Autor blogu: Noboru, muž. Spoluautorka: Lenka, žena.

Damien Smith - Kapitola 2.

19. září 2012 v 13:00 | 斎藤 昇 |  První z příběhů - Damien Smith
Kapitola 2. - Lea


Co říct takhle na úvod? S Leou jsem se potkal v jednom odlehlejším baru v GraveStreet. Není tak dobrý jako Peklo, ale rozhodně není nejhorší. To byste se divili, co je tady za podniky. No, i když…možná byste se zase až tak nedivili.
Lea je zvláštní případ. Poprvé, když jsem ji viděl, tak se mi nijak moc nezamlouvala. Byla taková…zvláštní. Hlasem počínaje a vzhledem konče. Chová se spíš jako rebelka, což tady sice není nic divného. Problém byl spíš v jejím vystupování. Jako kdyby nebyla sama sebou. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsme spolu poprvé mluvili. Už nějakou dobu jsem do toho baru chodil, ale abych řekl pravdu, bylo to hlavně kvůli Lee. Působila na mě docela přitažlivě, asi to bylo tím, jak moc je jiná. I když jsem nevěděl, co je na ní tak zvláštního. Teprve jsem to měl zjistit…
Jako téměř každý večer jsem vyrazil do ulic. Rozmýšlel jsem se, jestli vytáhnout Shina ven, jít do Pekla a nebo navštívit jeden z postranních barů. Zvolil jsem třetí možnost. Hned jak jsem otevřel vstupní dveře, vyvalil se na mě oblak kouře. Mísily se tady cigarety s vůní třešní. Nikdy jsem nepochopil, jak se to dělá, ale prostě tak to je. Se vstupem už nějakou dobu nemám problémy. Nebejt mě, tak tu není stálá klientela, říkám vždycky u vchodu. Nicméně náhodný kontroly se tu dělaly vždycky, tomu člověk nezabrání.
Začalo jaro a já šel jako vždy značně nalehko. Vzal jsem si svoje černo-červené tričko s proužky a k tomu nejoblíbenější kalhoty. Černá u mě vždycky vedla, takže snad ani nemusím vysvětlovat barvu tenisek, že? Mířil jsem rovnou k baru a zjistil, že tam už sedí ta holka, co mě poslední dobou tolik zajímá. Musel jsem se usmát, jak těkala očima po hale a když narazila na mě, rychle stočila pohled pryč. Vždycky seděla zády k baru a prohlížela si příchozí, ale i tančící páry v prostoru. Neváhal jsem a přišel rovnou k ní. Objednal jsem si tradičně takový to cosi, co nemůžu pojmenovat. Byla to směska hodně druhů alkoholu a to radši nemluvím o energeťácích, co se tam přidávaly. Ale co, chutnalo to dobře, tak proč ne? Říkalo se tomu…nechte mě přemýšlet…asi Ďáblova fontána. Co sakra mají pořád s tím peklem?!


"Zdravím, Damiene!" ozval se zvláštní hlas vedle mě.
"Pozdravit jsem měl já jako první, ne?" odtušil jsem jako by naštvaně, ale neubránil jsem se úsměvu.
"Tak proč nezačneš?" zasmála se Lea.
"No jasně, proč nezačnu? Zdravím, Leo!" řekl jsem a pohladil Leu po polodlouhých vlasech. Upřímně se zasmála a na oplátku mě se dotkla mojí ruky, kterou jsem si položil na desku baru.
"Co že jsi tady tak brzy?" zeptala se po chvíli mlčení, kdy jsem dostal svůj drink a napil se.
"Doma nebylo co dělat. Nevěděl jsem, jestli jít s kamarádem ven, nakonec jsem si řekl, že půjdu za tebou."
"Páni, takže jsi věděl, že tady budu? Šel jsi rovnou za mnou?" hodila po mně očkem.
"Eh…no, já jsem…ale jo, šel jsem za tebou." usmál jsem se na ni a čím dál víc se utvrzoval v tom, že je fakt krásná, i když dost zvláštní.
"Tak to jsem ráda, protože jestli mám být upřímná, bez tebe je tu nuda." prohlásila Lea a zase se zadívala do haly, aby zkontrolovala nově příchozí hosty.
"Jsem velmi potěšen, drahá slečno." prohlásil jsem s galantností, která se ve mně nevím odkud vzala a políbil jí ruku. Zasmála se a šťouchla mi prstem do čela. Měla černý lak s obrázkem pavučiny. I ten její styl se mi nějak podivně začínal líbit.
"Jdi do háje, ty gentlemane!" odstrčila mě rázně a jako by naštvaně, ale nedokázala skrýt úsměv.
"Bohužel, tam už pro mě není místo." Odpověděl jsem s úsměvem.
"Řekla jsem do háje, ne do ráje."
"Jo ták, no, berme to oboustranně."
"Jsi blázen, víš to?" utrousila Lea a napila se svého drinku.
"Hmm. Teoreticky vzato jsem blázen, ale to o mně ještě nevíš všechno."
"A zjistím o tobě někdy všechno?" zeptala se laškovně a opět ukázala svůj okouzlující úsměv. Sakra, nezačínám mluvit jako…Aaron? To bych nerad!
"Přes postel se toho dá zjistit hodně, krásko." Oznámil jsem hrdě a sledoval její reakci.
"Nemáš ani tušení…" řekla s podivně zabarveným hlasem a zase se napila. Dál už jsem to nekomentoval, jen jsem se radoval, že nemusím sedět doma nebo v Pekle se Shinem. Dobře, se Shinem bych seděl rád, je to můj mazel, ale to neznamená, že přítomnost týhle holky mi není příjemná. Naopak, tenhle večer bude možná příjemnější, než bych si dovedl představit.

Ještě tak dvě hodiny jsme s Leou mluvili o všem, co jsme o sobě zatím nevěděli. No, o všem samozřejmě ne, nemusela vědět o jeslích, kam jsem se jako malej kluk vloupal a na útěku před neexistujícími duchy jsem se praštil o potrubí tak moc, že jsem se probudil až ráno, kdy tam bylo plno stínů. Co myslíte? Malej kluk se ráno zvedne s krvavou hlavou a kolem sebe nic než pavučiny. Takže útěk. A to pořádnej! No, ale vyvázl jsem a bylo dobře. Až na pár ran od ochranky. Ale to se stává…
Lea povídala o tom, jak se dostala do GraveStreet. A říkala se s docela zvrhlým nadšením. Je to asi jediná holka tady, která život v GS snáší dobře a navíc ji to tu baví. Prý sem přijela na Halloween, protože jí kamarádi řekli, že jsou tu fajn večírky. Nevím, kde to vzali, ale jsou tady zatraceně fajn večírky! Docela mě udivilo, když řekla, že je původem z Polska. Samozřejmě jsem tam nikdy nebyl a tak jsem chtěl vědět víc o zemi, kde se narodila. Povídala dlouho a já z ní nepřestával cítit tu energičnost, kterou předváděla na parketu, ale i když jsme si jen tak povídali. Měl jsem už třetí Ďáblovu fontánu a k tomu Martini, který objednávala Lea. Zděšeně jsem si uvědomil, že se mi líbí. Ne jako kámoška, za kterou jsem ji začal nedávno pokládat, ale jako holka. Jako někdo, s kým bych si dokázal představit život. No, možná pár let.
Pak jsem začal vyprávět o svojí zálibě v kreslení. Doma mi visí obrázky archandělů, ale taky jediného hřbitova v GraveStreet. Nevím proč, ale i v tomhle ohledu jsme si padli do oka. Fakt se mi líbilo, jak mi skákala do řeči s tím, že k tomu má důležitou poznámku. Normálně mě vytáčí, když mi někdo skáče do řeči, od ní mi to ale nevadilo. Byl jsem rád, že nemelu pořád jen já a že k tomu má i svoje připomínky. Holka s vlastním názorem, přesně to GraveStreet postrádala. Nebo já? No, to už je jedno…

"Když jsem pak šel domů, tak jsem se musel prohlížet, jestli na sobě nemám zbytky toho…no, však víš."
"No jasně, hlína dělá divy." Řekla Lea a zasmála se, jak ta moje předchozí věta vyzněla.
"Hele, já věděl, že do toho hrobu nemám zahučet, ale říkej to opilýmu chlapíkovi se zapalovačem v ruce a cigárem za uchem."
"A jak to teda dopadlo? Oblečení jsi vyhodil?"
"Co myslíš? Mám snad doma pračku? To letělo do popelnice hned ráno, ten smrad hřbitova jsem nemohl ani cejtit."
"Je mi to jasný. Stejně máš příšerný zážitky. A navíc ty úchylný poznámky máš snad jen ty."
"To jsi ještě nepoznala mýho kamaráda Shina. Od toho bys utekla, že ani nevíš jak."
"Shin? To je Japonec?" zeptala se Lea a já se zarazil, protože je to vlastně Shinu, ne Shin.
"Jo, je to Japonec. Bydlel dřív v Tokiu a říká si Shinu, ne Shin. Tuším, že to znamená ´zemřít´, nebo tak něco."
"Morbidní chlápek."
"Houby chlápek, je mu 17!" zasmál jsem se. Fakt mě baví, když někdo Shina nezná.
"Cože? Co tu dělá tak mladej kluk? Tohle není místo pro děcka."
"A že my máme co říkat, hmm? Kolik ti je?"
"Jdeš na to nějak moc rychle, hochu!" okřikla mě a přistála mi na tváři drobná dlaň. Nebolelo to, ale zvuk se docela podobal facce. Takže se barman otočil, já na něj mávnul na znamení, že se nic neděje a byl zase klid.
"Tak zaprvé, nemlať mě a zadruhé, sedíme tady už skoro tři hodiny a já na to jdu rychle? V normální situaci už bychom byli kdo ví kde."
"Podle mě bychom byli tam, kde jsme. Podle tvých měřítek asi v…vážně to musím říkat nahlas?" začervenala se Lea a já už tušil, kam tohle směřuje. No, tušil jsem to od chvíle, kdy jsem od ní dostal první facku.
"Je mi celkem jasný, co sis myslela. A pak že já na to jdu rychle!" zasmál jsem se.
"Cože?! Ty jeden…" a přistála mi další facka, teď už ale skoro opravdová. Ta holka se mi fakt začíná líbit. No, nejsem masochista, to ne, ale prostě mě to baví.

Už nás přestalo bavit vyprávění naprosto běžných historek se sexuálním podtextem ,takže jsme zaplatili a na řadě byla otázka - kam teď? Lea navrhovala restauraci, já hřbitov, ze kterém jsem jí vyprávěl historku o tom, jak jsem zahučel do otevřeného hrobu a musel vyhodit všechno oblečení, co jsem ten večer měl na sobě. Lea by snad i kývla, dokud ji nenapadlo, že bychom se mohli podívat (jako dva malí výtržníci) do starý budovy školy, kde už se nějakou řadu let neučilo. Pokud si myslíte, že se tam už padesát let neučí, tak jste na omylu. Neučí se tam zhruba deset let. Ten dům už vlastně jenom chátral, nic z toho, co tam kdysi připomínalo jeho slávu a otravné učitelky, co popíjejí o hodinách svůj čaj nebo kávu, už nenajdete. Pohřbil to všechno čas nebo pavučiny, nic víc.
Souhlasil jsem s návrhem, abychom šli prozkoumat starou školu, kterou nikdo nenazval jinak než…ale no tak, copak jste si vážně mysleli, že všechno tady má svůj název? No jo, dřív to bylo pojmenovaný jako GraveStreetská střední škola, ale tenhle název působil dost směšně. Posuďte sami, tohle se sem jednoduše nehodí.
Když jsme procházeli kolem půl jedenácté tmavou ulicí, chytila mě Lea za ruku, jako kdyby se bála. Usmál jsem se její roztržitosti, jak těkala očima všude kolem a nahlížela do postranních uliček. Stiskl jsem prsty její dlaň a říkal si, jak asi vypadáme, když spolu jdeme za ruce takhle v noci. Navíc vloupat se do školy, která už nikoho nezajímá…Zavání to něčím jiným, jako kdyby škola nebyla ten hlavní důvod, proč spolu někam jdeme. Napadlo mě, jestli se taky políbíme, jako to dělají děcka ve školce, až se budeme loučit. Sakra, Damiene, proč myslíš na takový věci? Je to Lea. Ta, kterou sotva znáš! No fajn, znáš ji už delší dobu, ale taky by ses mohl držet zpátky, ne?...Ne, nemohl…
Po cestě jsme se bavili o různých věcech, kromě vlády v Polsku a izolovanosti GraveStreet od okolních měst Ameriky toho bylo opravdu hodně. Jednou Leu poprosím, aby mi řekla něco polsky, jestli tomu budu rozumět. Jednou tu byl na "návštěvě" Slovák, nerozuměl jsem mu ani slovo a jeho angličtina taky za moc nestála, ale domluvil se, to bylo hlavní.
Jsme na místě. Po asi dvaceti minutách od doby, kdy jsme opustili bar. A to jsem si ještě stihl zapálit, sice za chůze, ale i tak.

"Páni, je to docela velká budova." prohlásila Lea nadšeně a prohlížela si už poměrně zblízka starou školu.
"Vždyť jsem ti to říkal. A počkej, až to uvidíš uvnitř."
"Takže ty tu nejsi poprvé?"
"No…jak to říct. Nejsem. Když jsem byl malej, tak mě poslali právě sem."
"Ty jo, to jsi mi nikdy nevyprávěl." podivila se Lea a vrátila se ke mně od jednoho z oken, kterým se snažila nahlédnout dovnitř. Špína jí to ale nedovolila.
"Já vím, jsi asi jediná, komu jsem kdy o sobě něco vyprávěl, pokud nepočítáme Shina. Ten o mně ví dost věcí a já o něm taky. Ale myslím mezi holkama…"
"Jasně, to chápu. Ale není se přece za co stydět, ne? Do nějaké školy jsi chodit musel. A dostudoval jsi tady?" řekla Lea a letmo mi přejela hřbety prstů po ruce. Ten dotek chladil, ale příjemně.
"Ne, v tý době už se škola zavřela. A řekněme si upřímně, i já jsem tomu docela pomohl. Dostudoval jsem v Iowě, kde bydlel můj učitel z týhle školy. Nabídl mi dodělat si školu tam a navíc jsem u něj mohl chvíli bydlet, než jsem si našel byt. No, byt to nebyl, spíš něco jako skladiště, ale dalo se to. Dostudoval jsem…i když ani nevím, jak." usmál jsem se a pokynul, aby šla Lea za mnou. Poslouchala pozorně, to bylo vidět na jejím výrazu. Ale když se soustředila, nějak mi hrozně připomínala…kluka. Byl to prostě chlapecký výraz, já si nepomůžu. Možná to mají holky v jejich rodině nějak v DNA.

"Můžu se tě na něco zeptat?" nadhodil jsem opatrně, když jsme se posadili na schody před budovu.
"No jasně, jen se ptej." řekla Lea a natočila se ke mně tak, aby mi viděla přímo do očí.
"Já jen…nejsem si jistej, jaký mám z tebe pocity. Je to prostě divný." začal jsem pomalu, netušil jsem, jak se někoho mám zeptat, jestli je holka nebo kluk,
"Divných věcí je tu víc, Damiene, kdybys jen věděl." řekla Lea s docela velkým důrazem na slovo ´divných´.
"A co je to za věci?" no, možná jsem to nechtěl vědět, ale když už jsme u toho…
"Dáme sázku. Já ti to řeknu, pokud se mnou půjdeš do té školy. Tam se rozdělíme a kdo najde lepší věc…a užitečnější, vyhrává." navrhla Lea a já se musel jejímu nápadu zasmát.
"No, počkej, ale pak si jeden z nás bude myslet, že má lepší věc, ale ten druhej bude zastávat to svoje. Takhle se nedohodneme." namítl jsem a pořád se na ni usmíval. Úsměv mi oplatila.
"Hmm, tak nic nebude. Máš smůlu."
"Okay, tak já tam jdu. Ale jestli najdeš starej hřebík a doneseš mi ho, jako že se nám bude hodit na stavbu našeho úžasného bílého domečku a pěti dětmi, tak uvidíš!"
"Ohó, nechci nic říkat, ale já děti zrovna nemusím." zasmála se Lea a rozzářily se jí oči, když se zvedla ze země a rukávem mé mikiny, kterou jsem jí půjčil, protože byla zima, začala otírat sklo od prachu, aby aspoň trošku viděla dovnitř budovy.
To, že okna byla překrytá dřevenými deskami, byla jedna věc, ale dveře zůstaly pořád stejné. Pár tabulek skla z nich už vypadlo, nahradily je drátěný síťky. Vždycky jsem si říkal, proč sem tohle cpou, stejně to je k ničemu. Lidi jako já nebo Lea žádná síťka nezastaví. A Lea to právě teď dokazovala. Podpatkem doslova rozkopla síťku, takže jsme měli pěkně snadný přístup. Ohlédla se na mě a omluvně se usmála. Pokýval jsem hlavou, jako že je to v pořádku. Její výraz byl naprosto perfektní. Teda, myslím jako že se tvářila jako neviňátko a navíc jí to tolik slušelo. Měl jsem najednou strašnou chuť ji obejmout. Ona se ale otočila a rukou šátrala tam, kde se pravděpodobně nacházel zámek dveří. I s klíčem, jako vždy. Příroda to vždycky nějak zařídí, když to nejmíň čekáte.

"Hele, je tam i klíč. To je normální?" zeptala se nadšeně Lea, jen jsem se usmál a přivřel oči, jako že to normální je.
"Jen běž dál, jsem hned za tebou." odpověděl jsem.

Chvíli jsme se po budově rozhlíželi, procházeli jsme starými chodbami a sledovali, jak se zub času zakusoval do všech zdí i vybavení. Dokud jsme nedošli k mojí třídě a místnosti, kterou ze srdce nenávidím. Zastavil jsem se před jejími dveřmi a přestal dýchat. Docela dlouho. A jelikož Lea stála hned vedle mě, zpozorovala to téměř okamžitě…

"Damiene, co to děláš?" zeptala se s obavou v hlase a já se vrátil do reality, jakmile mi její drobná pěst přistála na rameni. Ona mě praštila?!
"Sakra, co je s tebou? Nadechni se, já tě tu oživovat nebudu!" zakřičela, když jsem pořád zíral na dveře a nereagoval.
"Nech toho, jsem v pohodě." odsekl jsem a protřel si oči. Chytila mě za ruku a lehce ji stiskla.
"Tak promiň, ale bála jsem se, jestli jsi nechytil nějaký záchvat nebo tak." smutně se podívala.
"Ne, to…já ti to vysvětlím, jen mě nech…chvíli to vstřebat."
"Cokoliv chceš, jenom už mě takhle neděs." Řekla omluvně a políbila mě na tvář.
V tu chvíli jsem se nenáviděl. Vyjel jsem na holku, která se mi líbí a ještě jsem jí to nevysvětlil hned. Sledoval jsem, jak se posadila ke zdi a pozorovala svoje nehty. Bylo mi to líto. Hodně. Nevěděl jsem, co mám říct, tak jsem se držel Shinovy rady: "Když ti dojdou slova, přijdou na řadu činy."
Otočil jsem se zády k těm prokletým dveřím a sedl si vedle Ley. Objal jsem ji kolem ramen. Příjemně hřála a voněla květinami. Tahle vůně ze mě dělala někoho, kým jsem byl jenom v hloubi duše. Slušný, nezkažený člověk, co mluví spisovně a nebojí se vyjádřit svoje city. Tahle vůně, která vycházela už jen z její přítomnosti, byla jako život, kterej jsem nechal za těmi dveřmi, za kterými je skrytá…moje noční můra.

"Zlato, nevím, co říct. Omlouvám se, ale tyhle dveře jsem asi neměl vidět." promluvil jsem potichu chraplavým hlasem, začal se mi mlžit pohled a já poprvé za strašnou dobu cítil slzy. Co se to se mnou děje?
"To je dobrý, já to chápu. Za dveřmi…je tam nějaká místnost, co nemáš rád?"
"Ne, Leo, je tam jenom malej prostor, ale já ho doslova nenávidím. Už nikdy jsem to nechtěl vidět." hlasivky vypověděly službu a tak jsem jenom sklopil pohled.
"Ve škole sis asi prožil víc než jen vzdělávání, co?" zeptala se Lea a položila mi ruku na rameno. V tu chvíli mi bylo o trošku lépe.
"Nechci se o tom bavit, jednou ti to řeknu, ale teď ne. Neměl jsem tě vodit na tohle místo."
"Damiene, jdeme pryč. Mám zmizet, nebo chceš ještě něco podniknout?"
"Zmizet? Proč? Není to tvoje chyba. Docela rád bych tě pozval…třeba na film?"
"Um, to je super, ale řekla bych, že kino teď bude zavřené."
"Ale můj byt není." řekl jsem nejistě a doufal, že to nevyznělo nějak hrozně.
"Lákavá nabídka. Pokud máš fantasy filmy, tak přijímám." usmála se Lea.
"Domluveno, teď bychom odtud mohli konečně vypadnout. Příště tě vezmu do ZOO." zavtipkoval jsem.
"Ehm, v GS není ZOO, ale díky za pozvání, třeba se odtud někdy dostaneme a půjdeme na zvířátka." začala se Lea smát nahlas a postrčila mě k východu.

Jakmile jsme vyšli z budovy, otočil jsem se a naposledy se podíval na školu. A vážně jsem si přál, aby to bylo naposledy, co ji vidím. No, kdo ví? Možná, že pokud se už nikdy nepodívám na místo, co mi způsobovalo bolest po několik let, i když mi to ke konci už bylo jedno, třeba se budu moct zaměřit na lepší věci. Možná…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jelikož jste navštívili blog,

klikněte zde, prosím :) 100% (88)

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 19. září 2012 v 20:28 | Reagovat

Hmmmm čo máš s tým Polskom stále?? :D Takže Damien sa nám zamilovall. Aké pekné :D Zvláštne ale to s tou miestnosťou   v škole máme s Damienom spoločné. myslím mňa a Damiena. tiež sa na jedni dvere v škole pozerám tak, že by som najradšej utiekla. :-(

2 NAWitkowski NAWitkowski | Web | 24. září 2012 v 16:14 | Reagovat

[1]: Dávno už jsem vymyslel, že Lea bude Polka :) Tak proto. Nevím, prostě se mi to k ní hodilo :)
Hmm, nechtěl jsem Ti to připomenout, nevěděl jsem, že to tak je... promiň.

3 Lenka Lenka | E-mail | Web | 24. září 2012 v 19:20 | Reagovat

[2]: za to sa nemusíš ospravedlňovať lásko moje. už je to za mnou. Ako si povedal, nevedel si o tom. :)Hlavu hore, nič sa nestalo ju?? :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama