Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Damien Smith - Kapitola 1.

16. září 2012 v 1:50 | 斎藤 昇 |  První z příběhů - Damien Smith

Kapitola 1. - Hell of the GraveStreet


Zakouřené prostory místního klubu mi vždycky přišly vhod. Odehrávají se tu obchody s drogami, chodí sem i nezletilí, policii tu uvidíte jen několikrát za půl roku. Nenamáhají se řešit pořád dokola ty stejné případy. Chytří hoši. Nicméně, mám to tu rád. I když sám nevím, proč. Možná proto, že se tu můžete volně pohybovat do všech úseků - VIP prostory, kotel, cokoliv. Hudba je tu taky dobrá, někdy víc než dobrá, pití i jídlo dělají ti nejlepší v oboru, což mě vždycky fascinovalo, jak mohli skončit právě tady. Ale všechno to má jeden velkej háček, tenhle bar se jmenuje po příšerném místě, kde byl postaven. Hell of the GraveStreet. Název vymýšlela spousta lidí, ale nakonec vyhrál jeden chlapík ze San Francisca, který sem údajně přijel, viděl a urychleně odjel. V tu dobu se tenhle bar zakládal, budova tu už stála pár let, ale nemohlo se přijít na jméno. Nakonec ten chlapík prohlásil, že celý tohle město je jako peklo. A bylo jasno, tenhle bar totiž bude peklem taky, ale peklem pro zákon. Ten tady totiž neplatí a nikdy platit nebude. To v klidu můžu ještě tisíckrát umřít, než aby to tu poldové srovnali a nastolili takzvaný řád. Heh, dobrej vtip.

Jako vždy posedávám v horním patře Pekla, jak tomu tady všichni říkáme, kouřím už třetí cigaretu za půl hodiny, co jsem si sem sedl. Dělám to nevědomky, pořád se rozhlížím po okolí a sleduju lidi. Jo, můj slovník není zrovna spisovnýho rázu, ale co jste čekali, když jsem se tady narodil? Já vlastně ani neznám nikoho, kdo by fakt mluvil spisovně, pokud nepočítám Aarona. Rád bych řekl, že je to můj kámoš, ale to bych kecal. Zdá se, že ten chlap mě nemůže vystát. Možná proto, jak vypadám, možná proto, že i když má dvacet tři let, chová se na třicet. Ale to by mě na něm ani tak neštvalo. Spíš se zdá, že se něco snaží utajit. A upřímně, docela se mu to daří. No, o něm mluvit nebudu.
Spíš mě zaujala skupinka holek, které se líně poflakovaly kdesi u baru. Nechápu, co na tom chlastu pořád vidí? Ok, tak to zní trošku chabě od někoho, kdo v ruce drží skleničku Metaxy. Ale to je jen na nervy, protože z tohohle místa mám nervy v kýblu, to mi věřte. Nikdy nevím, kdy mě někdo bude chtít zabít, i když teda nevidím důvod. Ale co se dá dělat, někdy se to prostě stane, zvláště v GraveStreet. Kdybych se narodil jinde, asi bych neuměl žít. Všechno to násilí vedle normálního života normálních lidí mě určitým způsobem fascinuje. Já vím, mluvím jako blázen, ale je to prostě tak. Já za to nemůžu. Vlastně … nikdo za to nemůže. Všichni, co tu bydlí, se s tím už nějak smířili, naučili se v tom chodit a ví, že po setmění se tu sice odehrávají nejlákavější obchody a akce, ale jsou si vědomi i toho, že pokud nechtějí, aby se jim GraveStreet vsákla do kůže, měli by radši zůstat ve svým domě a dívat se na televizi.


Ty holky, o kterých jsem mluvil, se začaly pomalu přesunovat mým směrem. Zatraceně, dneska fakt nechci, aby mi nějaká z nich skončila v posteli.
Zachránil mě jeden Japonec, co právě stoupal po schodech. Nahoru. Byl to můj kámoš, se kterým jsme vždycky poslouchali Lovex nebo Disturbed v parku. Jak já ho rád vidím!
Se Shinem jsme se seznámili před dvěma měsíci, když se přistěhoval do GraveStreet. Musím se vždycky smát, když si vzpomenu na naše první setkání. Ten kluk neuměl pomalu ani slovo anglicky a ještě byl takovej šikula, že do mě doslova napálil ve chvíli, kdy se díval na mobil a nesledoval okolí. Já se kolem sebe většinou nedívám a v jeho případě jsem se zase nedíval pod nohy. Ok, narážka na jeho výšku není zrovna milá, ale on to bere s humorem. Měří sotva163 cma je tak hubený, že mu už ani já nestačím. Jednoduše řečeno, je to Japonec. Ale mám ho strašně rád. Říkám mu, že je jak Harakiri. Kamkoliv přijde, tam si ho už každý zapamatuje. Možná ne navždy, ale rozhodně na hodně dlouhou dobu. Většinou něco rozbije, řekne nějakou pitomost a v horších případech se stane to, že někoho omylem nazve úplným debilem. Ale to je u něj normální, na to jsme si už všichni zvykli. Učí se dobře a rychle, ale jeho angličtina není nejlepší, ale přeci jenom mu rozumím skoro každé slovo. Když jsem se ptal, jak je možné, že se tak rychle naučil anglicky, tak mi jednoduše nechtěl odpovědět. Říkal jsem si, že to na nás jenom hrál, ale pak jsem se viděl s jednou madam od nás z baráku, které Shinu dělal něco s počítačem. On tenhle klučík totiž s počítačem umí divy. I mně už párkrát pomohl s chybami v softwaru a podobný věci. No, zpátky k té ženské. Říkala, že si s ním chvíli povídala a prozradil jí, že ho angličtinu učí jeho spolubydlící. Jak já zíral, když jsem se dozvěděl, že ten spolubydlící je Aaron Wolf. Chlápek, se kterým není radno si zahrávat, i když vypadá mírumilovně, nikdy nezapomenu na to, jak málem přizabil toho kluka, co se navážel do Shina.
Totiž, Shinu je tady asi jedinej Japonec, pak je tu skupinka Číňanů a asi čtyři Vietnamci. Ale to je součást místního podsvětí. O tom nemluvíme. Shinu se dostal nějak do problémů s jedním z vietnamskýho gangu. Tomu klukovi mohlo být něco přes dvacet, možná ale míň, u Asiatů to prostě nejsem schopný poznat. Takže když se ten kluk po Shinovi rozmáchl, jeho ruku zastavil Aaron a zkroutil mu ji tak, že i přes ulici jsem slyšel, jak cosi prasklo. Asi mu vykloubil rameno a ještě mu tu ruku zlomil, protože klučík začal řvát a cosi mlel, asi aby ho pustil. Baronův výraz byl tehdy… no, jako kdyby jeho jméno prozrazovalo pravou osobnost. Prostě Wolf. Vypadal jako hodně naštvaný vlk. A taky si vzpomínám, jak se k Aaronovi potom Shinu přitulil, jako kdyby mezi sebou něco měli. Ale spíš mu tak projevoval vděčnost, nikdy se nezmínil, že by někoho měl.
A mezitím, co tady tak vzpomínám, ke mně došel Shinu a za sebou vedl barmana.

"Zdravím, co tady děláš tak sám?" objal mě Shinu a dal mi letmou pusu na tvář. Vždycky, když tohle udělal, jste si mohli být jisti, že si vás váží. A za to jsem byl rád.
"Kvůli tobě máme takovejch problémů, že si přece nebudu přidělávat další, co říkáš?" prohlásil jsem a zářivě se na něj usmál.
"To jsem neslyšel. Mimochodem, sedni si na křeslo, potřebuji tady něco opravit."
"Pomalu, mladej. Kdo ti tady zařídil prácičku, hmm?" vyjel jsem na něj a naznačil výhružku doplněnou smíchem.
"Jasně, že ty. Jenže na to teď nemám čas, abych tě uctíval." prohlásil posměšně Shinu a posadil se na pohovku, kde jsem mu před chvílí zahřál místo.

Barman mu podal notebook, který držel a já asi ho pomalu ani nevšiml. Posadil jsem se do křesla a pozoroval, jak Shinu cosi vrtá v technice, které já rozuměl asi jako… no, prostě jsem jí nerozuměl. V tomhle by byl lepší i můj děda, což je blbý přirovnání, jelikož svýho dědu neznám. Ale to je jedno. Asi po dvaceti minutách Shinu dodělal svou práci, barman se na něj zářivě usmál a mě by si snad ani nevšiml, kdybych v tom samém okamžiku nevyprskl obsah svojí skleničky na stůl.

"Promiňte, ale to se nedalo." prohlásil jsem omluvně, ovšem vyznělo to spíš jako posměch.
"Nic se neděje, donesu Vám nové pití." řekl a vzal si skleničku ze stolu, kam jsem ji spěšně položil. Mezitím ještě stačil utřít celý stůl, takže to rázem vypadalo, že jsem spořádaný občan a nic jsem neprovedl. Ale jen do chvíle, než jsem se podíval na Shina, který se na pohovce válel smíchy a já měl další problém. Arašídy, které jsem si právě strkal do pusy, letěly vzduchem. Opět. Takže takhle nějak vypadá moje setkání se Shinem. A to pravidelně. Nemohl jsem se na toho kluka dívat, jak mě rozptyloval. Nejen, že málem spadl ze sedačky, ale kdykoliv se na mě podíval, dostal ještě větší výtlem. A už mě s tím štval, ale musel jsem se smát taky, protože když přišel barman s novým pitím a viděl tu spoušť, radši jsem se už vůbec neomlouval. Očividně pochopil, že má být zticha a po úklidu položil dvě skleničky na stůl.
"Tak stačilo, ne?" obořil jsem se na Shina, který se momentálně nacházel v křečích pod stolem, když barman odešel z nevrlým pohledem.
Odpovědí mi byl samozřejmě jenom smích, nic víc jsem ani nečekal. Mě už to naštěstí přešlo, takže jsem jenom s úsměvem sledoval, jak se ten kluk směje a snažil jsem se dostat kousky arašídů z kalhot. Na černé to fakt nevypadalo dobře.
"Hele, jestli nechceš, abych ti teď a tady odříkal část Hamleta, tak se koukej přestat smát cizímu … trapasu." Pohrozil jsem mu, Shinu se na chvíli posadil a koukal na mě velkýma uslzenýma očima, jak začal ze smíchu brečet, ale pak mu došel význam mých slov a znovu se dal do smíchu. Už mě to otravovalo, ale taky jsem se začal smát, vstal z křesla a namířil si to rovnou ke klubíčku na zemi. Vzal jsem Shina za paže a vytáhl ho na nohy, ty ho ale neunesly a tak jsem ho musel na sedačku položit sám. Mezitím jsem se mu řetízkem zahákl za piercing v uchu, jak to u nás bylo zvykem.

"Sakra, nemůžeš si už pořídit novej pierc? Tohle se nedá." Zanadával jsem a snažil se vyprostit z kovové pasti. Já ho přerazím, jednou fakt jo.
"Promiň, ale to ty máš moc velký … přívěšky."
"Ta pauza tam musela bejt, že jo?" zasmál jsem se jeho příšerným vtipům, které mě ale vždycky dostaly.
"Ještě aby ne. Vždycky se tomu přece směješ." Odpověděl Shinu s až dětským úsměvem.

Vůbec nic netušil a to se mi na něm právě líbilo. I když se to nehodilo, vždycky něco plácl a kdo to nepochopil, ten s ním měl problém. A se mnou. A s Aaronem. Protože když někdo nechápal, že Shinu, jakožto Japonec, prostě neumí používat angličtinu tak, aby se nedostal do problému, ten logicky začne mít řeči a občas se mu snaží i jednu vrazit. Když tam nejsem já, abych mu pomohl, je tam Aaron. Trvalo asi dva měsíce, než Shinu Aarona přesvědčil, aby se mnou mohl chodit ven nebo do Pekla. Peklo se mu zdálo jako klub, kam by toho kluka pouštět neměl. Choval se tehdy skoro jako jeho otec, řekl bych, kdybych ho neznal. On se tak chová z jinejch důvodů. Tyhle důvody já už pochopil, ale na to je dost času. Hlavní je, že tu teď sedím s mým jediným opravdovým kamarádem, který mi pomáhá z průšvihů s holkama a občas ode mě odhání hošany, kteří asi špatně pochopily situaci, když se držím s klukem za ruku. Já to prostě beru jako výraz přátelství (pochopitelně tohle dělám jen se Shinem), ovšem jsou tu takoví, kterým to prostě nedocvakne. A tak Shinu nasazuje všechen svůj šarm, pohodí ručkou, vezme mě za pas a naprosto sladkým hlasem řekne: "Ale božíííčku, tenhle patří mně." a tak taky odejdeme. Jako správná dvojka. Upřímně, těchhle jeho teplajznickech pičičáren nebudu mít nikdy dost. Už jsem na tom docela i závislej, protože bez toho bychom se snad ani nezasmáli. No, dobře, tak to byl špatnej vtip. Zasmáli bychom se i tomu, kdyby se Shinovi aspoň jeden den nepodařilo někoho omylem urazit, něco rozbít, špatně si přepočítat peníze, které má zaplatit (protože se v nich nevyzná) a spousta dalších šíleností, co my tady předvádíme. Nechtějte nás společně najít v žádným baru, protože to je pohroma. Asi jako ty arašídy, no, nebudeme se k tomu vracet, protože Shinu se už snad trošku uklidnil.

"Hele, mám toho tady už dost. Nechceš někam zajít?" navrhl jsem, když jsem přestal přemýšlet.
"Tohle říkáš vždycky, když chceš zajít sem." odpověděl s ironickým úsměvem Shinu.
"To sice jo, ale dneska se mi chce pryč. Nějak mě to tu nebaví."
"Ach jo, tak povídej."
"Cože?" byl jsem zmatený, nějak jsem neměl tušení, o čem to mluví. No, dobře, tak tušení tu bylo. Jenže to jsem si nechtěl přiznat.
"Myslíš, že jsem si nevšiml, že se s tebou něco děje?" zeptal se najednou Shinu a já věděl, že tenhle kluk mě zná už tak dobře, nemůžu před ním skrývat nic, stejně na to přijde.
"Okay, ale nemyslel jsem si, že na to přijdeš tak rychle." sklopil jsem pohled ke své skleničce s něčím, co chutnalo sice dobře, ale já to se Shinem pojmenoval jako Smrťák, protože to tak opravdu fungovalo.
"Taky tě už nějakou tu chvíli znám, navíc jsi můj jediný přítel, měl bych tohle poznat."
"No počkat!" řekl jsem lehce udiveně, "A co Aaron?"
"Tam je to trošku komplikovanější." prohlásil Shinu posmutněle.
"Můžeš to nějak rozvinout? Co vy dva jste vlastně zač? On se od tebe nehne, pouští tě ven jenom se mnou, a to taky vůbec nepobírám. Copak on má právo tě držet doma?"
"Damiene, poslouchej. On to právo má. Když jsem přišel, neuměl jsem ani slovo anglicky, snad jen dobrý den. Tak mi hned první den koupil učebnice a ubytoval mě u sebe, jak bylo domluveno. Jenže to jsem nevěděl, že ve smlouvě byl menší podvod a místo pro dva lidi je vlastně místo pro jednoho. Tak to při takových obchodech chodí. Okamžitě jsem chtěl spát na sedačce, ale on prostě trval na tom, že musím být v ložnici. Vyklidil mi skříň a rovnou do ní narovnal moje věci. Uvařil mi jídlo, pak mě naučil pár frází, abychom se aspoň něco dorozuměli. Za to jsem mu víc než vděčný. Jenže po chvíli jsem se začal chovat jako idiot. Nějak jsem tu jeho péči bral jako samozřejmost a nedošlo mi, že to nedělá jen tak. Zdá se, že o mě má fakt starost. Záleží mu na mě. A mně na něm taky, svým způsobem. Neberu ho jako kamaráda, ale jako nejlepšího přítele, hned vedle tebe, Damiene. To, co pro mě dělá, pro mě neudělal nikdo. Ani rodiče, můj otec mě sem poslal, protože jsem odmítl spát s nějakým starým podnikatelem, kterému mě chtěl prodat. A matka? Jak myslíš, že to v Japonsku chodí. Mlčela, nebo přikyvovala, že souhlasí s tím, co chtěl otec udělat. Protože manželky se tam moc vyjadřovat nemůžou."

Když jsem poslouchal Shinovu zpověď, zapamatoval jsem si dvě věci. Aaron se do něj očividně zamiloval a Skinův otec je zatracenej parchant. Vyrůstal jsem sice na nejhorším místě, co si člověk dokáže představit, ale nikdo mě nikdy nenutil, abych dělal tyhle věci. Teď jsem si představil, jak muselo Shinovi být, ale vlastně…kolik mu bylo let?

"Drahoušku, můžu se zeptat, jak starý jsi byl?" zeptal jsem se opatrně, vstal, sedl si k Shinovi na sedačku a vzal ho za ruku. Došlo mi, že v tuhle chvíli to asi bude potřebovat.

"No, co si pamatuji, tak ten chlap hledal kluka pod patnáct. Výš nešel. A jelikož mně v té době bylo třináct, tak to bylo jasné." odpověděl Shinu a zůstal zírat na desku stolu.
"Cože?! To jsi byl ještě pod zákonem?" už jsem začínal být naštvaný.
"Nic se nedělo. Prostě jsem utekl a tři dny byl u kamaráda. Kdybych to neudělal, tak nevím. Musel jsem kvůli tomu doma rozbít okno, protože u hlavního vchodu stál ten chlap a zadní je většinou zamčený."
"Páni. Netušil jsem, čím sis prošel…Jak to máš teď? Jsi v pohodě?"
"Jo. Už je mi dobře. K tomu mi pomohly holky, co jsem potkal. I když, nebylo to nic převratného."
"Ahah, tak jsem měl pravdu!" začal jsem jásat, protože moje myšlenky by se právě mohly potvrdit.
"Pravdu v čem?" zeptal se Shinu nechápavě.
"Ty seš na kluky, že jo?"
"Ne! To rozhodně nejsem. Nikdy jsem s žádným klukem nic neměl." ohradil se Shinu.
"A co s Aaronem?"
"To snad…Aaron není kluk, nebo proč to říkáš?"
"Ale ne, je to kluk, jasně že jo. Jenže taky je ti hodně blízko a já si říkal, jestli náhodou…"
"Ticho! Dej mi už pokoj." zarazil mě Shinu a chvíli jsem si fakt myslel, že je na mě naštvaný.
"Málem jsi mě dostal!" šťouchl jsem do něj a zasmál jsem se.
Shinu se na mě podíval prvně smutnýma očima, ale pak se mírně usmál a položil mi hlavu na rameno. Automaticky jsem ho začal hladit po modro-černých vlasech. Přitulil se ke mně a já ho objal. Tohle by pro někoho znamenalo, že jsme tak trošku jinak orientovaní, ale kdo nezná pravý přátelství, tak nezná ani tohle chování. Nevím, jak to bere Shinu, který stejně vypadá, že gay je (ať si říká, co chce), ale já to beru jako projev přátelství. Ničí mě, když ho vidím smutnit. A že je to docela často. Na život v GraveStreet si asi nikdy nezvykne. Pro Japonce je tady život jako v pekle. Už se stačí podívat na ten gang Vietnamců. Ti si taky nezvykli, proto jsou pořád spolu a dělají poprask. Nedivím se jim. Kdybych tu nevyrostl, nenáviděl by to tady. Jenže když už tu žijete nějakých patnáct let, přilnete už jen k tomu názvu. GraveStreet. Ten název se mi líbí, ale kdybych si mohl vybrat…ne, já si vybrat nemohl. A nehodlám to teď měnit.

"Když ti řeknu, že jsem se asi zamiloval, vezmeš to?" zeptal jsem se Shina. Zvedl hlavu a dal mi pusu na tvář.
"No jasně, tak jak se ten kluk jmenuje?" nadhodil Shinu a snažil se potlačovat smích.
"Le…cože?!" právě mi došel význam jeho věty.
"Kdo je ´Le´, hmm?"
"Shinu, nech toho, nebo tě s ní seznámím." pohrozil jsem a usmál se, když jsem viděl Shinův zmatený výraz. Napálil jsem ho!
"Takže ona je to ženská?"
"To je těžký určit. Říká si Lea, nevím celý jméno." odpověděl jsem a čekal, jak bude můj mladý společník reagovat
"Je to holka nebo kluk? To nevíš ani tohle?"
"Podle vzhledu holka, podle rukou kluk. A hlas nemůžu nikam zařadit."
"Cože?!"
"Okay, já ti ji někdy přivedu do baru, posoudíš sám."
"To mi neříkej, že ses zamiloval do trans!" rozesmál se Shinu a poplácal mě po rameni.
"Ani náhodou. Já si spíš myslím, že si ze mě někdo dělá srandu a tuhle holku poslal, aby se dobře bavil." sdělil jsem Shinovi své podezření.
"Ale to nemůžeš vědět. Tak chvíli počkej, normálně se s ní bav, přiveď mi ji sem a uvidíme."
"Okay, díky moc, brácho."
"Ještě za nic neděkuj." usmál se Shinu a znovu mi položil hlavu na rameno. Trošku mě to uklidnilo a já začal myslet na příjemnější věci, než jsou moje domněnky. Myslel jsem na Leu, na tu podivnou holku, co se mi tak líbí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (88)

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 16. září 2012 v 11:54 | Reagovat

Ja chcem Shinaaaaa :D Vynikajúca kapitola môj milovaný :-*

2 NAWitkowski NAWitkowski | Web | 16. září 2012 v 19:15 | Reagovat

[1]:Shin bude, zlatíčko, ale tohle není jeho příběh, tady je jako vedlejší postava :) Ovšem jestli mohu prozradit, tak ho v celém komplexu povídek můžeš určitě najít, on se vetře prostě všude xD XD

3 Lenka Lenka | Web | 16. září 2012 v 22:30 | Reagovat

[2]: to mi moc nevadí. ale je Kawaii :D modré vlasy, 164cm výška. ideálny chalan :D Takže je vtierka :D hezky :D

4 NAWitkowski NAWitkowski | Web | 16. září 2012 v 23:19 | Reagovat

[3]:Hahah, ano, je kawaii, to uznávám :) Chtěl jsem z něj udělat někoho roztomilého, v GraveStreet totiž moc krásných věcí není, tak asi proto působí Shin jako pěst na oko xD

5 Lenka Lenka | Web | 17. září 2012 v 15:15 | Reagovat

[4]: Podarilo sa ti to urobiť, je roztomilý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama