máte rád Japonsko? Ten film je japonský, že?" zeptal se Michael po svém zhodnocení. Došlo mi, že jsem si pustil anglickou verzi. Většinou si všechno pouštím japonsky s anglickými titulky.
"Ano, je japonský." přitakal jsem.
"Jste ospalý, měl byste si jít lehnout. Odejdu." řekl najednou Michael a ve mně hrklo. Rozhodně jsem nechtěl, aby odešel. Chtěl jsem se mu stulit v náruči a spát.
"Ospalý sice jsem, ale nechci, abyste chodil pryč. Můžete…mohl byste tu zůstat…se mnou? Na noc?" zeptal jsem se s viditelnými obavami. Chvíli přemýšlel.
"Pokud by Vám to nevadilo, rád zůstanu. Jenom…máte nějakou deku?"
"To mě těší. Ale na co deku?" nechápal jsem…aha, on chtěl spát na sedačce.
"Lehnu si tady, ať Vás neruším, když budete spát."
"To ne, já…můžu si sednout k Vám?" dosud jsem seděl na křesle, takže jsem se ho nemohl ani dotknout.
"Jistě, můžete."

Vstal jsem z křesla, položil hrnek s nedopitou kávou na konferenční stolek a přešel k Michaelovi. Celou dobu sledoval moje pohyby. Sedl jsem si vedle něho a usmál se. Aniž bych o tom přemýšlel, položil jsem si hlavu na jeho rameno a spokojeně se přitulil. Když mi došlo, co jsem udělal, tak jsem nevěděl, jestli se mám stáhnout nebo dělat mrtvého brouka. Nakonec jsem ale nemusel dělat ani jedno. Michael si mě přitáhl ještě blíž, takže jsem se mu zavrtával do hrudi. Seděl jsem si na nohou a ruce jsem skrčil tak, abych mohl hladit Michaelovo rameno. Celkově to musel být rozkošný pohled. Michael nasál vzduch a prudce vydechl. Pak jeho prsty ještě více sevřely moje tričko a já cítil jeho vůni tak hluboko ve svých buňkách, že se mi z toho málem zamotala hlava. Chtěl jsem ho políbit. Ne…nejen políbit. To by bylo slabé slovo. Nejraději bych ho okamžitě svlékl a zase se přitulil k té hřejivé pokožce…A dál? Kdo ví, neručím za svou příčetnost.

"Mohu se Vás dotýkat?" zeptal se s opatrností v hlase Michael a rukou mi nadzvedl bradu, aby se mi mohl podívat do očí.
"Spíš musíte." vydechl jsem. Michael se upřímně zasmál.
"Nebyl jste před chvílí unavený? Rychle Vás to přešlo." smál se Michael, ale odpověď nečekal.

Dlouhé, ale jemné prsty mi vklouzly pod tričko a hladily moje boky. Cítil jsem se zvláštně, je to poprvé, co se takhle otevřeně mazlím s mužem. Navíc s takovýmhle mužem. Musel jsem zavřít oči, abych si mohl vychutnat jeho péči plnými doušky. Tyhle dlaně jsou úplně jiné, než jsem si je představoval. Jemné, jako když hodiny otáčíte stránky knihy. Dlaně se posunuly výš a pak jsem zaregistroval, že se mi Michael snaží sundat tričko. Zvedl jsem ruce, abych mu práci usnadnil. Díval se na mě jako hladový…vlk. Jak jinak bych to měl říct? Ten pohled byl zvláštní, kdybych nevěděl, proč se na mě tak dívá, asi bych se i bál. Ale vlastně…jsem si úplně jistý, že není důvod se ho bát? Co když tu je možnost, že mi ublíží? Byl by toho schopen?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 smutna smutna | Web | 12. ledna 2012 v 19:51 | Reagovat

Zjisti jestli te miluje, mrkni na muj webik !

2 Lenca Lenca | E-mail | 18. ledna 2012 v 18:03 | Reagovat

vynikajuce :D

3 Nathan Nathan | Web | 18. ledna 2012 v 21:48 | Reagovat

Děkují! ;)

4 Lenka Lenka | E-mail | 22. ledna 2012 v 14:27 | Reagovat

[3]: nemas zaco, uz se nevim dockat pokracovania :-D  :-D  :-D

5 Nathan Nathan | Web | 25. ledna 2012 v 21:22 | Reagovat

Upřímně, ani já ne :D

6 Lenka Lenka | E-mail | 26. ledna 2012 v 13:34 | Reagovat

[5]: to si viem predstaviť :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama