Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Rudá tvář úplňku - Kapitola 6.

13. května 2012 v 23:33 | 斎藤 昇 |  Povídky
Kapitola VI. - Brána ke scestí





Podle tradice jsme čekali na Mishu a Ninu před hřbitovem na lavičce. Pouštěli jsme si s Danem hudbu v jeho mobilu, vždycky jsem škemral, aby mi pustil Lacuna Coil, Cold a Drowning Pool. A vždycky jsem vyhrál. Už z dálky jsme viděli dvě menší postavy v sukních, jak se pomalu blíží směrem k nám a něco si horlivě vysvětlují s výraznou gestikulací. Byly slyšet přes celou ulici, což je taky klasika. S Danem jsme se začali smát ve stejnou chvíli, když jsme si všimli, že holky sladily sukně, trička i tenisky do stejného stylu, vypadaly jako dvojčata.

"Zdravím, pánové, nejste tu nějak brzy? Dan mi volal před půl hodinou, ne?" pozdravila Nina.
"Nazdárek, to sice jo, ovšem my jsme chtěli mít ještě trochu soukromí, než přijdou narušitelky." odpověděl Dan a lišácky se na mě zakřenil. Obrátil jsem oči v sloup, ale taky jsem se usmíval.
"Dobře, detaily vašeho soukromého kroužku vědět nepotřebujeme, že, drahá?" culila se Misha.
"No, přesně. A teď mi někdo řekněte, kam se jde." odpověděla jí kamarádka a přešlápla.
"Vezmeme to do parku, pokud nikdo nemá nic proti. Jo a kdyby to někoho zajímalo, tak tady Niko je fakt gay." Dan řekl víc, než kdokoliv očekával, můj strnulý výraz naprostého šoku svědčil o jeho pravdě.
"To ale není novinka, že ne?" zeptala se po typicky dívčím záchvatu smíchu Nina.
"No co, tak se mi prostě líbí kluci. Na tom není nic špatného." zrudl jsem, ale bránil jsem svou hrdost, dokud to ještě šlo.
"Hele, buď v klidu, stejně to každý dávno věděl." Bouchla mě Nina chlapácky do ramene.
"Au, sakra!" zaklel jsem, když se mi do kůže zabodlo tisíc jehel bolesti.
"Zas takovej gay být nemusíš, Niko." snažila se Misha být vtipná. Grimasa bolesti z mé tváře ale nezmizela. Mnul jsem si místo, kde to bolelo nejvíc a zjistil jsem, že bych na to sahat neměl.
"Co je ti?" zeptal se Dan a odhrnul mi vlasy z čela, aby viděl, jak se tvářím.
"Tak tohle gesto bylo taky teplý!" prohodila Nina, její kamarádka se zasmála a i na Danově tváři se mihl úsměv.
"Ne fakt, tebe to bolí, že jo?" zvážněl Dan a pořád mě bedlivě sledoval. Podíval jsem se na něj.
"Kdyby mě to nebolelo, asi bych neříkal 'Au', co myslíš?" opáčil jsem a přestal si držet rameno.
"Logicky. To máš ze včerejška? Ukaž to…" sápal se můj nejlepší kamarád blíž, aby se na ruku podíval.
"Nech mě, prosím tě, to bude v pohodě." odvrátil jsem pohled, protože Dan cítil, že to v pohodě není a hned tak nebude.
"Poslyšte, nevím, co se stalo včera, ale zvedněte zadky a můžeme si to říct při cestě." řekla Nina.


Kývnul jsem na souhlas a vstal. Dan se také zvedl a nabídl mi rámě. Střelil jsem po něm jedním z mých proslulých vražedných pohledů, přičemž mi pramen vlasů (ne, tentokrát jsem si je nelakoval) spadl do obličeje a zakryl tak jedno oko. Výborně, už i moje vraždící metody přestávají působit tak, jak by měly. A ruka mě stále bolí, ač se jí Misha vlastně jenom dotkla, nebyla to ani tak velká rána. Michaeli, co jsem ti to jenom dovolil?




******



Lehl si na matraci položenou na zemi, chtěl usnout, zaspat celý den a připravit se na noc, ale to se mu nepovedlo. Neměl rád spánek na posteli, i když jednolůžkovou postel měl. Upřednostňoval spánek na zemi v obývacím pokoji, měl tam vše, co potřeboval. Byl malátný, přesto zřetelně vnímal každý kousek svého bytu, vůni mýdla z koupelny, pečené maso ze včerejška, které dal do lednice, vůni kůže rudovlasého mladíka, která ulpěla na jeho těle i oblečení. Přiložil si hřbet ruky k obličeji a hluboce se nadechl. Ano, přesně jak očekával, stále ho cítil pod svýma rukama, v hlavě mu zněl jeho hlas. 'Ozvete se mi, až… až budete moct?' vzpomněl si, jak ho mladík prosil, aby mu o sobě dal vědět. Zamiloval se snad? Nebo zešílel, podstrkával mu nechtěnou odpověď vnitřní hlásek, ten zlý. Potřásl hlavou, jako by chtěl zahnat špatné myšlenky. Na tom chlapci mu hodně záleželo. Ale proč ti na něm záleží? zašeptal znovu zlovolný hlas v jeho hlavě a přinutil muže uvažovat. Protože ho miluji a věřím mu, odpověděl sám sobě. Riskoval, aby mohl chlapce vidět. Ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že s ním stráví noc. Nechtěl to udělat, dokud mladík pořádně neví, co je zač. Povzdychl si, když si vzpomněl, jak svíral jeho ramena, jak zarýval prsty do jemné kůže… jak mu mladík prokousl rameno, jeho zuby se nořily hluboko do jeho masa. Zůstane mi jizva, pomyslel si, když si bříšky prstů přejel po místě, kde ho chlapec kousl. Otisky zubů zanechávaly v kůži prohloubeniny, ale muž se jenom usmál, byl rád, že se to stalo. Jako kdyby znovu cítil stisk mladíkových zubů, v nose ho šimrala jemná vůně a rty se bezděčně pohybovaly v náznaku slov, které stále zůstaly nevyřčeny. Můj, ozval se znovu vnitřní hlas, tentokrát už ukojený vědomím, že chlapec nepředstavuje nebezpečí. S velkou pozorností hltal každé slovo zvláštního muže… vlkodlaka.

Až po několika minutách úvah ohledně vztahu s chlapcem si uvědomil, že má erekci. Silnou. Příliš živé vzpomínky zahltily jeho představivost a jeho tělo začalo reagovat na toho, kdo mu patřil. Komu patřil on sám. Usmál se a vstal zvedl se z matrace. Rozhlédl se po pokoji, který byl ponořený do šera. Dopadaly sem jen proužky slunečního světla skrz zatažené rolety. Začal se svlékat. Neopatrně si přetáhl přes hlavu tričko, znovu se ozvala slabá bolest v rameni. Už si zvykl na všechny možné druhy bolesti, takže by si toho ani nevšiml, kdyby to v něm nevyvolalo další vlnu podivného vzrušení. Pečlivě složil tričko a chystal se ho vhodit do koše na prádlo. Pak mu došlo, že na něm může stále být vůně mladého chlapce. Přiblížil si ten kousek oblečení k obličeji a nasál vzduch. Málem se mu zatočila hlava. Měl pravdu, tkanina byla prosycená vůní toho, kterého zbožňoval. Odtáhl se a všiml si, že se u výstřihu zachytil jeden tenký červený vlas. Vzal ho mezi prsty, prohlédl si ho s úsměvem na tváři a položil ho na malou skříň vedle televize.
Rozepnul si kalhoty, pomalu, ale s nenucenou elegancí je stahoval až ke kotníkům. Vystoupil z nich, složil je a přehodil přes opěradlo křesla, ve kterém sedával, když si četl úžasné příběhy o upírech. Vždy ho fascinovalo, jak lidé dokáží kombinovat svou fantasii s pravdou. Po svém bytě vždy chodil bosý. Připadalo mu to mnohem pohodlnější. Přešel k matraci a posadil se na její okraj, natáhl nohy a protáhl se. Přejel si třikrát po ruce, něco ho šimralo. Jen doufal, že tím nezpůsobil zkázu nějakému malému zvířátku. Ne, žádný pavouk, žádný brouček. O všem hodně přemýšlel, proto ho zajímalo, proč je kůže tak citlivá, proč ho pořád něco kouše nebo šimrá. V duchu se zasmál nad svými myšlenkami. Poslední dobou se směje víc než kdy jindy. Lehl si na tvrdou matraci, která mu ale skvěle vyhovovala. Posunul si polštář víc pod hlavu, necítil žádnou únavu. Nadzvedl se v bocích a stáhnul si trenky přes zadek. Rozmýšlel se, jestli je nechat v půlce stehen nebo stáhnout úplně. Nakonec si je sundal a elegantním pohybem zápěstí je hodil do koše na prádlo v rohu místnosti. Dobře věděl, proč knihami zaplnil celou druhou stěnu. Kdyby se netrefil, asi by to způsobilo katastrofu v podobě záplavy padajících knih z poliček. A knihy měl moc rád, nechtěl, aby se něco podobného stalo.
Přejel si rukou po hrudníku a vybavil si, jak to dělal chlapec, se kterým včera strávil noc. Dotek jemných rukou v něm vzedmul vlnu spokojenosti, uvolnil se, když byl s ním. A teď, když leží ve svém bytě a myslí na něj, uvědomuje si, jak moc mu zase chybí. Ale nesmí ho vidět, už ne. Pokud to dobře půjde, může ho navštívit za tři dny. Nebo za dva… Pomalu sjížděl rukou po svém těle k bokům. Bříšky prstů hladil vlastní kůži, druhou rukou si přejížděl přes hrudník. V hlavě se mu znovu objevil chlapec s výrazně červenými vlasy, jeho měkké rty dokonalý kontrast jeho polibků s ostrou bolestí, kterou mu způsobovaly jeho zuby. Prsty stiskly erekci a on vydechl. Byl snad citlivější než v noci… Stáhl předkožku a palcem přejel přes špičku svého penisu. Zaklonil hlavu, v myšlenkách se znovu vracel k hebkému tělu, které měl v noci pod sebou… do kterého se nořil, hluboko, prudce. Instinktivně vyrazil boky proti sevřené dlani. Zavřel oči a pohyb zopakoval. Jednou, dvakrát… Zrychloval pohyby zápěstí. Odtáhl nohy od sebe, aby měl lepší přístup ke své erekci. Pak ho napadla zvláštní myšlenka, kterou zrealizoval jen několikrát za celý svůj život. Tedy po tom, co si uvědomil, že ho přitahují hlavně muži. Přejížděl si dvěma prsty po rtech a přemýšlel, jestli to udělat nebo ne. Zvědavost nakonec zvítězila. Vložil si dva prsty do úst a vlhčil je jazykem. Lehce se nadzvedl v bocích a přiložil jeden prst ke vstupu do svého těla. Jemně si skousl ret a pomalu zasouval článek po článku. Vydechl. Nečekal, že to bude vnímat takhle… intenzivně. Vlastně ani nečekal, že to ještě někdy udělá. Chvíli počkal, pak přidal další prst. Trochu ho to bolelo, ale vzhledem k ostatním pocitům věděl, že tohle chce někdy zažít i s mužem, nejen se sebou. Napadlo ho, jestli ucítí ještě větší bolest, když přidá další prst. Nakonec to udělal. Tvář se mu zkřivila, když nehet přejel po jemné kůži předtím, než pronikl hlouběji. Pak se muž pousmál, přesně takovou reakci od sebe očekával, nedokázal se tvářit jinak, cítit nic jiného. Znal své tělo a myšlení příliš dobře. Připomínalo mu to tu zvrácenou radost a pocit podivného vzrušení vždy, když strhával strupy ze zranění, která si způsobil během svých nočních toulek. Jednou se pořezal o plot u hřbitova, jindy mu nohy ošlehaly větve ostružiní v lese. Vždy sledoval, jak krev pomalu vytéká z rány a razí si cestu po jeho kůži. V tu chvíli zavzdychal, když si představil, že není sám, že krev není krví. Představil si mladíka, který klečí nad jeho tělem, jak pohybuje zápěstím po mladíkově penisu, jak ta lepkavá horká tekutina nemá rudou barvu krve… Prohnul se v zádech, otevřel ústa a zaklonil hlavu. Za semknutými víčky viděl, jak chlapec vyvrcholil, jak se jeho hrudník prudce zvedá a klesá, jak na svém hrudníku cítí jeho sperma. Uvědomil si, že právě dosáhl orgasmu, ale oči neotevřel. Nechtěl ztratit pohled na rudovlasého chlapce, který se vší silou opírá o jeho hrudník, aby neztratil rovnováhu a neklesl na jeho tělo. A v tom okamžiku pocítil úzkost, že tu s ním není. Že sám leží ve svém bytě a představuje si někoho, koho teď nemůže mít…
Po chvíli vstal a zamířil do koupelny. Špatně se mu dýchalo. Pustil sprchu a nechal na sebe dopadat vlažnou vodu. Kdyby byla horká, okamžitě by usnul. Sledoval, jak se z jeho kůže pomalu smývají stopy jeho předchozí činnosti. Jak strašně je okamžik pomíjivý, když jste na světě sami. Dřív tyhle smutné chvilky neměl. Ale v posledních měsících se jeho život pomalu měnil, dostával nový ráz, nové priority. A jeho hlavní prioritou teď byla snaha neublížit milované osobě. Úplněk. Jakmile bude měsíc v úplňku, nesmí se s ním sejít, nesmí se sejít s nikým! A to ani noc po něm. Mel snad strach? Poprvé od doby, co vyrostl z malého chlapce v muže? Opravdu se bojí? Ano, nejspíš je to pravda, nejspíš našel někoho, kdo by mohl zaplnit prázdnotu v jeho hrudi, kde dřív bývalo srdce… dřív. V době, kdy ještě neublížil.
Vyšel ze sprchy, nahý chodil po bytě. Zakručelo mu v břiše. Aspoň ví, co bude dělat do večera. A pak… vyrazí do lesů, kde ho nikdo neuvidí. Kéž by tak dokázal utéct i sám sobě. I když už dávno přijal svou pravou osobnost, svou součást, stále ještě si přál, aby byl jen obyčejným mužem s tmavě hnědými vlasy a… třeba zelenýma očima. Jenže on nebyl obyčejný a chlapec v něm viděl něco krásného, za co ho miloval. Nikolasi, zůstaň se mnou, přál si muž a oblékl se.




******




V parku jsme strávili dlouhé hodiny. Holky vyprávěly různé příběhy, já s Danem jsme se je snažili zesměšnit svými poznámkami, ale nepovedlo se nám to. Znají nás už moc dlouho na to, abychom je něčím dokázali překvapit. Už ani moje homosexualita je nepřekvapila. A to je co říct.
Povedlo se nám dohodnout se na dalším místě, kam se vydáme. Dan byl zajisté pro bar. Misha navrhla kino, Nina se zdržela hlasování a já chtěl zůstat v parku, i když už byl skoro večer. Nedomluvili jsme se, jako obvykle. Ovšem kompromis byl jednoduchý, půjdeme sice do baru, jak navrhoval Dan, ale zkusíme jeden na náměstí. Tam jsme byli snad jen dvakrát za celou dobu, co chodíme na vysokou. Tedy, chodili jsme. Ach, je krásný pocit, když můžu říct, že už máme školu za sebou.
V baru bylo zase jednou hodně lidí. U vchodu jsme se potkali s jedním klukem, který nosí delší černé vlasy a já o něm vím, že je gay. Párkrát jsem ho viděl s jeho… no, asi přítelem, co já vím, jak sedí na lavičce v parku. Vždycky jen na té jedné, nikdy se nevybrali jinou. A když náhodou byla obsazená, sedli si ke stromu, který rostl hned naproti ní. Záviděl jsem jim. Říkal jsem si, že je fajn, když to mají v hlavě srovnané. Občas ten blonďák koupil tomu druhému černou růži. Jednou jsem šel zase kolem kavárny (vedle je můj oblíbený obchod s úžasnými barvami na vlasy), něčemu se smáli a ten černovlasý si všiml, že na ně koukám. Raději jsem hned šel pryč, protože jeho pohled byl tak nějak… povýšený.

"Co je? Zasnil ses nad tím svým?" vytrhl mě z úvah Dan a popostrčil mě dopředu.
"Jenom… hele, dáš mi minutku? Buďte na baru, hned za vámi dorazím." odpověděl jsem a nemohl si nevšimnout Danova nechápavého výrazu Holky už samozřejmě seděly na barových židlích a o něčem brebentily, jak to mají ve zvyku.
"No tak fajn, ale ne že zdrhneš, dneska se budeme bavit, jasný?" zamával mi kamarád, když odcházel.
Černovlasý kluk stál pořád u vchodu, nejspíš na někoho čekal. Sebral jsem odvahu a šel za ním. Už ani nevím, proč jsem to udělal, ale oslovil jsem ho.

"Zdravím, já jsem Nikolas. Už nějakou chvíli tě tady potkávám." řekl jsem sebevědomě.
"Ahoj. Ano, já vím, už jsem si tě několikrát všiml. Potřebuješ něco?" promluvil docela tajemným hlasem ten kluk, ale vůbec nezměnil výraz.
"No, spíš jsem se chtěl jenom seznámit. Jak že se jmenuješ?"
"Neříkal jsem, jak se jmenuji." odpověděl ten kluk a dál se rozhlížel po baru. No super…
"Promiň… a řekneš mi to?"
"Haha, ty jsi neodbytný. Jsem Goran." představil se a podal mi ruku, kterou jsem přijal.
"Moc mě těší. To je dost zvláštní jméno, kde jsi k němu přišel?"
"Drahá matka mi ho dala. Jiná společnost, abych to upřesnil." opáčil Goran.
"Jasný, to je dobrý. Čekáš na někoho? Nechceš se k nám připojit?"
"Ne, děkuji, čekám na svého přítele." významně se na mě podíval, asi abych už dal pokoj.
"Chápu, tak třeba se zase někde potkáme." dobře, to nevyšlo. Chtěl jsem ho poznat…
"Myslím, že určitě ano. A teď mě už omluv, támhle jde." pohodil hlavou mírně dopředu. Když jsem se otočil, uviděl jsem nádherného blonďáka v černé košili a úzkých kalhotách, mířil k nám. Tedy, spíše ke Goranovi. Jo, tak tohle je jeho přítel. Nedivím se, že má oči jen pro něj. Jakmile ten kluk přišel, uvědomil jsem si, že tihle dva k sobě prostě patří. Spolu vypadali božsky! Kontrast barev vlasů, černá a bílá košile, oba tmavé kalhoty. Vypadali úžasně. Goran byl asi o půlku hlavy menší než ten druhý, který ho objímal kolem ramen a zvědavě si mě prohlížel.

"Tvůj nový kamarád, drahý?" zeptal se Gorana a políbil ho do vlasů. Tohle chci mít taky!
"Prozatím jenom známý. Chceš představit?" odpověděl Goran a usmál se. Druhý kývl hlavou.
"Nikolasi, tohle je Trevor, Trevore, představuji ti Nikolase, už nějakou dobu nás šmíruje, ale dělá to čestně a čistě ze zvědavosti. Mimochodem, je to gay, ale zjistil to nedávno, podle toho, jak horlivě na nás kouká." řekl Goran. Stál jsem s mírně otevřenou pusou a zíral, co všechno ten kluk o mně ví z pohledu a pár slov. Trevor se jen upřímně zasmál a párkrát přejel Goranovi přes paži.
"Ale no tak, neděs ho tolik. Řekni, má můj poklad pravdu?" zeptal se mě Trevor a stále se usmíval.
"Právě že má, ve všem. Ale… já vás nešmíruju, jenom tak trochu závidím." řekl jsem popravdě.
"Tohle mě zajímá, proč závidíš?" vyptával se Trevor dál.
"Už musíme jít." vstoupil do toho Goran a upřel na svého přítele zrak.
"Dobře. Ty… Nikolasi, něco ti poradím. Není třeba závidět cizí štěstí, ale hledat to vlastní. Neříkám, že to bude jednoduché, ale když se budeš snažit, uvidíš, třeba se objeví někdo, kdo projeví zájem. Lásko, teď se neuraz, ale tenhle kluk je vážně hezký, takže… Nikolasi, myslím, že ty to budeš mít v životě snazší než já." mrkl na mě Trevor a já jenom děkovně pokýval hlavou.
"Neříkej hlouposti, se mnou to snadné máš. Pokud si po sobě uklidíš nádobí." zažertoval Goran a poprvé jsem ho slyšel smát se.
"Ano, to je pravda, takže ještě jedna rada do života: myj po sobě nádobí a neoslovuj cizí kluky v barech, raději hledej tam, kam často a rád chodíš. To ti aspoň trochu zaručí, že ten druhý bude mít podobné zájmy. A teď už vážně musíme jít, měj se, rád jsem tě poznal."
"Díky, kluci. Taky jsem vás rád poznal, snad zase někdy, vypadáte fajn."
"Není rozkošný?" prohodil Goran a zamával mi na rozloučenou, než za sebou zavřeli velké tmavé dveře, mrkl na mě a usmál se na jeden koutek. Nevypadalo to povýšeně, ale spíš spiklenecky. Třeba jsem si našel nové známé, napadlo mě. Slyšel jsem ještě Trevora, jak se něčemu směje. Pak jsem se otočil a s úsměvem na rtech jsem vyšel směrem k baru, kde už na mě čekali tři přátelé.
Když jsem si objednával rybízový džus, Nina si mě divně prohlížela. Asi čekala, že půjdu do něčeho… no, mnohem tvrdšího, ale nějak jsem na alkohol neměl chuť. Pár mladých mužů ve mně zanechal pocit radosti a docela silnou touhu po Michaelovi - touhu po životě právě s ním.

"Jsi těhotnej, nebo proč nepiješ?" zeptala se Nina a Dan málem vyprskl svoje oblíbené mojito.
"To víš, moje děťátko by alkohol nemělo pít." oplatil jsem kamarádce stejnou mincí.
"Ach jo, to abych ti koupila nějaký růžový obleček, že?" pokračovala Nina.
"Kdo říkal, že to bude holka?"
"Nikdo, bude to tutově buzna, takže jak jsem řekla, růžový!" triumfovala Nina. Na to už jsem neměl co říct.
"Okay, tak jo, vyhrála jsi." začali jsme se všichni smát. Barman na nás jen divně koukal, očividně vůbec netušil, o čem je řeč. No jo, naše 'hádky' lidi většinou nepochopí, pokud nás neznají. Tahle noc bude ještě dlouhá, pokud ovšem někdo nerozhodne, že pití už bylo dost. Což se nestane, takže žádný důvod k obavám, že bych se dneska vyspal. A když už je řeč o spánku, ještě noc a Michael bude někde pobíhat, nebude o sobě vědět… Přišlo mi to zvláštní, když nikomu nesmím říct, že znám vlkodlaka. Ale je to tak lepší. Nemám potřebu svěřovat se s něčím takovým, zvlášť když se to týká toho, koho miluji, ke komu vzhlížím a komu chci dát svůj život. Nejspíš…

Ráno mě vzbudila melodie telefonu, který jsem někam hodil, ale nemohl jsem si vzpomenout, kam. Nakonec jsem přeci jenom něco pil, protože s přáteli to ani jinak nejde. Mobil nakonec ležel pod křeslem v obýváku. Rozespale jsem ho zvedl a přijal hovor, aniž bych se podíval na displej. Do ucha mi pronikal velmi tichý hlas mého kamaráda Dana.

"Kámo, sice mám strašnou kocovinu, ale chci poznat toho tvýho." naléhal a já se musel usmát, protože o Michaelovi mluvil celou noc, aniž by ho vůbec znal.
"Lichotí mi, že chceš poznat mého přítele, ale máš smůlu. Stejně netuším, kde bydlí."
"No tak někde na něj přece natrefíš… ale to je fuk, jak ses vyspal?"
"Kdybys mě nevzbudil, řekl bych, že jsem spal dobře." zasmál jsem se a uvědomil si, že bych si měl rychle uvařit kafe. Šel jsem do kuchyně a začal připravovat kofeinový budíček.
"Jen jsem chtěl vědět, jestli žiješ. Po tý vodce jsi nevypadal zrovna dobře. Kdybychom nesehnali taxík, tak se asi domů nedostaneme." řekl Dan a v telefonu bylo slyšet šustění peřin.
"Žiju, neboj. A asi už půjdu, chci se dneska ještě stavit do obchodu s muzikou, protože jsem včera dostal nápad, že bych si konečně mohl koupit to CD Drowning Pool, dobrý, ne?"
"Hej to je hustej plán! A jaký?" nadchl se Dan.
"Full Circle." odpověděl jsem a nasypával kávu do hrnečku o kapacitě skoro půl litru, který jsem dostal od Niny na Vánoce.
"Jo, tam maj dobrý písničky. No nic, hele, jdu se osprchovat, jinak se nevzbudím."
"Řeknu ti novinku, ty už jsi vzhůru." odpověděl jsem naprosto klidně, teprve pak jsem se začal smát.
"No jasně, jen si dělej srandu z ubožáčka opiláčka." nasadil Dan dětský tón, rádoby uražený.
"Ach Bože, padej už." zasmál jsem se.
"Tak čau, Niko, ale mysli na to seznámení, jasný?"
"Jasný. Ahoj." rozloučil jsem se a zavěsil. Voda už skoro bublala. Vhodil jsem do kávy kostku cukru a doufal, že to nebude málo sladké.

Po obědě, tedy těstovinách se salátem, jsem se vypravil na náměstí. Vlasy jsem nijak neupravoval, jenom jsem si je schoval pod čepici s tím, že si je umyji až večer. Dnes má být úplněk. Michael se určitě neozve, takže mám celý den na to, abych dělal svou práci. Třeba bych mohl kreslit, když už si koupím to hudební CD. A nebo bych se mohl podívat na film.
V obchodě měla službu má oblíbená prodavačka, která vždycky poradí, když něco potřebujete. Je ochotná a milá, proto si mě tak získala. Už ve dveřích se na mě usmívala. Říkal jsem si, že když už mám tolik času, můžu si aspoň prohlédnout CD a DVD, která mě budou zajímat. Vedle CD Drowning Pool jsem si koupil ještě jedno starší od Mudvayne, které měli zrovna levné. Budu si zpívat moje oblíbené písničky… ale jenom doma, radši. Prodavačka se mě ještě vyptávala na moje hudební zájmy, jestli na něco hraju a podobně. Kromě toho, že jako každý umím hrát lidem na nervy, jsem taky zkoušel kytaru, ale to jsem vzdal vážně brzy, protože absolutně nechápu, jak na to někdo může umět hrát.
Cestou domů jsem uvažoval, co tedy budu dělat. Upřímně, nechtělo se mi dělat vůbec nic. Nakonec jsem si pustil novou hudbu, kterou jsem koupil a šel si připravit malou večeři. Dostal jsem chuť na pizzu, měl jsem jednu v mrazáku, tam totiž nikdy nesmí pizza chybět! Jídlo bylo hotové za chvíli, když jsem doposlouchal tu skvělou hudbu, rozhodl jsem se zase jednou sáhnout po knize a něco si přečíst. Měl jsem rozečtenou knihu od Ryu Murakamiho - Piercing. Je to zvláštní, ale rozhodně chytlavá kniha. Myslím, že to dneska dočtu. Stejně musím pořád myslet na Michaela. Dnes je úplněk, už je vidět venku měsíc. Kde je teď? Ublíží si? Vrátí se ke mně?


******


Nepamatoval si vůbec nic. Probudil se časně ráno za domem, v jehož bytě bydlel. Zůstal ve stínu, slunce ještě nevyšlo, ale už se rozednívalo. Pohlédl na své ruce, všechno kolem bylo světle modré, jak ustupovala tma. Ale jeho ruce nesly stopy včerejší noci. Množství oděrek, škrábanců, ze hřbetu levé ruky mu dosud trčel kousek malé větvičky. Přiblížil ruku ke rtům, pootevřel pusu a zuby vytáhl třísku. Z ruky se začala řinout krev, ale ještě předtím stihl zhruba odhadnout, jak hluboká rána to je. Ležel na zádech v podivném úhlu. Zvedl se na loktech a podíval se na svoje tělo. Překvapivě měl kalhoty, sice zablácené a trochu potrhané, ale měl. Mrzelo ho, že si nic nepamatoval, ale zároveň byl rád, že necítil bolest. Až teď zjistil, že se mu na těle pomalu dělají modřiny, jen malé, ovšem budou bolestivé. Opatrně se posadil, aby se mu nezamotala hlava. Pálily ho oči. Rukama se opřel o zeď domu a postupně vstával. Nohy ho naštěstí nebolely tak, jak předpokládal. Okamžitě si vzpomněl na mladého muže, kterého nebude moci ještě den a noc vidět. Nevadí, aspoň má jistotu, že je chlapec v bezpečí.
Klíče od bytu si vždy přivazoval k noze. Byl to už jeho zvyk. Někdy se probudil v posteli s pouhými škrábanci na hrudi, někdy naopak venku. Odemkl a zamířil rovnou do sprchy. Když ze sebe smyl všechno bláto a krev, přesunul se do kuchyně. Stále nahý hledal v lednici mléko. Ze skříně vyndal pytlík s cereáliemi, nasypal je do misky a zalil mlékem. Další zvyk, ovšem tenhle má už od dětství. Posadil se na kuchyňskou linku a jedl cereálie. Uvažoval, jestli je dobrý nápad jít ven nebo ne. Nechtělo se mu. Půjde až v noci… nebo večer. Až dojí, může si v klidu lehnout 'do postele' a pořádně se vyspat. Zalétl pohledem k budíku, digitální hodiny ukazovaly 6:24, rozednívalo se. Vždy nechával zatažené rolety na oknech, aby do pokojů neproudilo tolik světla. Neměl rád teplo, vyhovoval mu stín, který vrhaly stromy v lese, kam tak rád chodíval.
Večer půjde na hřbitov, už se rozhodl. Hlava ho sice bude stále bolet, ale aspoň tam získá nějakou energii a načerpá nové síly. Vlastně… není unavený tak, že by ho síly opustili, spíš se mu jenom chce spát.
Když dojedl, položil misku do dřezu a pustil na do ní trochu vody. Čistit zuby už se mu nechtělo, ale přesto šel do koupelny udělat svou ranní hygienu. V zrcadle viděl tvář muže s tmavými kruhy pod očima, dlouhými dvěma šrámy, které vedly přes levou půlku čela až do vlasů. Měl najednou nutkání opláchnout si obličej, ale jelikož by ho to trochu probudilo, neudělal to. Raději bude spát, než aby ještě nějakou chvíli koukal na svůj odraz v zrcadle. Naplánoval si také meditaci. Až se vzbudí, pustí si nějakou hudbu a pokusí se meditovat, jak to vždycky dělával. A hlavně zkusí nemyslet na milý obličej orámovaný rudými vlasy, na pronikavou něžnou vůni, na chuť mladého těla… jenže jak může nemyslet na toho, kdo je středem jeho vesmíru? Na Nikolase, mladíka tak odlišného od ostatních. Na toho, kdo mu věří každé slovo, které řekne, protože věří v něco mnohem vyššího než jsou pouhá jeho slova. Ach Bože, vážně ho miluje. Nesmí tomu chlapci ublížit, ne jako předtím, když měli sex, ale opravdu ublížit… Fyzickou bolest mladík snáší dobře, jak už se stačil přesvědčit, ale psychická újma by mu mohla vážně poškodit sebevědomí i rovnováhu. V ten moment si řekl, že ho neopustí. Jen tři dny kolem úplňku, pouhé tři dny v měsíci. I dva dny před úplňkem se jeho vnímání mění, ale není aspoň tak vzteklý a nebezpečný. Chce být pro mladíka oporou, jeho partnerem, jeho kamarádem, láskou… Pokud se nic nestane, mohlo by mu všechno vyjít. A stát se nesmí nic, co by překazilo jeho plány a zbortilo pohádkový zámek, v nějž se jeho život proměnil. Ano, jako by láska k Nikolasovi vytvořila hradby, kterými už nikdo nepronikne… Nikdo kromě samotného Nikolase, jeho přítele.




******




Kolem půl osmé večer se mladý muž procházel ulicemi, po kterých stále chodilo hodně lidí. Prohlížel si jejich obličeje, sluchátka od mobilu v uších a pohupoval se v rytmu právě poslouchané hudby. Neměnil směr, věděl přesně, kam jde. Před nějakou chvílí se začalo stmívat, ještě půl hodiny a město pohltí tma. Už odmalička se rád díval do světel pouličních lamp, jak na chodnících září na osoby, které pod tímto světlem právě jdou. Někteří spěchali, někteří se jen tak loudali, zavěšení do sebe, smějící se, vyprávějící cosi zábavného svým společníkům. Žena, která vyhlížela z okna, pohlížela dolů na jezdící auta. Hlava se jí vždy mírně otočila směrem, kam auto jelo, pak se zase vrátila a sledovala další. Mladík přestal sledovat okolí a šel do místního baru, dál od náměstí. Potkal tam několik přátel, prohodili spolu pár slov a pak zase odešel. Bylo skoro tři čtvrtě na osm. Když vyšel z baru, přešel ulici a zabočil za roh krémově omítnutého domu. Uviděl, jak na hřbitově svítí pár svíček. Když přišel blíž, došlo mu, že svítí jen v jedné části hřbitova. Rozhodl se prozkoumat terén. Světla hřbitovních svící ho vždy lákala.
Branka nebyla úplně zavřená, proto do ní pouze strčil dvěma prsty a s vrzáním ho vpustila dovnitř. Zavřel za sebou dvířka, pokračoval dál po schodech nahoru a sledoval světélkující body nedaleko druhého vstupu na hřbitov. Kolem mužovy hlavy poletoval různý hmyz, tak se ho pokoušel zahnat mávnutím ruky před obličejem. Bez valného výsledku. Podél jednoho z náhrobků se pomalu spouštěl drobný pavouk. Divil se, že ho vůbec zaregistroval, na hrobu nesvítily svíčky a šero už pomalu předávalo nadvládu tmě. Chvíli sledoval, jak se pavouk spouští po tenké pavučině, poté rychle odcupital za náhrobek, kde už jeho černou siluetku nebylo vidět.
Muž pokračoval dále, mířil k rozsvíceným svíčkám. Nějaká rodina pravděpodobně přišla uctít památku svých zesnulých. Když přišel blíž, stál asi padesát metrů od nějaké postavy, která klečela u jednoho z hrobů a měla ruce položené na mramoru, který přikrýval zeminu s rakví. Zamrazilo ho, netušil, co ten člověk dělá, ale vzpomněl si na svého kamaráda Nika, jak mu vyprávěl o muži, kterého potkal na hřbitově. Vyprávěl mu tehdy o svém… teď už nejspíš příteli. Nevěděl ani jeho jméno… a pokud mu ho někdy Niko prozradil, pak si ho nepamatoval. Přišel ještě blíž a zastavil se nějakých deset metrů od postavy… muže. Delší tmavé vlasy mu zakrývaly skoro celý obličej, byl vidět jenom docela protáhlý nos, rty a brada. Muž vycítil něčí přítomnost a zvedl hlavu, pomalu se otočil na nově příchozího a ve světle svící mu žlutě zazářily oči. Mladík strnul, protože ten, na kterého se právě díval, měl naprosto zvířecí tvář. Dokonalost jeho tvrdých obličejových rysů ovšem narušovaly dva šrámy přes půlku čela. I když byla už tma, světlo svící dokázalo dostatečně odhalit mužovu tvář i poměrně vysokou postavu v tmavém oblečení. Bylo docela chladno, ale muž neměl ani bundu, pouze rozepnutý hnědý svetr.

"Přejete si něco, pane?" ozval se neskutečně hluboký hlas, který mladíka přivedl zpět na zem.
""J-já… ne, jen… někoho jste mi možná připomněl." odpověděl zaraženě.
"Ah, to je pěkné. Kohopak?" zeptal se muž a narovnal se, téma ho očividně zajímalo.
"No… přítele mého kamaráda. Co vím, tak se tady poznali, nějak se mi to vybavilo."
"Jak vypadá Váš kamarád, smím-li to vědět?" otázal se muž a jeho hlas zněl ještě temněji.
"Toho byste si pamatoval, kdybyste ho viděl. Hezky se oblíká a má červený vlasy."
"Vy jste Dan, že? Nikolasův starostlivý kamarád?" cože? Jak může znát jeho jméno?!
"A Vy jste…?" zeptal se Dan udiveně a trošku pobouřeně.
"Jeho přítel." odpověděl stroze muž a udělal tři kroky k Danovi.
"Páni, chtěl jsem Vás poznat, ale netušil jsem, že to bude takhle. Co tu děláte?"
"Chodím sem často a Vy byste měl odejít, prosím. Potřebuji si tu něco vyříkat s mrtvými."
"Počkejte, můžu mít ještě otázku?" zastavil ho mladík, když se muž otáčel a chtěl pokračovat v předchozí činnosti.
"Copak to je nyní?"
"Neřekl jste mi Vaše jméno." zkusil to Dan a doufal, že tohle není Nikolasův přítel, protože působil dost nebezpečně. Jako kdyby se s ním dělo něco divného.
"Správně, neřekl… zeptejte se Nikolase, jste přece přátelé, ne?"
"Dobře, jak chcete. Ale měl byste vypadnout, aby Vás nikdo nechytil."
"Ale no tak, mrtvým tady nevadím… a živým také ne, pokud ano, zmizím ve chvíli."
"Tak… rád jsem Vás poznal, v rámci možností. Buďte… prosím, buďte na Nikolase hodný."
"Ah, to si vážně myslíte, že bych mu chtěl ublížit, nebo co to slyším ve Vašem hlase?" vyjel ostře, ale přesto s úctou podivín.
"To ne, ale chci, aby se měl můj kámoš dobře." ohradil se Dan.
"Potom byste si měl raději hledět svých věcí a starání se o mého přítele nechejte na mně."
"Poslyšte, jestli se mu něco stane a bude to Vaše vina, tak…" nedokončil větu, muž byl rychlejší.
"Tak co? Vrazíte mi pěstí? Zkuste to a já Vám garantuji, že to bude to poslední, co Vaše ruka byla schopná udělat relativně bezbolestně." vyhrožoval muž a v jeho hlase znělo něco jako vrčení. Dan se ale nezalekl, naopak se chtěl hádat. Tenhle chlap se mu vůbec nelíbil.
"Tohle si laskavě nechte pro někoho jiného. Jen Vám říkám, abyste Nikovi neublížil, protože se zdá, že je fakt zamilovanej."
"Což moc dobře vím, ale děkuji za ochotu. Co takhle nechat Nikolase, aby se sám rozhodl, jestli se mě bude bát jako teď Vy, nebo jestli mě přijme do svého života, co říkáte, Dane?"
"Říkám, ať si ho hledíte. Kdo ví, jestli je vůbec gay. Sám to pořádně neví, takže…"
"Takže to zjistí se mnou. Sbohem." s těmito ostrými slovy se muž otočil a znovu poklekl vedle hrobu. Než na něj položil dlaně plné drobných hojících se šrámů, Dan uslyšel tlumené zavrčení, jako kdyby nějaký pes vydával zvuky rozčilení. Nedovedl si to vysvětlit, ale jako by ten zvuk přicházel od postavy, která už Danovi nevěnovala dál žádnou pozornost.
Muž měl ale pravdu v tom, že se Dan bojí. Má strach o kamaráda, že potká něco zlého. A ten pocit souvisel s tímto mužem, sklánějícím se nad hrobem kdo ví koho. Zdálo se mu, že ještě se ještě nikdy nesetkal s člověkem, který by měl tak podivnou tvář. Zároveň mu stále vrtalo hlavou, jak může mít tak žluté oči. S tímhle mužem není něco v pořádku a on by měl zjistit, co to je, dokud je ještě možnost, že ho Niko nemiluje. Netušil, jaké by to pro Nika bylo, kdyby na něj zjistil nějakou špatnost, která by mohla ovlivnit kamarádovo štěstí. Ale jestli ho tím ochrání před problémy, udělá to.
Dan se podíval naposledy na muže, který se plně věnoval podivné činnosti u hrobu. Zavrtěl hlavou… nedokázal pochopit, co jeho kamaráda tak přitahovalo na tomhle… někom. Kdo to vůbec je? A pokud mu křivdí a on není špatný člověk, dokáže ho přijmout jako kamaráda svého přítele?
Sestoupil po schodech k brance, otevřel ji a vyšel na ulici. Měl nutkání zavolat svého kamaráda, mluvit s ním aspoň přes mobil nebo po zprávách, ale nakonec ho nekontaktoval, protože usoudil, že jeho vnímání je teď poněkud subjektivní. Třeba je ten muž jenom něčím podrážděný, proto se chová tak nepříjemně. V horším případě se tak chová ke všem lidem, kteří ho vyruší z činnosti, která je pro něj zjevně nějak důležitá. A v tom nejhorším případě se takhle chová jen k Danovi, protože se nevědomky snaží odradit ho od Nikolase. Bože, na ten hřbitov dnes vůbec neměl chodit. Ale zase… kdyby sem nepřišel, kdo ví, za jakou dobu by mu Niko svého přítele představit. A je možné, že by už bylo pozdě, že by se oba vzájemně milovali. Třeba už to tak je…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (88)

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | Web | 14. května 2012 v 16:00 | Reagovat

úúúúúúúúááááááááááá tak na toto som sa tešila celý deň v škole :D :D hehe je moc pekné, že si spojil Rudú tvár úplnku a Zpověď temného stínu. je to vynikajúce. :D  :D Milujem tvoje poviedky :-*

2 Nathan Nathan | Web | 15. května 2012 v 20:20 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji, má drahá :-* Napadlo mě to čistě náhodou, ale myslím, že se to do děje celkem hodilo xD Ještě jednou díky :-*

3 Lenka Lenka | E-mail | Web | 15. května 2012 v 20:25 | Reagovat

[2]: a je to skvelé :) nemáš vôbec za čo :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama